Lidé jsou také zvířata

Lidský mozek je jedinečný. Ale ne až tak jedinečný. Abychom porozuměli zvířecí mysli a našemu místu mezi živými tvory, měli bychom sami sebe přestat považovat za středobod všeho dění.

Případu šimpanze Tommyho se soud věnoval 8. října 2014. Tommy se nemohl slyšení zúčastnit osobně – onen den trávil, stejně jako jakýkoli jiný, v kleci v prodejně ojetých přívěsů v Gloversville ve státě New York. Ale v  soudní síni v hlavním městě Albany, vzdáleném hodinu jízdy, hájil Steven Wise z Nonhuman Rights Project názor, že by Tommy měl být podle zákonů státu New York považován za osobu (tj. za jedince disponujícího základními lidskými právy, pozn. red.). Pokud by tomu tak skutečně bylo, Patrick a Diane Laveryovi z prodejny Circle L Trailer Sales by mohli být předvoláni, aby soud rozhodl, zda Tommyho nevězní v rozporu se zákony.

Základem Wiseových argumentů v Tommyhu případu, stejně jako v podobných soudních přích, které jeho organizace vyvolala jménem dalších šimpanzů držených v zajetí, je tvrzení, že lidoopi jsou vysoce inteligentní bytosti schopné sebeuvědomění, s rozvinutým emocionálním životem. „Nezpochybnitelná fakta ukazují, že šimpanzi disponují autonomií a svobodnou vůlí, tedy nejvyššími hodnotami uznávanými naším právním systémem,“ řekl Wise pětičlenné porotě, která ve sporu rozhodovala.

Je to odvážný právní krok – a zatím neúspěšný. Soud v Albany, stejně jako předtím soud nižší instance, odmítl myšlenku, že by se Tommy měl těšit právům na ochranu osobnosti. Ale Wise hodlá bojovat dál a hnát Tommyho případ až před nejvyššího arbitra – Odvolací soud státu New York.

Události na jiném místě státu New York jsou v ostrém kontrastu k ochotě soudu uvažovat o právních důsledcích vědekcýh zjištění o kognitivních schopnostech živočichů. Rip Van Winkle Rod and Gun Club v Palenville, vesnici na řece Hudson s asi tisíovkou obyvatel, pořádal v březnu 2014 čtvrtý ročník festivalu, v jehož rámci se konala soutěž ve střílení tvorů, kteří si – posuzováno objektivními měřítky jejich mentálních schopností – patrně zaslouží přiznání osobnostních práv stejně jako Tommy. Řeč je o vránách, bez zábran střílených při palenvillské akci „Crow Down“.

V poslecních letech zjišťujeme, že příslušníci čeledi krkavcovitých – včetně vran, havranů, sojek a strak – disponují kognitivními schopnostmi, o nichž jsme si dříve mysleli, že jsou výsadní doménou lidí a lidoopů. Vyrábějí a používají nástroje. Pamatují si detaily z minulosti a plánují budoucnost. Dokonce se zdá, že reagují na znalosti a touhy jiných příslušníků téhož druhu. „Podle všech dosud provedených studií umožňujících přímé srovnání se zdá, že krkavcovití si vedou stejně dobře jako šimpanzi,“ říká Nicky Claytonová z univerzity v Cambridge, v jejíž laboratoři byly učiněny některé z nejzajímavějších objevů na tomto poli.

***

Když hledíme do očí šimpanzovi, vidíme v nich odraz sebe sama. Když pohlédneme na vránu, spatříme cizí stvoření, které lze pod některými jurisdikcemi beztrestně vyhladit. Takové předsudky ovlivňují jak veřejnost, tak odborníky, a pokřivují naše chápání toho, jak zvířecí inteligence vypadá. Lidoopi jsou bezpochyby velice chytří, ale jejich kognitivní schopnosti byly také studovány důkladněji než u jiných druhů – povětšinou pomocí experimentů původně navržených ke zkoumání duševních schopností dětí. V takto nastavených testech mají velkou výhodu živočichové, kteří s námi sdílejí náš tělní plán a smyslový svět. Chceme-li porozumět rozmanitosti zvířecích myslí – a díky tomu snad porozumět lépe i sami sobě – musíme je posuzovat za podmínek jim přizpůsobených.

To ale není tak snadné. I když jsem věděl, jak chytří krkavcovití ptáci jsou, přílišnou blízkost jsem k nim nepociťoval, když jsem se s nimi v loňském létě u Nicky Claytonové setkal. Když jsem měl o několik týdnů později příležitost interagovat s vlky chovanými v zajetí, byl to docela jiný příběh. Byl jsem si plně vědom toho, že můžeme sami sebe oklamat a vsugerovat si, že psi a vlci jsou chytřejší než ve skutečnosti – tím, že do nich promítáme své vlastní myšlenky a pocity. Ale stejně jsem to udělal.

Moje názory na zvířata jsou stejně zmatené jako názory kohokoli jiného. Mám psa, donedávna dokonce dva. Jím maso. Věřím, že některé pokusy na zvířatech jsou ospravedlnitelné tím, že poslouží k pokroku humánní a veterinární medicíny. Ale pokusy na myších, které jsem dělal v 80. letech coby student zabývající se chováním myší, na mé duši zanechaly stopy. Než jsem se do onoho studia pustil, nedošlo mi, že budu muset zlikvidovat tucty myší, které už pro pokusy nebyly třeba. Zpočátku se mi při jejich zabíjení zrychlil tep, měl jsem sucho v ústech, bylo mi ze sebe nanic. Říkal jsem si, že bych zřejmě měl oznámit svému školiteli, že potřebuji změnit výzkumné téma. Ale ve výzkumu jsem pokračoval a zabíjení bylo čím dál snazší – stalo se čímsi všedním, samozřejmým. I ze zpětného pohledu mne toto přivyknutí si znepokojuje více než má počáteční instinktivní reakce.

Myši nefigurují na žádném seznamu překvapivě chytrých stvoření. Přesto mne mé zkušenosti se snahou pochopit sociální život zvířat žijících ve světě ovládaném pachy přivedly k pochybám o relevantnosti pokusů navržených ke studiu sofistikovanějších zvířecích myslí. Nejznámějším z nich je „zrcadlový test“ sebeuvědomění, navržený v roce 1970 Gordonem Gallupem (nyní na University at Albany, State University of New York). Nejprve nechal šimpanze, aby se chvíli seznámili se zrcadlem, poté je v ansetezii označil barvivem a sledoval jejich reakce na vlastní odraz, když se k zrcadlu vrátili. Šimpanzi hleděli do zrcadla a dotýkali se přitom obarvených částí těla, z čehož Gallup usoudil, že věděli, že se dívají na sebe. Koncept „já“ je považován za jeden ze znaků vyspělé mysli, lidské děti si podobné chování osvojují asi v 18 měsících.

Můj problém se zrcadlovým testem nespočívá ve významu úspěchu, který byl od té doby připsán dalším „inteligentním“ druhům, například slonům, delfínům a strakám, ale spíše v tom, jak bychom měli interpretovat selhání. Selhává většina zvířat proto, že postrádají koncept „já“, nebo je tento test u druhů, které nevyužívají zrakem pozorovatelný vzled k sociální komunikaci, většinou irelevantní? Jak by měl vypadat podobný test využívající pachy pro ohaře nebo ultrazvuk pro netopýra využívajícího echolokaci? Netopýr, který by uslyšel pozměněnou verzi svých vlastních ozvěn, by si docela dobře mohl pomyslet: „Ano, to jsem já, i když se děje něco zvláštního…“ Ale jak bychom se to dozvěděli?

Nekladu vědcům za vinu, že svou energii soustředí na otázku, co odděluje člověka od našich nejbližších žijících příbuzných. Lidská mysl je nepochybně výjimečná: šimpanzi ani další lidoopi neskládají symfonie, nekonstruují letadla ani nevymýšlejí pokusy ke zjištění duševních schopností jiných druhů. Potíže nastávají, když se pokoušíme naši duševní zdatnost rozebrat na součástky s cílem zjistit, proč přesně jsme odlišní.

Kdysi existoval dlouhý seznam kognitivních znaků považovaných za výlučně lidské: zahrnoval jazyk, morálku, řešení problémů pomocí vynalézání nástrojů, projekci myšlenek do minulosti nebo do budoucnosti a „teorii mysli“ – schopnost připisovat touhy, znalosti a další duševní stavy druhým při vědomí toho, že se mohou lišit od našich vlastních. V posledních několika desetiletích se budova lidské kognitivní jedinečnosti pomalu bortí, když nejprve lidoopi a potom další druhy včetně slonů a delfínů úspěšně prošly klíčovými testy kognitivních dovedností. V té samé době zároveň pravděpodobně zmizela mezera mezi těmito „chytrými“ druhy a těmi, jejichž místo na stromu života je od nás mnohem více vzdáleno.

***

Lidová tradice mnoha kultur spojuje vrány s moudrostí a mazaností, ale ve vědě se tato myšlenka prosazuje teprve v poslední době. První poznatky o tom, že by se příslušníci čeledi krkavcovitých mohli v chytrosti vyrovnat lidoopům, pocházejí z poloviny 90. let 20. století, kdy Gavin Hunt z Massey University v novozélandském Palmerston North referoval o svých terénních pozorováních vran obývajících Novou Kaledonii – souostroví v jižním Pacifiku.

Hunt pozoroval, jak vrány vyrábějí z větviček háčky k vytahování hmyzu ze škvír v trouchnivějícím dřevě nebo chytají hmyz pomocí ostnitých nástrojů z pandánových listů. Následná práce s vránami novokaledonskými chovanými v zajetí ukázala, že Huntova pozorování nebyla dílem šťastné náhody. V jednom slavném experimentu na Oxfordské univerzitě vrána Betty rychle přišla na to, jak ohnout drát a vyrobit z něj háček, jímž lze z trubky vytáhnout košíček s jídlem, když předtím viděla jinou vránu, jak se k potravě dostala pomocí drátu, který byl do podoby háčku vytvarován předem.

Vrána Betty vyrábí háček, aby se dostala k potravě.

Vrány novokaledonské nezvládají pouze výrobu nástrojů. Zdá se, že rozumějí příčině a následku a dovedou ohromující kousky s několikastupňovým užitím nástrojů: aby dosáhly svého cíle, umějí použít jeden nástroj k manipulaci s jiným (viz video níže). A zdá se, že vrány novokaledonské předčí šimpanze ve schopnosti využít známého řešení jednoho problému k řešení problému dalšího, který je v základu podobný, ale v detailech se liší. Jedním standardním testem je test s trubkovou pastí, v němž musí zvíře přijít na to, jak použít dřívko k vytažení potravy z trubky. Musí pochopit, že bude-li potravu postrkovat jedním směrem, dostane se k ní, kdežto při postrkování opačným směrem lahůdka spadne do pasti. Vrány novokaledonské, které tento problém už vyřešily, si počínají lépe než nezkušené vrány, jsou-li vystaveny testu s plošinovou pastí. V ní mají na výběr mezi dvěma kousky potravy, které si mohou přitáhnout po rovném povrchu, přičemž jeden z nich je odsouzen k pádu do pasti. U šimpanzů a dalších lidoopů neposkytuje předchozí zkušenost s trubkovou pastí při setkání s plošinovou pastí žádnou výhodu. Lidoopům zjevně nedochází, že obě hry mají stejné pravidlo: nedopusť, aby potrava zapadla do díry.

Vrány dovedou ohromující kousky s několikastupňovým užitím nástrojů.

Podobné úkoly zaměřené na řešení problémů představují základ komparativní psychologie, často jsou používány k porovnávání kognitivních schopností malých dětí a šimpanzů. Celkem snadno se dají přizpůsobit pro testování vran, protože vrány mají dobrý zrak a zobák, který je téměř tak šikovný jako dětské nebo lidoopí ruce. Ale pro pochopení širšího rozsahu kognice krkavcovitých bylo třeba popustit uzdu představivosti a vstoupit do ptačího světa, abychom dokázali navrhnout experimenty zkoumající jejich duševní pochody přesahující jejich každodenní chování.

Nicky Claytonová to dokázala v 90. letech během svého působení na Kalifornské univerzitě v Davisu. Její kolega, psycholog Tony Dickinson z univerzity v Cambridge, jí sebejistě tvrdil, že zvířata postrádají „epizodickou“ paměť – autobiografickou schopnost pamatovat si „co, kde a kdy“ se jim v minulosti přihodilo. Takový byl ortodoxní názor, ale Claytonová o něm silně pochybovala: „Pokud je mi známo, nikdo to nikdy netestoval,“ odpověděla prý tehdy. Studovala chování sojek křovinných, související se sháněním potravy, a uvědomila si, že jejich zvyk ukrývat potravu ve skrýších nabízí prvotřídní příležitost k pátrání po tom, jak se utvářejí jejich vzpomínky.

Spolu s Dickinsonem nejprve nechali sojky ukrývat v podnosech naplněných pískem dva druhy potravy: rozkladu podléhající housenky zavíječů a trvanlivé buráky. Ptáci se rychle naučili, že housenky jsou po několika dnech nestravitelné, zatímco buráky zůstávají poživatelné. V následných experimentech sojky vyhledávaly místa, v nichž ukryly své oblíbené jídlo – housenky, pokud od okamžiku, kdy naposledy viděly podnosy, uplynulo jen několik hodin. Ale pokud mezitím uplynulo několik dní, šly si pro ukryté buráky. Nešlo přitom o to, že by cítily rozkládající se housenky. I když vědci potravu odstranili a tácy naplnili čerstvým pískem, sojky vyhledávaly místa s housenkami, jen pokud bylo pravděpodobné, že jsou housenky ještě poživatelné.

Neexistuje způsob jak zjistit, zda sojčí vzpomínky na to, kdy a kde ukryly konkrétní druh potravy, zahrnují vědomé promítání myšlenek do minulosti, což je způsob, jakým by k podobnému problému přistoupil člověk. Přesto šlo o tak působivou demonstraci toho, čemu Claytonová říká „paměť připomínající epizodickou“, u živočicha, jaké je jen věda schopna.

***

Sojky Nicky Claytonové nyní obývají voliéru v Madingley, ospalé vesničce u Cambridge, v níž sídlí univerzitní oddělení chování živočichů. Při mé návštěvě nešlo přehlédnout jejich zálibu ve skrýších. Neukrývají pouze potravu. Mezi pletivem voliéry a dřevěným rámem byly nacpány kamínky, korkové zátky i hřebík. Chvíli trvalo, než jsem spatřil jednoho z ptáků ukrývat potravu – má přítomnost zjevně narušila běžný chod věcí. „Prověřují si vás, protože jste tu nový a neznají vás,“ vysvětlila mi Nicky Claytonová. Zíral jsem na ně, ohromen propastí mezi námi. Četl jsem vědecké články a věděl jsem, jak jsou sojky kognitivně vyspělé. Přesto jsem nepociťoval ani náznak emocionálního propojení, které jsem pociťoval vždy, když jsem se ocitl tváří v tvář šimpanzi.

Zdá se, že Claytonová nemá s vazbou na sojky ze svých experimentů žádné potíže. Připisuje to částečně své dlouholeté touze umět létat. Ta stojí i za jejím celoživotním nadšením pro trénink baletu, o němž soudí, že ji k létání přibližuje tak, jak jen je toho člověk schopen. A je přesvědčena, že díky tomu, že ve volném čase většinou přemýšlí jako umělkyně, je pro ni snazší vcítit se do mysli zvířat. „Omezuje nás skutečnost, že jako lidé vidíme svět jedním konkrétním způsobem,“ říká. „To ale neznamená, že se nemůžeme snažit překonávat tato omezení tím, že z tohoto vidění světa vystoupíme – což je přesně to, co dělají umělci.“

Ať už je vysvětlení jakékoli, objevy z laboratoře Nicky Claytonové přicházejí jeden za druhým. Nedávné pokusy využily skutečnost, že straky, stejně jako lidé, mohou být do sytosti zásobeny jedním druhem potravy, ale přesto touží po jiném. (Proto se můžeme pustit do dezertu, i když jsme nedojedli hlavní chod.) Ve spolupráci se svou PhD studentskou Lucy Chekeovou Claytonová zjistila, že i když jsou sojky obecné přesycené určitým druhem potravy, ignorují své aktuální chutě a do skrýší výběrově ukrývají právě tuto potravu, pokud se naučily, že v budoucnu bude pravděpodobně vzácná. Je tedy zřejmé, že sojky nejenže pracují se vzpomínkami na minulé události, ale připravují se i na události budoucí.

Zdá se, že sojky také berou v úvahu znalosti a touhy ostatních sojek. Tým Nicky Claytonové zjistil, že když samečci sojky obecné pozorovali, jak jsou jejich partnerky přesyceny buď housenkami zavíječů, nebo moučnými červy, selektivně jim poté nosili ten druh potravy, který pro ně byl vzácnější. Nereagovali přitom na nějaký nenápadný signál „chci housenky zavíječe“ v chování samiček, protože takto reagovali pouze v případě, kdy na vlastní oči viděli, jak se jejich partnerka cpe moučnými červy.

Starší experimenty se sojkami křovinnými odhalily, že ptáci mění své chování, když zjistí, že jejich skrýším hrozí vykradení. Pokud je při ukrývání potravy pozorovala jiná sojka, později své zásoby nepozorovány přemísťovaly, dostaly-li k tomu příležitost. Důležité je, že ptáci hrozící krádeži takto předcházeli pouze v případě, že předtím sami vyplenili skrýše jiných sojek. Když z vlastní zkušenosti věděli, že sojky jsou schopny krást, přizpůsobili své chování skutečnosti, že jiné sojky vědí o jejich skrýších. Neboli, jak říká Claytonová, „zloděj pozná zloděje“.

Tyto výsledky v souhrnu naznačují, že sojky vládnou něčím podobným tomu, co bychom u dítěte označili za teorii mysli – přemýšlejí o duševním rozpoložení druhých a uvědomují si, že druzí jsou autonomní bytosti s vlastním vědomím a motivacemi.

***

Takže pokud se kreativní vědci vcítí do duševních světů jiných živočišných druhů, aby dokázali navrhnout experimenty zkoumající jejich působivé duševní schopnosti, získáme úplnější obraz inteligence živočichů, je to tak? Snad, ale sebestřednost lidstva nás zřejmě klame i v tom, že některá zvířata se nám zdají naopak výjimečnější, než ve skutečnosti jsou. Jsem přesvědčen, že se to týká nejlepšího přítele člověka, v jehož případě některé experimenty patrně vypovídají více o vědcích, kteří je provádějí, než o duševních schopnostech zvířat, která se jich účastní. Psi byli podrobeni i vyšetření magnetickou rezonancí, aby se zjistilo, zda nás milují, což přivedlo vědce stojícího za výzkumem, Gregoryho Bernse z Emory University v Atlatně, aby na stránkách New York Times tvrdil, že „Psi jsou také lidé.“

Teorie říká, že výjimečnost psů spočívá v tom, že byli po desítky tisíc let šlechtěni k tomu, aby byli neobyčejně přístupní k interakcím s lidmi. Psi se například zdají být mimořádně dobří ve čtení lidských pohledů a gest, jimiž lidé ukazují na skryté zdroje potravy. V roce 2002 vědci vedení Brianem Harem, v té době na Harvardově univerzitě, zjistili, že psi v podobných úkolech bezpečně porážejí jak lidmi odchované vlky, tak šimpanze. To podporuje myšlenku, že tyto schopnosti jsou výsledkem selektivního šlechtění trvajícího mnoho generací.

Ve Vlčím parku (Wolf Park) v Battle Ground v Indianě přivítali Hareova zjištění se zdviženým obočím. Pat Goodmannová, která tam má vlky na starosti, je silně skeptická. „Vzpomínám si na řadu případů, kdy jsem něco ukazovala jinému člověku a vlk na to zareagoval,“ říká. Ty situace jí uvízly v paměti, protože často se týkaly předmětů, u nichž skutečně nestála o to, aby se k nim zvířata dostala – například plechovky piva chladící se v jezeře.

O několik let později se pochybnosti lidí z Wolf Parku donesly k uším Clive Wynnea, v té době působícímu na University of Florida v Gainesville, který nedlouho předtím začal spolu se svou doktorandkou Monique Udellovou studovat psí chování. Zaujalo ho to, a tak s Monique odletěl do Indiany a uspořádal podobné pokusy s ukazováním na skrytou potravu jako Hare, ale s jedním klíčovým rozdílem: lidé, kteří ukazovali, byli v ohradě spolu s vlky, nikoli za plotem. Za těchto podmínek si vlci vedli lépe než domácí psi, kteří bodovali v interiéru, ale ve venkovním prostředí měli potíže. Psi z útulků, kteří měli méně zkušeností s interakcí s lidmi, v testu zcela propadli. „Všechna tato zvířata jsou schopna všímat si vztahů mezi tím, co lidé dělají, a důsledky lidského konání, které pro ně mají nějaký význam,“ říká Wynne. „Liší se charekterem svých životních zkušeností.“

Wynneův závěr zní: Psí schopnosti týkající se sociální kognice nebyly formovány lidmi prostřednictvím cíleného šlechtění, byly přítomny už u jejich vlčích předků. Není také přesvědčen o tom, že tyto schopnosti zahrnují cokoli sofistikovanějšího než prosté učení.

Při svých experimentech stáli Wynne a Udellová mimo ohradu a ukazování nechali na Goodmannové a jejích kolezích. Já jsem nicméně loni v srpnu využil příležitosti a s jednou z hvězd této show, vlčí fenou Marion, jsem se sblížil. V době pokusů jí bylo už devět let a patřila k nejstarším vlčicím Wolf Parku. Nyní je jí šestnáct a její srst už téměř celá zbělela. Vlci, s nimiž dříve žila, už zemřeli, a ona nyní nepatří k žádné z malých smeček obývajících Wolf Park: její alfa status znamená, že by jakéhokoli rivala roztrhala – nebo by při pokusu o obhájení své pozice zemřela.

Neznámé lidi nicméně vítá přátelsky, pokud byli poučeni o vlčí etiketě: počkejte, až k vám Marion přijde, podrbejte ji, ale netlačte příliš na pilu. Ukazuje se, že lidmi odchovaní vlci cítí povinnost zůstat na místě, když se jich někdo dotýká, ale pokud jim to není příjemné, mohou se naštvat. S potěšením mohu říci, že má setkání s Marion a dalšími vlčími obyvateli Wolf Parku byla zcela přátelská. Zkusili jsme dokonce improvizované opakování ukazovacích experimentů – nicméně jakmile Marion zjistila, že v sáčku, která měla Goodmanová přivázaný u pasu, jsou pamlsky, nejevila přílišnou ochotu nechat se rozptylovat čímkoli jiným.

Den, který jsem strávil ve Wolf Parku, ve mně posílil pochopení obtížnosti toho, na co naléhá Nicky Claytonová: nutnosti držet se při studiu zvířecí mysli stranou, oprostit se od subjektivního vidění. Když se Marion natáhla, aby mi olízla obličej, v duchu jsem byl zpátky doma u našich psů. Když jsem se později toulal hlavní ohradou s nejmladšími obyvateli parku – s vlky Bicho, Kanti a Fionou, byl jsem svědkem zběsilého projevu agrese těchto tří sourozenců vůči jejich rodičům obývajícím sousední ohradu. Takže když mě Kanti, silný samec, zkoušel a opřel se mi do nohou, nemohl jsem si pomoci a pocítil jsem mrazivý strach.

„Nejde tu o tebe,“ říkal mi vnitřní hlas bývalého vědce, který mi připomněl, abych pozoroval chování zvířat a nenechal se ovládat svými emocionálními reakcemi vůči nim. Ale v tu chvíli mne přesto ovládaly mé reakce na jednotlivé vlky a nic jsem s tím nedokázal udělat.

***

Možbá by pro nás bylo snazší posuzovat důkazy zvířecí inteligence nezkreslené antropocentrickým pohledem, pokud bychom studovali mysli natolik odlišné, že by nás ani nenapadlo v nich hledat sami sebe. To by mohl umožnit výzkum hlavonožců – chobotnic, olihní a jejich příbuzných. Jsou to bezobratlí s mozkem organizovaným zcela odlišně od našeho: nemají centralizovaný nervový systém, kromě hlavního mají i malinké „mozečky“ (ganglia, pozn. red.) v chapadlech. Ale Claytonová zjistila, že sépie si zřejmě pamatuje minulé události, a jsou doložena pozorování chobotnic, které si nosí skořápky kokosových ořechů jako úkryt pro případ útoku. To naznačuje, že použití nástrojů dovedou předem plánovat.

Chobotnice manipulující se skořápkou kokosového ořechu.

Někteří vědci zabývající se kognicí obratlovců mezitím začínají odmítat antropocentrické předsudky, jimiž je jejich obor zatížen. V jednom luxusním turistickém resortu v thajské části Zlatého trojúhelníku pracuje Josh Plotnik z univerzity v Cambridge se skupinou slonů, kteří se kromě toho, že vozí turisty, také účastní jeho výzkumu. Plotnik začínal s obvyklou řadou experimentů vyzkoušených na malých dětech a šimpanzech, včetně zrcadlového testu. Ale nyní si uvědomuje, že než bude schopen přijít na to, jak prozkoumat celou šíři kognitivních schopností slonů, musí nejprve lépe porozumět jejich smyslovému světu, jemuž dominují pachy a nízkofrekvenční zvuky.

„Bylo by ode mne velmi neetické vzít všechny ty experimenty určené pro šimpanze a jednoduše jim podrobit slony,“ říká Plotnik. „Publikoval bych sérii negativních výsledků a prohlásil bych: ‚Sloni tohle nedovedou.‘ I když by to pravděpodobně dovedli, pokud bychom otázky pokládali vhodným způsobem.“

Zřejmě nezbývá než oprostit se od prostých „uspěješ nebo selžeš“ testů kognitivních schopností inspirovaných lidmi, a místo toho se podrobně zaměřit na to, čemu kolega Claytonové, Alex Taylor z novozélandské Aucklandské univerzity, říká kognitivní „podpisy“. Podle něj nestačí jen zaznamenat, zda byl určitý úkol splněn, či nikoli, ale je také třeba sledovat chybovost a studovat podmínky, za nichž se příslušná schopnost ztrácí – a ideálně také pomocí zobrazovacích technik monitorovat nervovou aktivitu, která příslušné chování doprovází.

Je obtížné předpovědět, kam by takový přístup ke studiu zvířecích myslí mohl vést. Ale nebylo by zajímavé, kdybychom zjistili, že některá zvířata přemýšlejí způsobem, který je prost stereotypních chyb, jež dělá člověk? Vedeme si mizerně například při posuzování, kdy má smysl podstoupit ekonomické riziko. Typicky přisuzujeme příliš vysokou hodnotu aktivům, která už vlastníme – i kdyby dávalo smysl riskovat jejich ztrátu kvůli naději na větší výnos. Dovedu si také představit, že testování specifických duševních schopností zvířat by mohlo najít využití v umělé inteligenci, ačkoli jsme stále daleko od schopnosti replikovat kognitivní schopnosti živočichů. A vzhledem k tomu, že ve vesmíru pátráme po mimozemské inteligenci, jistě se při přemýšlení o tom, co „inteligence“ vlastně znamená, nechceme omezovat pouze na její charakteristiky u člověka.

Jediné mysli, které jsou nám zatím dostupné, jsou ty na naší planetě. Neměli bychom promarnit příležitost k jejich studiu jen proto, že se zamotáme do sporů o to, zda bychom šimpanze Tommyho, naše psí mazlíčky nebo jakékoli jiné druhy živočichů měli vnímat jako lidské bytosti. Místo toho si osvojme tuto mantru: „Lidé jsou také zvířata.“

Zatraceně zajímavá zvířata, jistě. Ale nemáme na to monopol.

 

Tento článek vyšel původně v magazínu Mosaic: People are animals, too. V českém překladu ho publikujeme pod Creative Commons licencí CC-BY 4.0.

Překlad: Ondřej Vrtiška