Vážení mozků, sto inteligencí

Ve snaze poznat a porozumět inteligenci prošlo lidstvo různými cestami a teoriemi, od dědičnosti a vážení mozků přes „jedinou“ inteligenci po její (možná) stovky dimenzí. Některé názory na ni dnes působí směšně, jiné hrůzně, další posunuly hranice poznání nás samých. Velký „boom“ zájmu o fenomén inteligence procházel celým minulým stoletím, připomeňme si však i ty úplně nejstarší pokusy o porozumění inteligenci a teorie současné.

Platón: Věřil v dědičnost, odmítal selekci

První náznaky o pokus porozumět inteligenci spadají do starého Řecka. Nejstarší zmínky se objevují v díle Platóna, který ji oddělil od ostatních lidských vlastností, jimiž se zabýval. Ve své knize Ústava mimo jiné tvrdí, že rozdíly v inteligenci jsou dány dědičně. Zároveň dodává, že i velmi inteligentní rodiče často mívají méně inteligentní děti, nelze tedy selekcí rodičů vytvořit geniální rasu.

Charles Darwin: Stoupenec dědičnosti, nicméně o jejím významu rozpoutal debatu

V díle O původu druhů (1859) podnítil diskusi o tom, zda je inteligence předurčena výlučně geneticky, nebo může být modifikována.

Pierre P. Broca a jemu podobní: Záleží na velikosti mozku

„Míra inteligence souvisí s velikostí lebky nebo hmotností mozku.“ Tato myšlenka vedla P. Brocu (1824-1880) k tomu, že vážil především mozky již zemřelých velikánů. Údajně k porážce jeho teorie (po „vědečtějších“ výzkumech inteligence a funkcí mozku i jinak snadno porazitelné), přispělo zjištění, že pokud „žádoucí mozek nebyl k dispozici, naplnil lebku olověnými broky v množství odpovídajícím předpokladu, a ten potom zvážil.

Francis Galton: Genetika je jediným zdrojem inteligenčního potenciálu

Darwinův bratranec Galton (1822-1911) se původně rovněž snažil měřit inteligenci měřením lebky, ale v tomto případě jej zajímal poměr k ostatním částem těla a jeho fungování. Zřídil antropometrickou laboratoř, kde si zájemci mohli za tři pence nechat změřit ostrost zraku a sluchu, vizuální pozorování (za jeden ze znaků inteligence považoval citlivost smyslů), dýchání, dobu reakce, sílu tahu a stisku, sílu úderu, rozpětí paží, výšku, váhu a rozměry hlavy. Výsledkem měření byl percentil, který charakterizoval, do jaké části obyvatelstva (té inteligentnější či méně inteligentní) dotyčný patří.

Na počátku 80. let 19. století se pustil do relativně rozsáhlého výzkumu kognitivních schopností (oslovil devět tisíc lidí), v němž (si) dle bratrancova vzoru potvrdil, že inteligence je fixována při narození.

Wilhelm Wundt: Vše je možné a nutné experimentálně ověřit – včetně inteligence

Zhruba ve stejné době, kdy působil Galton, založil Wundt (1832-1920), původním vzděláním lékař, první psychologickou laboratoř, stal se jedním ze zakladatelů vědecké psychologie. Psychologické laboratoře se začaly šířit po celém světě. Sám se obdobně jako jeho vědečtí vrstevníci věnoval především výzkumům vnímání a fyziologiockých procesů, ale posléze nenechal stranou ani vědomí, paměť a inteligenci. Přišel s myšlenkou ji experimentálně ověřovat a měřit. Jeho závěry se staly inspirací pro další pokusy o měření inteligence.

Charles Spearman: Inteligenci lze definovat obecným „g-faktorem“

Na základě testů a statistických metod předložil Spearman (1863-1945) v roce 1904 teorii, podle níž tvoří inteligentní chování jediná komplexní vlastnost mozku, kterou nazval obecným faktorem „g“ – general inteligence factor, který odráží především schopnosti vytvářet pojmy a řešit problémy. To podle něj souvisí se všemi rozumovými schopnostmi, které pak tvoří onu obecnou inteligenci, jíž lze vyjádřit jediným číslem. Za zdroj inteligence považoval výlučně biologické faktory.

Spearman (1927) a nověji jeho následovník Terman (1975) vycházeli z matematicko-statistického rozboru testových výsledků. Vedle g-faktoru ale podle nich (což se uvádí méně), existuje zároveň s-faktor (speciální inteligence), který je vázán na výcvik speciálních dovedností – do pojetí inteligence v jejím základním významu ale rovnocenně nevstupuje, jen ji okrajově doplňuje.

Každopádně v této souvislosti stojí za zmínku, že první náznak, že obecná inteligence nemusí být definována tak jednoznačně, přinesli sami její přední stoupenci a propagátoři.

Alfred Binet: Průlom – inteligence jednotlivce není fixní

Testy Alfreda Bineta (1857-1911) byly zneužívány, ale dodnes jsou uznávány. Mimo jiné byl jedním z prvních, kdo odmítali dědičnost jako jediný nebo určující faktor pro inteligenci člověka.

Původně se věnoval právu a přírodním vědám. K psychologii ho přivedlo sledování vývoje a zejména schopnosti učení vlastních dcer. Inspirován výzkumy Galtona nejen pokračoval ve výzkumu rozvoje funkční inteligence u dětí, ale pracoval i na stanovení rozdílů v individuálních schopnostech lidí s různým zaměřením (např. matematici, šachisté, umělci…).

Binet-Simonova (jeho spolupracovník Théodore Simon) škála se mj. stala základem standardní formy predikování schopnosti dítěte dosáhnout úspěchu ve škole. Shrnutí východisek a závěrů obsahuje společná publikace Měření vývoje inteligence u dětí (1911).

Škála prošla několika revizemi – původní verze testu se nazývala Nové metody pro diagnostikování idiocie, imbecility a stavu debility. Postupně vznikly testy pro různé věkové skupiny dětí a dospívajících s různou obtížností – to nakonec přispělo k zavedení pojmu „mentální věk“ (viz dále).

Binetův odvážný a pro leckoho provokativní byl zejména závěr, že rychlost (a výsledek) vývoje, potažmo i sama inteligence se mění s vývojem.

Odvážných myšlenek nabídl Binet víc: kromě vlivu prostředí a přirozeného vývoje tvrdil, že žádné číslo nemůže stanovit přesnou míru inteligence, úplný obraz může poskytnout pouze doprovodná případová studie; intelektuální schopnosti není možno měřit, jako by šlo např. o délku nebo kapacitu (na autora standardizovaných testů překvapující postoj).

O to víc byl Binet šokován, když (opožděně, protože nesledoval odborné dění v USA, žil poměrně izolovaně) zjistil, že jeho testy jsou využívány pro zcela opačné účely, než jak je zamýšlel. Američan Henry H. Goddard šířil po USA Binetovy testy za účelem vyčlenění slaboduchých pro povinnou sterilizaci. Poté Lewis Terman pod názvem Stanford-Binetova škála zahájil používání Binetova díla rovněž nikoli k identifikaci dětí se zvláštními potřebami, ale k jejich selekci pro podřadná zaměstnání.

Binet rozhořčeně odsoudil ty, „kdo s brutálním pesimismem a politováníhodnými verdikty prosazují pojetí inteligence jako neměnné konstanty“.

K jeho nesporně zajímavým a pokrokovým výrokům patří i tento: „V inteligenci existuje základní schopnost, jejíž změna nebo nedostatek jsou nanejvýš důležité pro praktický život: touto schopností je soudnost“.

William Stern: jak vypočítat IQ

Stern (1871-1938) stál především u zrodu vývojové psychologie a tzv. personalistické psychologie (zaměřené na individuální vývoj). Zároveň právě jemu vděčíme za výpočet IQ, který stanovil v roce 1912 podle vzorce: IQ rovná se mentální věk děleno chronologickým věkem, násobeno stem.

Úkoly v testech IQ byly rozčleněny podle toho, jak staří jedinci jsou v průměru schopni je zvládnout. Mentální věk vyjadřuje, jak náročné úlohy byl testovaný schopen adekvátně řešit, chronologický věk je skutečný věk respondenta. Pokud tedy desetileté dítě vyřeší nanejvýš úlohy, které dokáže vyřešit i většina desetiletých, pak je poměr věků roven 1 a po vynásobení 100 zjistíme, že jeho IQ je 100. Jestliže desetileté dítě zvládne úlohy, které odpovídají mentálnímu věku dětí mezi 12 a 13 rokem, pak jeho IQ bude mít hodnotu 125.

Sternův výpočet však nelze používat u dospělých, protože chronologický věk roste s časem, mentální nikoli, a do hry vstupují další faktory, např. životní zkušenost. V současnosti se preferuje odvozený kvocient označovaný jako deviační nebo odchylkové IQ. Úroveň rozumových schopností jedince se posuzuje vzhledem k průměrnému IQ v populaci.

Edward Thorndike: Zvířata inteligenci nemají, ta lidská má tři složky

Thorndike (1874-1949) je představitelem raného behaviorismu, vycházel z principu podmiňování – akce, reakce, zpevňování). Jeho stěžejní práce se týkají výzkumů se zvířaty. Paradoxně se sice chtěl původně věnovat zkoumání procesu učení u lidí, ale z praktického hlediska bylo snazší zřídit „zvířecí laboratoř“. Jeho závěry pak byly vůči zvířatům dosti kritické. Napsal například: „Většina knih nám na prvním místě nepředkládá psychologii zvířat, ale spíše chvalořeč na zvířata. Všechny pojednávají o zvířecí inteligenci, nikdy o zvířecí hlouposti“ (Inteligence zvířat, 1911). Krom jiného dospěl k přesvědčení, že zvířata inteligencí nedisponují. Výsledkem jeho pokusů bylo, že se „němé tváře“ učí pokusem a omylem, nikoli formou „insight“ (vhledu), jak tehdy ve vědeckých kruzích převládalo, a už vůbec ne pochopením souvislostí (mezi dvířky a ovládací páčkou).

Posléze se ale přece jen začal věnovat lidské inteligenci (Měření inteligence, 1927) a jeho pokusy s měřením IQ se staly východiskem pro řadu pozdějších uznávaných testů. Nejzákladnější inteligence je podle něj dána pouhým spojením podnětu a reakce, jehož výsledkem je neurální spoj. Čím inteligentnější živočich, tím větší jeho schopnost takové spoje vytvářet. Inteligenci lze proto definovat na základě schopnosti vytvářet neurální spoje, která závisí na genetických faktorech, ale také na zkušenosti.

Thorndikovo měření IQ se zaměřovalo na mechanickou inteligenci (schopnost pochopit, jak věci fungují), abstraktní inteligenci (kam spadají hlavně tvůrčí schopnosti) a sociální inteligenci. Mínil tím ovšem složky inteligence obecné, „součásti“ stále uznávaného g-faktoru. Teorie vícečetných inteligencí a jejich „rovnoprávnosti“ přišla mnohem později.

Ulric Neisser:  Respektujme pokroky neurovědy

Je označován za vůdce „kognitivní revoluce“. V rámci tohoto směru se Nesserovi (1928-2012) podařilo odvrátit pozornost od behaviorálního zkoumání (především zvířat) zpět k mentálním procesům u lidí (Kognitivní psychologie, 1967).  Jeho velkým přínosem také bylo podnícení psychologických kruhů k respektu a zohledňování pokroků v neurovědě.

Kognitivní psychologie se stala v druhé polovině minulého století významným vědeckým proudem, částečně se k ní přidali mnozí „osvícenější behavioristé“.

Louis. L. Thurstone: Popírá obecnou inteligenci (g – faktor). Tvoří ji sedm nezávislých faktorů

Thurstone (1887-1955,0, počátky jeho díla již ve 30. letech) vystoupil s tím, že inteligenci vytváří skladba sedmi faktorů, jinak řečeno, sedmi tzv. primárních mentálních schopností: Verbální porozumění, verbální pohyblivost, plynulost (v testech např. uvést co nejvíce slov začínajících na jedno konkrétní písmeno; indukce (v testech např. vytváření analogií podle vzoru nebo doplňování číselných řad); prostorová představivost; numerika – schopnost zacházet s čísly (např. řešení jednoduchých matematických úloh); paměť (vybavování); percepční bystrost (rychlost rozpoznávání drobných rozdílů nejen mezi obrazci ale i čísly, slovy).

Odvážná myšlenka byla, že těchto sedm faktorů není hierarchicky uspořádáno, ale jsou si rovnocenné, vzájemně nezávislé.

Joy P. Guilford:  Může existovat až 180 typů inteligence

Guilford (1897-1987) je ve většině odborných publikací uváděn jako pokračovatel a zastánce Thurstona, včetně jeho sedmi faktorů. Došel však ještě o pěkný kus dál. A sice k závěru, že inteligenci nejenže netvoří jeden obecný faktor, ale mohou jich být ke dvěma stovkám. Popsal tři hlavní faktory neboli dimenze, které se pak dále dělí (počátky jeho díla – Povaha lidské inteligence, 1936, konečné revize 1967).

První dimenzí jsou „Operace“, míněno myšlenkové procesy, které se dále dělí do šesti typů jako je kognice, paměť a hodnocení. Dimenze „Obsahu“ představuje pět typů zpracovaných informací podle zapojení smyslů, tedy například vizuální, zvukový… „Produkty“  jsou výsledkem aplikace operací na obsah, vyplývají z nich souvislosti a vazby. Guilford rozlišuje šest typů produktů.

Kombinacemi jednotlivých složek a podsložek pak Guilford došel až ke 180 typům inteligence.

Dokonce vytvořil vlastní soubor testů, vzhledem k jejich složitosti (dané složitostí samotné Guilfordovy teorie) se používaly a používají méně často než standardní testy IQ (míněn zejména Wechsler, viz dále).

David Wechsler: autor nejpoužívanějších testů, nejcitovanější psycholog 20. století

Wechslerovy (1896-1981) inteligenční testy sice prošly mnoha revizemi, každopádně se hojně používají dodnes (verze Wechsler Adult Intelligence Scale – WAIS, Wechsler Intelligence Scale for Children – WISC). Wechsler potlačil do té doby převládající testy Binetovy, přesněji řečeno jejich americkou „mutaci“ pod názvem Stanford-Binet Intelligence Scale.

Poněkud paradoxně získala jeho teorie na slávě tím, že odmítal názory směřující od jedné obecné inteligence k jejímu členění. Podle něj starší testy IQ měřily především intelektuální schopnosti, které však nejsou inteligencí samotnou, ta je mnohem obecnější, definována jako „schopnost jednat účelně, myslet racionálně a účinně se přizpůsobit prostředí“. Vyčítal svým předchůdcům také přílišný důraz na inteligenci verbální, takže jeho testy obsahují více neverbálních úkolů (tento svůj postoj zdůvodnil mimo jiné v publikaci Non-intellective factors in general inteligence – všimněme si návratu k obecné inteligenci).

Jean Piaget: Přispěl k přístupu vůči vzdělávání, ale podcenil sociální vlivy

Piaget (1896-1980), původně biolog, byl fascinován epistemologií a v podstatě vytvořil nový obor – genetickou epistemologii, která zkoumala, jak se u dětí vyvíjí inteligence. Popsal přirozená stadia tohoto vývoje, která je třeba respektovat stejně jako individuum každého dítěte. Výsledná inteligence je do značné míry dána tím, zda má jednotlivec možnost projít těmito fázemi, není „svazován“, v nejlepším případě je v nich podporován (Psychologie inteligence, 1947; Původ inteligence u dětí, 1952).

Jeho teorie významně ovlivnila systém vzdělávání a celkově přístup k dětem na celém světě (např. na ni dodnes navazuje systém Montessori). Je mu připisována role toho, kdo zlomil nadvládu testů IQ.

Na druhé straně kritici jeho vůči dítěti liberální teorie mu mají za zlé, že přirozené fáze vývoje inteligence nadřazuje sociálním vlivům.

Philip E. Vernon: Inteligenci tvoří pyramida schopností

Jeho jméno by mělo zaznít, protože přinejmenším patří k těm, kteří jsou v učebnicích psychologie i odborných publikacích uváděni jako fundovaní průkopníci více typů inteligence. Na druhé straně jim Vernon (1905-1987) nepřiznával na rozdíl např. od Thurstona vzájemnou nezávislost a rovnocennost, ale řadil je hierarchicky. A co byste čekali na vrcholu pyramidy? Na výběr máte inteligenci obecnou, případně verbální nebo numerickou. Přesně to, s čím mnozí současní vědci, zastávající svébytnost a specifika každého typu inteligence, tak urputně bojují.

Raymond Cattell : Obecná inteligence se skládá z fluidní a krystalické

Cattell (1905-1998) nezpochybňoval existenci obecné inteligence, nicméně i jeho dělení na dvě složky,  které by měly být testovány odděleně, bylo ve své době značně troufalé. Navíc i tyto dva subfaktory lze podle něj dál hierarchicky členit na množství konkrétnějších schopností. Neméně troufalé bylo konstatování vlivů sociálně kulturních ( ačkoli pozdější výzkumy ukázaly, že i Cattell je značně podcenil). Jeho hlavní díla mají výmluvné názvy – Schopnosti (1971), Inteligence (1987).

Rozlišil tzv. fluidní a krystalickou inteligenci. První je řada schopností uvažovat a argumentovat, kterou lze aplikovat na jakýkoli problém nebo obsah. Spouští se automaticky při takových procesech, jako je řešení problémů, rozpoznávání vzorců apod. Podle Cattella je dědičná, vrcholu dosahuje v rané dospělosti, pak klesá z důvodu změn na mozku vyvolaných věkem. Krystalická inteligence je ovlivněna sociálním a kulturním prostředím, rozvíjí se podle toho, co se člověk naučil, v jakých podmínkách apod.

G-faktor Cattell výslovně neodmítal, ale měření obou složek inteligence jedním testem, jak bylo zvykem, považoval za chybu. Vyvinul test, který je měřil odděleně a byl koncipován tak, aby byl zejména u fluidní složky nezávislý na kultuře, v níž se dotyčný pohybuje (používal neverbální otázky – tvary a obrazce). U krystalické inteligence se testovala i obecná informovanost, rozsah slovníku.

Pro celkové pojetí inteligence je zajímavé, že pozdější výzkumy prokázaly vliv kulturního kontextu i na fluidní inteligenci (např. porovnáním celkového kognitivního vývoje dětí ze znevýhodněných minorit a vyrůstajících v „podnětných“ podmínkách).

Každopádně Cattelova teorie se stala inspirací a dodnes se leckde učí sice nikoli o inteligenci fluidní a krystalické, ale vrozené (souvisí se schopností mozku vytvářet asociace) a získané (učení, vzdělání, poznatky).

Novodobé směry: Roztříštěné

Pokrok vědy v mnohých oblastech, které se týkají inteligence, pokračuje. Jednotlivé cesty bádání se však dostatečně nekříží: Stoupenci některých teorií trvají na hledání a zdokonalování výzkumů obecné inteligence, jiní na zkoumání jejích složek nebo nezávislých typů inteligence, další se zaměřují na kulturní rozdíly a potlačují rozdíly individuální. Spory o přeceňování či podceňování tu faktorů biologických, neurologických, tu sociálních nebo kulturních jsou stále živé. Konkrétněji uveďme teorie, které jsou dnes uznávanou součástí „módní a pro leckoho i kontroverzní vlny“ přístupu k inteligenci:

Howard Gardner (1943) zaujal odbornou veřejnost teorií rozmanitých inteligencí (Multiple Intelligences), které jsou na sobě nezávislé a mají stejný potenciál z nás „udělat génie“, nebo nás v nějakém odvětví života omezovat. Gardner tvrdí, že jeho interdisciplinární přístup včetně kulturních a sociálních kontextů mu dává za pravdu (v myšlence rozmanitých schopností, které tvoří potenciál člověka, má řadu předchůdců, byť si vesměs netroufli používat termín rozmanité inteligence).

Obdobně „uctívaný i zavrhovaný“ současný autor Robert Sternberg (1949) přišel s teorií, že inteligence je sice vlastnost členitá, ale jejím kritériem je úspěch, schopnost správného využití svých předností i handicapů. Obecně ve zkratce říká, že inteligence je „schopnost člověka přijímat obsahy, kterými je obklopen“ (velmi se to podobá původním definicím inteligence – schopnost řešit problémy, přizpůsobovat se situaci a podnětům).

Stoupenci a následovníci ruského psychologa Lva Vygotského (1896-1934) hledají základ v rozvoji lidské inteligence podle kulturních rozdílů. Je jim vytýkáno, že podceňují osobní sociální vazby (že by extrémní reakce na dlouhodobé opomíjení kulturních rozdílů v měření IQ?).

Informační psychologie vstupuje do zápasu o pojetí inteligence se zcela novým podnětem: Inteligence se netýká jen člověka, ale i systémů – zejména technických, ale i přírodních. Je především schopností efektivně zpracovávat informace (není to opět jen jinak nazvaný hlavní znak inteligence – řešit problémy, umění přizpůsobovat se podnětům, situacím…?)

Závěrem snad nelze říci nic jiného, než že koho (včetně sami sebe) budeme považovat za inteligentního či neinteligentního, nutně bude velmi subjektivní. Vědecké hodnocení může být snad objektivnější, ale též velmi rozmanitě.