Atraktivita lejna v poušti

Potravní zdroje jsou v pouštích omezené a býložravci musejí s chudou, vláknitou potravou zacházet co nejúsporněji. Jednou strategií je nechat ji před vstupem do vlastního žaludku důkladně zpracovat mikroorganismy – například u přežvýkavců v předžaludcích. Jindy se vyplatí dát potravě druhou šanci až po průchodu trávicí soustavou. Tato strategie se nazývá koprofagie. Exkrement, stále obsahující nestrávené zbytky, minerály i mikrobiální biomasu, je znovu pozřen a část živin může být využita napodruhé. U některých savců, například králíků pouštních (Sylvilagus audubonii) či tarbíkomyší dlátozubých (Dipodomys microps), má tato praxe specializovanou podobu cekotrofie: zvíře požírá měkké, živinami a mikroby bohaté výkaly ze slepého střeva, odlišné od běžného tvrdého trusu. Koprofagie však není jen savčí trik. V suchých oblastech ji využívají také býložraví plazi, mimo jiné želva Berlandierova (Gopherus berlandieri). Jak významným zdrojem potravy pro tyto želvy mohou exkrementy být?

Texaští výzkumníci nabídli 25 dospělým želvám ve výbězích vedle běžné potravy také šest druhů trusu: vlastní trus konkrétní testované želvy, trus jiných želv stejného druhu, trus mývalů, kojotů a nepůvodních divokých prasat a antilop nilgau. Vzorky byly sbírány co nejčerstvější a do experimentu uchovávány zmrazené. Během dvou dnů téměř všechny želvy ochutnaly alespoň jeden typ trusu, většinou hned několik druhů. Nejatraktivnější byl vlastní trus, následovaný trusem jiných želv a trusem divokých prasat. Naopak trus kojotů a nilgau želvy lákal nejméně. Autoři vysvětlují tyto preference gradientem kompatibility a rizika: želvy podle nich upřednostňují trus blízký vlastní rostlinné dietě a střevní mikrobiotě, zatímco se vyhýbají zdrojům s vyšším rizikem parazitů, patogenů či mikrobiální nekompatibility. Koprofagii proto interpretují jako chování, které pomáhá zadržovat živiny a mikroby v těle a může zpomalovat koloběh živin v suchém prostředí.

Studie má však i háček. Želvy v pokusu nejedly jen trus, ale hlavně souběžně předložené komerční granule pro želvy, doplněné okurkou a melounem. Vlastní trus i trus ostatních želv pocházel právě z těchto experimentálních podmínek, nikoli z volné přírody. Vyšší obliba želvího trusu tak nemusí odrážet jen evolučně vybroušené rozpoznávání mikrobiální kompatibility; mohla ji podpořit i jednotná, výživná a lahodná dieta. Vlastní lejno zjevně nesmrdí – obzvlášť když je vyrobeno z prémiové želví směsi s vitaminy a probiotiky, pro kterou si dle výrobce i želvy „přiběhnou“.

Moeller C. et al.: Ecology and Evolution, 2026, DOI: 10.1002/ece3.73444