Čornobyl

Artemisia vulgaris neboli pelyněk černobýl, býlí. A také nechvalně proslulá Černobylská jaderná elektrárna. Název Černobyl se prakticky do všech světových jazyků přepisoval a dále přepisuje z ruštiny. A přitom jde o historické ukrajinské toponymum ČORNOBYL. Starodávné městečko; první zmínka pochází z 12. století. Zkusme si ukrajinský název vyslovit nahlas: ČOR-NO-BYL. Máme problém s výslovností? Nemáme. S tím, jak ho napsat? Také ne. Proč vlastně stále používáme poruštěná ukrajinská toponyma tam, kde to vůbec není nutné a k roku 2025 ani slušné?

Námitka č. 1: česky říkáme černý (ukr. čornyj) a není nic snazšího než si ukrajinské názvy obsahující slovo čornyj přizpůsobit naší mateřštině. Ale my jsme si je sami nepřizpůsobili. V tom je ten rozdíl. Byly nám vnuceny. Pravda, ne všechny, ale většina ano.

Námitka č. 2: už je to tak v češtině zavedené, jsme na to zvyklí, tak proč to měnit? Když zjistíme, že jsme se v něčem mýlili, většinou se snažíme o nápravu, nebo ne?

Ruská politika a kultura byly a nadále jsou imperiální a koloniální. Zbavují identity každého, kdo nechce přijmout vše ruské ať dobrovolně, nebo násilím. A zbavují identity i místa, regiony, celé země. U nás jsme také zrušili Leniny, Marxe, Gottwaldy a další v názvech ulic, náměstí i měst. Nelíbilo se nám to. Naší paměti a identitě to nedělalo dobře. Neměli bychom podobně přistupovat i k toponymům, která nám nepatří? Uznat, že nám byla vnucena, a narovnat náš vztah k nim?

Nedávno vysvětlovala polská překladatelka Joanna Majewska-Grabowska, proč v knize o Krymu přeložené z ukrajinštiny používá Odesa, a ne Odessa. Jak říká, „hlavní hrdinka by si přála, aby to takhle bylo napsáno“. A je přesvědčená, že jde o důležitý krok k uznání skutečného názvu města, a ne dále používat ruskou verzi.¹⁾

Byl by v češtině také velký problém začít psát a říkat Odesa místo zrusifikované verze Oděsa? Charkiv namísto ruského Charkov? Zde je nutné uvést, že aktuálně platný seznam českých exonym (domácí podoby cizích zeměpisných jmen) obsahuje zcela neadekvátní názvy jako Černigov místo Černihiv, Tarnopol místo Ternopil, Bílá Cerekev místo Bila Cerkva či Rovno místo Rivne.²⁾ A tímto seznamem se musejí řídit soudní překladatelé a tlumočníci, státní úřady a instituce. Představme si, jaké to je, být Ukrajinkou, které Rusové vyvraždili půlku rodiny, manžel slouží v armádě, ona s dětmi žádá o azyl u nás a my jí způsobíme další trauma, protože do dokladů namísto oficiálního názvu bydliště vrazíme Černigov, a ona je stejně bezmocná, jako když jí ten domov bombardovali…

Vypůjčím si zde velmi trefnou argumentaci z článku jazykové redaktorky Maris Jõks z estonského deníku Postimees. Text vyšel už v r. 2016 a týkal se právě ukrajinských místních názvů. „Název, který používáme k označení konkrétního místa, a způsob, jak ho zapisujeme, podléhá mnoha faktorům. … Co je „správně“ a „nesprávně“, je otázkou dohody, a dohody se mohou měnit.“³⁾

Pojďme takovou změnu učinit. Pojďme dokončit vlastní dekolonizaci, derusifikovat náš prostor a narovnat vztah k těm jazykům a kulturám, které se Rusko pokoušelo a nadále pokouší vymazat z povrchu zemského.

Proces může trvat déle, ale hlavní cíl by měl být jasný od počátku. Jsem přesvědčena, že toto česká společnost potřebuje i sama pro vlastní neřešená historická bebíčka.