Homochirální život a racemická smrt

Saský král Lothar III. zahájil krátce po své korunovaci římským císařem tažení na Sicílii, ovládanou normanským panovníkem Rogerem II. Ačkoli plánoval dobýt celé Sicilské království, musel čelit vzpouře svých vojáků, kteří v úmorném horku odmítli pokračovat v tažení. Rozhodl se proto, že se spokojí se ziskem Capuy a Apulie a vrátí se zpět domů na sever – při přechodu Alp však náhle zemřel. Pro svůj posmrtný pobyt si vybral kostel kláštera v Königslutteru, ten byl ale od místa jeho smrti (vesnice Breitenwang) vzdálen přes 500 km (vzdušnou čarou). Urazit tuto vzdálenost bylo pro vojsko otázkou několika týdnů, během nichž by mrtvola zřejmě začala podléhat hnilobnému rozkladu. Historikové předpokládali, že se vojáci proto rozhodli císařovo tělo zbavit měkkých tkání delším vařením ve vodě – na rozdíl od mumifikace šlo o přímočarou konzervační strategii. Tuto hypotézu se podařilo ověřit roku 1989 měřením stupně racemizace aminokyselin v císařových ostatcích.

Racemizace v archeologii

V živých organismech se aminokyseliny vyskytují téměř výhradně ve své ʟ-formě, což je termodynamicky nestabilní stav. Po smrti dochází ke spontánní racemizaci, tj. poměr koncentrací obou enantiomerů ([ᴅ]/[ʟ]) roste z nuly až k hodnotě jedna. Mluvíme pak o racemické směsi. Racemizaci lze významně urychlit zvýšením teploty. V povařeném vzorku proteinu tedy naměříme vyšší hodnotu poměru [ᴅ]/[ʟ]. Ve vzorku kostí císaře Lothara III. byla po 848 letech od jeho úmrtí stanovena hodnota poměru [ᴅ]/[ʟ] = 0,070, zatímco v případě císařovy manželky, která zemřela čtyři roky po něm a jejíž tělo bylo uloženo do společného hrobu, byla hodnota pouze 0,039. Z tohoto rozdílu můžeme vypočítat, že císařovo tělo bylo skutečně před uložením do hrobu vařeno přibližně 6 hodin. Tento postup analýzy později inspiroval archeology zabývající se kanibalismem, neboť představuje vhodný nástroj k rozlišení vařených či pečených kosterních nálezů.