K čemu je dnes klonování

Na sklonku února 1997 vyvolala poprask studie, v níž tým Iana Wilmuta z Roslinského ústavu při Edinburské univerzitě ohlásil v časopisu Nature [1] narození ovce Dolly. Počáteční paniku vystřídal přesun zájmu většiny lidí k jiným tématům. Zájem vědy o klonování ale zůstal, proto je načase ptát se s odstupem: jak jsme na tom s klonováním živočichů dnes?

Termín „klonování“ letos oslavil 120. narozeniny. V roce 1903 ho zavedl americký rostlinný fyziolog Herbert John Weber pro „vytvoření skupiny rostlin vegetativním rozmnožováním“. V praxi to není nic jiného než třeba sázení brambor nebo vypěstování begonie z ulomeného listu. Klony čili soubory geneticky totožných jedinců vytvářejí i živočichové. Například když regeneruje na půlky rozříznuté tělo ploštěnky a z každé části vyroste nový jedinec. Také lidská jednovaječná dvojčata vzniklá spontánním rozdělením embrya ve velmi časném stadiu vývoje splňují definici klonu. O tom, že se dají tyto přírodní procesy úspěšně napodobit v laboratoři, se přesvědčil už v osmdesátých letech 19. století německý biolog Hans Driesch, když rozdělením embrya vytvořil klony ježovek.

Ovce Dolly vznikla z buňky dospělého zvířete postupem, který se zrodil v roce 1938 jako „fantaskní experiment“ německého embryologa Hanse Spemanna. Tento laureát Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 1935 navrhl přenést jádro z buňky dospělého zvířete do vajíčka, které by bylo zbaveno své vlastní dědičné informace. Jako první realizovali tento postup američtí biologové Robert Briggs a Thomas King, když získali pulce z vajíčka, jehož vlastní dědičnou K čemu je dnes klonování informaci nahradili jádrem buňky z raného žabího embrya. Když však použili buňky odebrané z těla pulce, klon se jim vytvořit nepodařilo. Došli tak k závěru, že ze specializované živočišné buňky se klon vytvořit nedá. Jen o pět let později se ale „nemožné“ stalo realitou díky britskému biologovi Johnu Gurdonovi, kterému naklonování žab vyneslo Nobelovu cenu za rok 2012.