i

Aktuální číslo:

2024/6

Téma měsíce:

Éčka

Obálka čísla

Globální uhlíková daň ladem ležící

K politickému rozměru tzv. nepolitických řešení
 |  29. 5. 2023
 |  Vesmír 102, 348, 2023/6

Jedním z návrhů, kterak přistoupit k řešení tzv. klimatické krize, je globální uhlíková daň. Vypadá na první pohled jako zázračně jednoduchý a soběstačný nástroj. Přesto budí překvapivě málo pozornosti. Je tomu tak (mimo jiné) proto, že se prosazuje jako vyhroceně nepolitické řešení, a to nejen prvoplánově, tedy v tom smyslu, v jakém to sami autoři tohoto konceptu přiznávají. Protože dnešní doba k nejrůznějším deklarovaně nepolitickým řešením obecně tíhne, často pod tlakem existenčního ohrožení a s oporou ve vědecké argumentaci, vyplatí se případ globální uhlíkové daně podrobněji prozkoumat.

Dr.1) Jiří Svoboda, vědecký pracovník brněnského Ústavu fyziky materiálů AV ČR, napsal v roce 2008 pro Vesmír článek (Vesmír 87, 616, 2008/9), ve kterém navrhl tzv. globální uhlíkovou daň (GUD). Vytrvale tento nástroj pro omezování uhlíkových emisí prosazuje. Marta Kovářová, jeho dcera, o snaze svého otce nyní dokončuje dokumentární film Jiříkovo vidění.2) V tomto dokumentu se mimo jiné snaží přijít na kloub tomu, proč její otec sklízí se svým návrhem povětšinou jen zdvořilý nezájem navzdory tomu, že přichází s něčím, co vypadá jako geniálně jednoduché a smysluplné řešení. Ti, kteří se dnes zasazují za svět bez uhlíkových emisí a které se tedy především pokouší Jiří Svoboda se svým návrhem oslovit, kupodivu neberou GUD za svou a jeho autora za svého spojence.

Stalo se mi, že jsem s dr. Svobodou v rámci natáčení zmíněného dokumentu rozmlouval. Ne jako ekonom, inženýr či klimatolog, ale jako sociolog, který se dlouhodobě zabývá složitými vztahy mezi vědou a politikou. Za případem GUD se dle mého skrývá hlubší a obecněji platné nedorozumění ohledně tzv. nepolitických či odpolitizovaných („odborných“) řešení.

Co je GUD

GUD je v zásadě ekonomický nástroj, který by jednoduchým, transparentním a v jistém smyslu spravedlivým způsobem zdražil emise CO2, a tím podpořil vývoj technologií jiných – lepších. Cestou finančních pobídek se pochopitelně ubírá i řada dalších řešení, včetně těch, která se už dnes používají. Návrh GUD3) jako by však řešil některé vážné slabiny těchto postupů a přiváděl logiku daňových pobídek k dokonalosti. Čím? Za prvé, zdanění by podle tohoto návrhu mělo být globální. To odpovídá tomu, že celý problém – tak, jak je dnes chápán – je celosvětový; a také tomu, že různá pravidla a různé poměry v různých částech světa představují pro úspěšný posun směrem k uhlíkové neutralitě vážný problém. GUD jako by doslova sjednotila svět. Za druhé, danilo by se hned u surovinového vstupu: zpoplatněná by byla těžba příslušných surovin, nic jiného. Díky tomu by šlo o řešení jednoduché, průhledné, nebyrokratické a poměrně snadno kontrolovatelné i vymahatelné. Za třetí, což už v podobných souvislostech navrhovali mnozí další, výtěžek tohoto zdanění by se vracel zpátky lidem.

GUD je zamýšlena jako úplná náhrada nejrůznějších povolenek, dotací a jiných regulací. Místo neprostupné džungle takových nástrojů by stačil jediný. S ostatním si prý ekonomika poradí sama. Dekarbonizace by pak měla proběhnout spontánně, bez nutnosti dalších zásahů. A protože GUD je nejen dobře zacílené řešení, ale také řešení spravedlivé, šance na politickou dohodu je zde lepší než kdy jindy…

Vysvětlím napřed, co se mi na GUD jako sociologovi nezdá a proč bych toto řešení sám nepodpořil. Poté se zaměřím na otázku, jak je možné, že návrh pana doktora Svobody naráží na nezájem i u lidí, do kterých by to na první pohled jeden neřekl. Jsou to dvě různé věci, i když spolu souvisejí.

Tečka za klimatickou krizí?

Může klimatickou krizi vyřešit jediný nástroj v podobě globální uhlíkové daně? Nelze v této souvislosti nevzpomenout někdejší kampaň za očkování proti covidu. Poutače tehdy hlásily ústy odborníků jednoduchou a definitivní „tečku za covidem“. A ta jednoduše nenastala. Všechno se naopak dost zauzlilo.

Přitom analogie klimatické krize s krizí covidovou by šla rozvíjet dál. Covidová epidemie byla stlačena do poměrně krátké doby a virus reagoval v řádu týdnů či měsíců. Relativně dobře bylo proto vidět, co všechno se ve vědeckém pohledu na věc měnilo a jak byla sázka na (jedno jednoduché) vědecké řešení riskantní – byť jakkoli pochybovat o vědě bylo pro velkou část lidí doslova svatokrádežné. I zde se politici neustále snažili schovávat za vědu; nahrazovat politickou legitimitu svých rozhodnutí nepatřičně zevšeobecnělým požadavkem „věřte vědcům“.

V jedné debatě se nedávno řešilo, zda během covidu důvěra lidí ve vědu vzrostla, anebo klesla. Jedni byli přesvědčeni, že se navýšila, jiní, že upadla. Obě strany pro to měly svá čísla. Ono ale může ve skutečnosti docela dobře platit obojí, a to dokonce logicky. Covid vedl k obrovskému spoléhání na vědu, k nepatřičným očekáváním a veliké důvěře, a zároveň, nevyhnutelně a téměř příčinně, také k velkému zklamání z vědy, k jejímu zatracování (k tomu též Vesmír 101, 262, 2022/4). Čím větší naděje (napřed, u jedněch), tím větší frustrace (potom, u druhých)…

V případě klimatické krize čas teče mnohem pomaleji. Odezva planety je daleko pomalejší, vlastně těžko postřehnutelná. Ale v zásadě není důvodu myslet si, že vztahy mezi vědou a politikou a selhání v práci s nejistotou budou v tomto případě jiné.

Sázka na jedinou kartu

Objevují se občas hlasy, a já s nimi souhlasím, že ochrana životního prostředí a snaha o jeho nápravu se až příliš soustřeďují na klimatickou krizi a na to, kterak tuto krizi jednoduše vyřešit dekarbonizací planety – vlastně snížením jediného čísla, jediného ukazatele. Tato jednostrunnost, možná někdy více deklarovaná než reálná, se mi zdá problematická. Starost o emise a uhlíkovou stopu jako by přebíjela potřebu reagovat také na jiných frontách. Například v péči o krajinu a půdu nebo v zájmu o to, na jakých autoritativních politických režimech se stáváme závislými (právě ve chvíli, kdy jinou podobnou závislost tak bolestivě potlačujeme)… Všechny nitky jako by se dnes sbíhaly do jediného středu, ve kterém trůní tabulky teplotních změn.

Hodně se argumentuje širokým vědeckým konsensem. Jistě, ten je patrný. Avšak zároveň nepřehlédnutelně klesá (byť rozhodně nemizí) spolu s tím, jak se posouváme od otázky, zda se klima mění, směrem k tomu, co a jak s tím teď můžeme rozumně dělat. A o této neshodě už se zdaleka tolik nemluví. Několik relativních jistot v rámci malého počtu navzájem propojených oborů se tedy bere jako odborná garance pro mnohá rozhodnutí, která sahají daleko dále a o jejichž účincích je mnohem méně jasno. Relativní konsensus o existenci klimatických změn a o jejich příčinách se před širokou veřejností bere jako obecná vědecká podpora pro současnou dekarbonizační politiku. Což je sporné. Jako když před časem navržená odborná komise pro zvládání pandemie měla zahrnovat pouze epidemiology a lékaře (případně „modeláře“), a nikoli už ekonomy, sociology, psychology, právníky…

Nejde jen o to, že peníze, síly a ochota ke změně, přímo či nepřímo vynaložené na omezování uhlíkových emisí, nutně chybí jinde. Nebo že robustnost nějakého řešení či uspořádání jde typicky ruku v ruce s rozmanitostí, a nikoli s tím, že všechno vsadíme na jedinou kartu. Ve hře je také obecná důvěra ve vědu a odborníky, protože navzdory obrovským nákladům a veškerému snažení nemusí přijít jasné klimatické zklidnění planety či její „ochlazení“ dost rychle. Přispět k tomu může ledacos. Nakolik je dnes úloha vědy v prosazování odvratu od uhlíkových emisí co nejrychleji a za každou cenu klíčová, natolik potom může být věda činěna odpovědnou za případné selhání tohoto projektu.

Jinými slovy, současný boj za uhlíkovou neutralitu nahrazuje nedostatek politické legitimity tím, že nadsazuje a nemístně paušalizuje legitimitu odbornou. A samotní vědci tomu často jen potichu přihlížejí. Někdy možná dokonce s uspokojením. Místo toho, aby jako odborníci ve veřejné diskusi zdůrazňovali, co vědu vždycky zdobilo, tedy opatrnost v závěrech a pečlivé zohledňování nejistoty, přistupují na to, že pomáhají mimopoliticky prosadit „jediné možné řešení“. Místo aby se veřejně probíraly a proti sobě vážily různé alternativy a jejich možné důsledky, naléháme: „věřte vědcům“. Tímto heslem se ovšem hledání politických kompromisů spíš tlumí a znevažuje.

GUD toto všechno stvrzuje, ba povyšuje na novou úroveň. Je pokračováním a dalším vyhrocením této jednostrunné a poněkud inženýrské (nepolitické) klimatické politiky. Všechno sází na jediný regulační mechanismus týkající se uhlíkových emisí a počítá s tím, že tento mechanismus sám o sobě prostě bude účinkovat. Jde jen o to, otevřít pole pro spontánní vývoj a nové technologie. Sloganem GUD by mohlo být: udělejme tečku za klimatickou krizí (viz rámeček).

Nyní vidíte 36 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie

O autorovi

Zdeněk Konopásek

Doc. Zdeněk Konopásek, Ph.D., (*1963) působí jako sociolog v CTS. V minulosti přednášel o kvalitativním výzkumu a sociologii vědy a technologií na Fakultě sociálních věd UK v Praze a na Fakultě sociálních studií MU v Brně. Na poli science and technology studies se zabývá zejména složitými vztahy mezi vědou a politikou, expertízou a demokracií; věnoval se také interakcionistickému studiu komunistické (bez)moci a využívání počítačů v kvalitativní analýze nebo fenoménu nadpřirozených náboženských skutečností.
Konopásek Zdeněk

Doporučujeme

Genová terapie ALS: jsme na začátku naděje

Genová terapie ALS: jsme na začátku naděje

Je to krutá a zatím nevyléčitelná nemoc. Amyotrofická laterální skleróza. Americká léková agentura FDA však nedávno schválila pro medicínskou...
(Ne)umělá sladidla

(Ne)umělá sladidla uzamčeno

Adam Obr  |  3. 6. 2024
Když loni v létě zařadilo WHO aspartam na seznam látek, které mají potenciál způsobovat rakovinu, dosáhla diskuse o škodlivosti nekalorických...
Příběhy řasových éček

Příběhy řasových éček

Richard Lhotský  |  3. 6. 2024
Přídatné látky v potravinách, familiárně přezdívané pro svůj kód éčka, vzbuzují u řady lidí obavy a strach. Přesto se mezi nimi najdou i látky...