Globální uhlíková daň ladem ležící

Jedním z návrhů, kterak přistoupit k řešení tzv. klimatické krize, je globální uhlíková daň. Vypadá na první pohled jako zázračně jednoduchý a soběstačný nástroj. Přesto budí překvapivě málo pozornosti. Je tomu tak (mimo jiné) proto, že se prosazuje jako vyhroceně nepolitické řešení, a to nejen prvoplánově, tedy v tom smyslu, v jakém to sami autoři tohoto konceptu přiznávají. Protože dnešní doba k nejrůznějším deklarovaně nepolitickým řešením obecně tíhne, často pod tlakem existenčního ohrožení a s oporou ve vědecké argumentaci, vyplatí se případ globální uhlíkové daně podrobněji prozkoumat.

Dr.¹⁾ Jiří Svoboda, vědecký pracovník brněnského Ústavu fyziky materiálů AV ČR, napsal v roce 2008 pro Vesmír článek (Vesmír 87, 616, 2008/9), ve kterém navrhl tzv. globální uhlíkovou daň (GUD). Vytrvale tento nástroj pro omezování uhlíkových emisí prosazuje. Marta Kovářová, jeho dcera, o snaze svého otce nyní dokončuje dokumentární film Jiříkovo vidění.²⁾ V tomto dokumentu se mimo jiné snaží přijít na kloub tomu, proč její otec sklízí se svým návrhem povětšinou jen zdvořilý nezájem navzdory tomu, že přichází s něčím, co vypadá jako geniálně jednoduché a smysluplné řešení. Ti, kteří se dnes zasazují za svět bez uhlíkových emisí a které se tedy především pokouší Jiří Svoboda se svým návrhem oslovit, kupodivu neberou GUD za svou a jeho autora za svého spojence.

Stalo se mi, že jsem s dr. Svobodou v rámci natáčení zmíněného dokumentu rozmlouval. Ne jako ekonom, inženýr či klimatolog, ale jako sociolog, který se dlouhodobě zabývá složitými vztahy mezi vědou a politikou. Za případem GUD se dle mého skrývá hlubší a obecněji platné nedorozumění ohledně tzv. nepolitických či odpolitizovaných („odborných“) řešení.

Co je GUD

GUD je v zásadě ekonomický nástroj, který by jednoduchým, transparentním a v jistém smyslu spravedlivým způsobem zdražil emise CO₂, a tím podpořil vývoj technologií jiných – lepších. Cestou finančních pobídek se pochopitelně ubírá i řada dalších řešení, včetně těch, která se už dnes používají. Návrh GUD³⁾ jako by však řešil některé vážné slabiny těchto postupů a přiváděl logiku daňových pobídek k dokonalosti. Čím? Za prvé, zdanění by podle tohoto návrhu mělo být globální. To odpovídá tomu, že celý problém – tak, jak je dnes chápán – je celosvětový; a také tomu, že různá pravidla a různé poměry v různých částech světa představují pro úspěšný posun směrem k uhlíkové neutralitě vážný problém. GUD jako by doslova sjednotila svět. Za druhé, danilo by se hned u surovinového vstupu: zpoplatněná by byla těžba příslušných surovin, nic jiného. Díky tomu by šlo o řešení jednoduché, průhledné, nebyrokratické a poměrně snadno kontrolovatelné i vymahatelné. Za třetí, což už v podobných souvislostech navrhovali mnozí další, výtěžek tohoto zdanění by se vracel zpátky lidem.

GUD je zamýšlena jako úplná náhrada nejrůznějších povolenek, dotací a jiných regulací. Místo neprostupné džungle takových nástrojů by stačil jediný. S ostatním si prý ekonomika poradí sama. Dekarbonizace by pak měla proběhnout spontánně, bez nutnosti dalších zásahů. A protože GUD je nejen dobře zacílené řešení, ale také řešení spravedlivé, šance na politickou dohodu je zde lepší než kdy jindy…

Vysvětlím napřed, co se mi na GUD jako sociologovi nezdá a proč bych toto řešení sám nepodpořil. Poté se zaměřím na otázku, jak je možné, že návrh pana doktora Svobody naráží na nezájem i u lidí, do kterých by to na první pohled jeden neřekl. Jsou to dvě různé věci, i když spolu souvisejí.

Sázka na jedinou kartu

Objevují se občas hlasy, a já s nimi souhlasím, že ochrana životního prostředí a snaha o jeho nápravu se až příliš soustřeďují na klimatickou krizi a na to, kterak tuto krizi jednoduše vyřešit dekarbonizací planety – vlastně snížením jediného čísla, jediného ukazatele. Tato jednostrunnost, možná někdy více deklarovaná než reálná, se mi zdá problematická. Starost o emise a uhlíkovou stopu jako by přebíjela potřebu reagovat také na jiných frontách. Například v péči o krajinu a půdu nebo v zájmu o to, na jakých autoritativních politických režimech se stáváme závislými (právě ve chvíli, kdy jinou podobnou závislost tak bolestivě potlačujeme)… Všechny nitky jako by se dnes sbíhaly do jediného středu, ve kterém trůní tabulky teplotních změn.

Hodně se argumentuje širokým vědeckým konsensem. Jistě, ten je patrný. Avšak zároveň nepřehlédnutelně klesá (byť rozhodně nemizí) spolu s tím, jak se posouváme od otázky, zda se klima mění, směrem k tomu, co a jak s tím teď můžeme rozumně dělat. A o této neshodě už se zdaleka tolik nemluví. Několik relativních jistot v rámci malého počtu navzájem propojených oborů se tedy bere jako odborná garance pro mnohá rozhodnutí, která sahají daleko dále a o jejichž účincích je mnohem méně jasno. Relativní konsensus o existenci klimatických změn a o jejich příčinách se před širokou veřejností bere jako obecná vědecká podpora pro současnou dekarbonizační politiku. Což je sporné. Jako když před časem navržená odborná komise pro zvládání pandemie měla zahrnovat pouze epidemiology a lékaře (případně „modeláře“), a nikoli už ekonomy, sociology, psychology, právníky…

Nejde jen o to, že peníze, síly a ochota ke změně, přímo či nepřímo vynaložené na omezování uhlíkových emisí, nutně chybí jinde. Nebo že robustnost nějakého řešení či uspořádání jde typicky ruku v ruce s rozmanitostí, a nikoli s tím, že všechno vsadíme na jedinou kartu. Ve hře je také obecná důvěra ve vědu a odborníky, protože navzdory obrovským nákladům a veškerému snažení nemusí přijít jasné klimatické zklidnění planety či její „ochlazení“ dost rychle. Přispět k tomu může ledacos. Nakolik je dnes úloha vědy v prosazování odvratu od uhlíkových emisí co nejrychleji a za každou cenu klíčová, natolik potom může být věda činěna odpovědnou za případné selhání tohoto projektu.

Jinými slovy, současný boj za uhlíkovou neutralitu nahrazuje nedostatek politické legitimity tím, že nadsazuje a nemístně paušalizuje legitimitu odbornou. A samotní vědci tomu často jen potichu přihlížejí. Někdy možná dokonce s uspokojením. Místo toho, aby jako odborníci ve veřejné diskusi zdůrazňovali, co vědu vždycky zdobilo, tedy opatrnost v závěrech a pečlivé zohledňování nejistoty, přistupují na to, že pomáhají mimopoliticky prosadit „jediné možné řešení“. Místo aby se veřejně probíraly a proti sobě vážily různé alternativy a jejich možné důsledky, naléháme: „věřte vědcům“. Tímto heslem se ovšem hledání politických kompromisů spíš tlumí a znevažuje.

GUD toto všechno stvrzuje, ba povyšuje na novou úroveň. Je pokračováním a dalším vyhrocením této jednostrunné a poněkud inženýrské (nepolitické) klimatické politiky. Všechno sází na jediný regulační mechanismus týkající se uhlíkových emisí a počítá s tím, že tento mechanismus sám o sobě prostě bude účinkovat. Jde jen o to, otevřít pole pro spontánní vývoj a nové technologie. Sloganem GUD by mohlo být: udělejme tečku za klimatickou krizí (viz rámeček).