Zapomenuté zemětřesení

V úterý 11. června 1895 postihlo Dolní Slezsko silné zemětřesení. Úředníci, kteří hlásili škody, popsali praskliny ve stěnách, které se rozestoupily tak, že do nich bylo možné volně vložit prsty. Otřesy poškodily klenby několika bytelných budov, až bylo doporučeno jejich části strhnout a vystavět znovu. Mimořádné ale bylo, že zanesení všech účinků otřesů do mapy ukázalo dvě epicentra zemětřesení. Do stejných míst se vydávám téměř po 120 letech, abych zkusila najít alespoň několik stop a znovu prozkoumala podivné okolnosti tohoto jevu. Déšť bubnuje do kapoty a rozpouští poslední zbytky optimismu, vzbuzené nedávnými pracemi mých kolegů, kteří objevují stopy zemětřesení i na antických stavbách ve Středomoří.

Na digitálním modelu terénu je vidět nápadně přímočaré úpatí sudetských pohoří v Polsku, včetně Rychlebských hor v Javornickém výběžku na českém území. Tento okrajový svah pohoří totiž vznikal opakovanými pohyby podél okrajového sudetského zlomu, jehož průběh je jen mírně zvlněný. Mapa také ukazuje epicentra historických zemětřesení s udáním jejich intenzity.

Mapa Petra Štěpančíková

Velmi podrobný model reliéfu ukazuje odskočení levobřežního údolního svahu Bílého potoka asi o 30 m (červená úsečka ve vložené mapce). Anomálie je v místě průběhu okrajového sudetského zlomu (vyznačen bílými šipkami) v Rychlebských horách. Poukazuje na levostranné pohyby (značené červenými šipkami) na zlomu v mladších čtvrtohorách.

Mapa Petra Štěpančíková

Unikátní reliéf severozápadní Moravy a Slezska upoutává pozornost nejen turistů, ale i vědců již po několik desetiletí z mnoha důvodů. Při bližším pohledu na trojrozměrný model zemského povrchu je ihned patrné nápadně přímočaré úpatí Rychlebských hor v Javornickém výběžku (obr. 1). Pohoří je totiž omezeno tektonickou strukturou v zemské kůře, tzv. okrajovým sudetským zlomem, podle kterého se opakovaně zvedalo. Zlom je přitom na místní poměry extrémně dlouhý. Známky jeho přítomnosti jsou patrné v Polsku nejméně 130 km směrem na severozápad od Rychlebských hor, kde ohraničuje další řetěz pohoří. Tato tzv. sudetská pohoří kontrastují s relativně pokleslým předsudetským blokem na severovýchodě s měkce modelovanými pahorkatinami či plochým reliéfem pánví vyplněných třetihorními usazeninami a později dotvářených čtvrtohorním pevninským ledovcem. [4]

Podivné anomálie v krajině

Podél úpatí Rychlebských hor, kudy okrajový sudetský zlom prochází, existují také zdánlivě anomální tvary reliéfu. Jde například o vodorovně posunutá či až odskočená údolí (obr. 2) a náhlé změny šířky údolí či jeho směru. Vodní toky v takových oblastech mohou změnit směr najednou, v pravém úhlu. V podélném profilu toků překonávajících linii zlomu pozorujeme náhlé změny a stupně, zvýšenou erozi nebo naopak vzrůstající usazování materiálu, který tok unáší, ap. Některé z těchto jevů mohou být podmíněny různými vlivy, jako je třeba typ hornin a jejich odlišná odolnost vůči erozi, či dokonce zásah člověka do úpravy toků. Pokud však zjišťujeme, že se tyto tvary nacházejí prostorově uspořádané v určitých přímočarých či rovnoběžných zónách nebo přímo na liniích zlomů, mohou pro nás být indikátorem tektonické aktivity přítomných zlomů. Tvary přímo spojené s pohybem na zlomu ve formě větších zemětřesení (většinou přesahujících magnitudo 6) jsou pak v reliéfu viditelné především v podobě terénních stupňů, tzv. zlomových svahů. Opakovanými pohyby na zlomu tyto svahy „rostou“ a zvedají se podél nich celá pohoří.

Ačkoliv zemětřesení, která se objevují v historických záznamech, nedosáhla ve zkoumaném regionu nikdy větší intenzity než 7 (I = 7), současný reliéf s jeho výše zmiňovanými anomálními tvary svědčí o mnohem větší aktivitě zlomu, která reliéf formovala ve vzdálenější minulosti. Jak jinak tuto hypotézu o dávných velkých zemětřeseních ověřit než přímo v geologickém záznamu v terénu?

Abychom mohli severovýchodní okrajový zlomový svah Rychlebských hor podrobněji zkoumat, vybírala jsem postupně lokality pro detailnější terénní průzkum. Průběh zlomu jsme vždy upřesnili s pomocí geofyzikálních metod, zjišťujících fyzikální vlastnosti hornin až desítky metrů pod povrchem. Zlom se při nich projevoval většinou kontrastem fyzikálních vlastností podloží, jako je vodivost hornin, rychlost průchodu seismických vln, zrnitost materiálu ap. Na tuto etapu jsme navázali vyhloubením průzkumných rýh bagrem, většinou 2–3 metry hlubokých. V jejich stěnách, tedy v geologickém záznamu, bylo možné zkoumat projevy zlomu a pohybů na něm. Tyto pohyby zanechávají stopy v podobě různě deformovaných, přeťatých, posunutých či zvrásněných hornin (viz též Vesmír 98, 296, 2019/5). Od roku 2006 postupně přibývalo průzkumných lokalit, přičemž první rýha na lokalitě Vlčice byla až 100 m dlouhá. [5]