Aktuální číslo:

2024/5

Téma měsíce:

Čas

Obálka čísla

Komu patří kultura?

 |  2. 5. 2023
 |  Vesmír 102, 282, 2023/5

Získávání exotických předmětů, artefaktů či lidských ostatků bývalo mezi evropskými cestovateli, vědci a muzei běžné. Dnes narůstá snaha narovnat dřívější praxi a odvezená etnografika vracet do země původu. Obraz však rozhodně není černobílý, mnohé repatriace totiž vyvolávají pochybnosti.

Sv ětoznámý fotograf Frank Hurley a zoolog Allan McCulloch se roku 1922 vydali na výpravu do Papuánského zálivu a proti proudu řeky Fly. Hurley pořídil spoustu vzrušujících fotografií domorodého světa, které otiskl v knize Mezi lovci perel a lebek (č. 1932), v níž vylíčil svá dobrodružství. Popsal, že během výpravy našli opuštěné domy a v nich mumifikované trofejní hlavy: „V temném výklenku jsem náhle vyrazil výkřik nadšení. Objevili jsme poklady převyšující cenu Bonanzy! Lidské hlavy. Vycpané lidské hlavy.“ Oba muži si v domech vzali vše, co uznali za zajímavé, včetně zmíněných hlav. Na místě nechali domorodcům drobné odměny – tabák, ocelové sekery a další předměty.

Koloniální administrativa Teritoria Papua (jihovýchod Nové Guineje) reagovala na tehdy už nelegální činnost obou cestovatelů rychle. Vládní antropolog Francis Edgar Williams zasáhl a odsoudil nezákonný akt získávání etnografik Nové Guineje. Úřední místa cestovatelům předměty zabavila, aby je vrátila původním majitelům. Pozoruhodné je, že k majitelům zpět doputovala sbírka neúplná, ztratily se právě trofejní hlavy. Nezákonně nabyté lidské ostatky se staly součástí sbírek Australského muzea. Williams v návaznosti na tento incident sepsal a vydal text Sbírání kuriozit a zachování domorodé kultury (1923). Jednalo se o jeden z prvních pokusů regulovat vyvážení exotických předmětů a obchodování s nimi. A dnes? Dnes se debatuje o tom, zda by muzeum nemělo trofejní hlavy vrátit na Papuu Novou Guineu.

Běžná praxe

Získávání exotických předmětů bývalo mezi evropskými cestovateli, vědci a muzei běžnou praxí. Často šlo o systematickou činnost. Margaret Meadová během svých výprav získávala artefakty na Manusu, Nové Guineji a jinde pro Americké přírodovědné muzeum v New Yorku, jehož byla kurátorkou. Mimoto opatřila pro muzeum soubor domodelovaných hlav předků z Východního Sepiku. Alberta Buella Lewise vyslalo Fieldovo přírodovědné muzeum na čtyři roky do Tichomoří, aby tam shromažďoval sbírkové předměty – dnes je to nejrozsáhlejší sbírka z Oceánie ve Spojených státech. Celá desetiletí šlo o běžný postup. Soukromí sběratelé i pracovníci muzeí vyváželi v ohromném množství předměty z různých kulturních areálů; mnohdy za velmi pochybných okolností, v situaci naplněné mocenskou převahou kolonizátorů, ilegálně, podvodně či za pakatel. Kupříkladu Michael Rockefeller, jenž za nevyjasněných okolností zmizel na cestě k novoguinejským Asmatům, získal pro tehdejší Muzeum primitivního umění v New Yorku rozsáhlou sbírku asmatské materiální kultury. Tehdy za etnografika platil tabákem, ocelovými nástroji a dalšími předměty. Dnes má sbírka hodnotu stovek tisíc dolarů. I z těchto důvodů v posledních desetiletích narůstá snaha narovnat tyto křivdy repatriací předmětů a lidských ostatků. Obraz však rozhodně není černobílý.

Repatriace

Pojem repatriace kulturního dědictví zahrnuje řadu úkonů právní a diplomatické povahy, které se týkají organizací i jednotlivců na národní i mezinárodní úrovni. Můžeme se proto setkat s repatriací kulturního dědictví domorodým společnostem na území Spojených států amerických, repatriací artefaktů a lidských pozůstatků archeologické a etnografické povahy mezi různými státy světa; dosti často jsou těmi navracejícími zeměmi státy s koloniální minulostí. Nezřídka se navracejí také kulturně významné objekty, které změnily majitele například za nacistického režimu během druhé světové války. A objevují se také kontroverzní praktiky u některých aukčních domů či internetových obchodů, které nabízejí předměty jednak odvezené kdysi domorodým obyvatelům, jednak i artefakty pocházející z nelegální činnosti či přímo padělky (obr. 2).

Repatriace zahrnují etické, morální, emocionální, právní i kulturně a nábožensky citlivé aspekty. Je nezpochybnitelné, že mnoho předmětů, které jsou součástí muzejních sbírek, bylo získáno nelegálně nebo problematicky. Na druhou stranu je třeba říci, že v řadě případů původní obyvatelé s předměty sami obchodovali, nebo dokonce vyráběli podvrhy za účelem jejich prodeje.

Situace v USA

Akt ochrany a repatriace hrobů původních Američanů (The Native American Graves protection and repatriation Act, zkráceně NAGPRA) je federálním zákonem ve Spojených státech amerických, jenž vstoupil v účinost v roce 1990. Na jeho základě se navracejí lidské ostatky, milodary, posvátné předměty a obecně kulturní dědictví potomkům domorodého obyvatelstva ve Spojených státech, na Aljašce a Havajských ostrovech. NAGPRA přiznává práva na repatriaci pouze federálně uznaným kmenům, respektive organizacím, považovaným za jejich nástupce.

Jedním z argumentů pro navrácení tohoto kulturního dědictví jsou neetické přístupy při vzniku konkrétních sbírek v průběhu 19. a na počátku 20. století. Kulturně odlišné vnímání významu lidských ostatků a s nimi souvisejících artefaktů staví do protikladu „západní“ pojetí přístupu k lidským ostatkům a domorodé duchovní tradice. Účelem zákona NAGPRA, krom nepochybných politických argumentů, bylo překlenout propast mezi oběma přístupy.

Kupříkladu Peabodyho muzeum ve spolupráci se svou mateřskou Yaleovou univerzitou na základě implementace tohoto zákona eviduje několik set objektů, respektive lidských ostatků, repatriovaných do rukou zmiňovaných organizací na území USA (Čejenové a Arapahové z Oklahomy, the Wind River Indian Reservation ve Wyomingu, Tlingitové a Haidové na Aljašce a další. Připomeňme, že u Arapahů působil v padesátých letech 20. století slavný český antropolog Zdeněk Salzmann). „Konkurenční“ Peabodyho muzeum při Harvardově univerzitě podle svého prohlášení navrátilo domorodým organizacím kolem 34 procent své sbírky, čímž významně přesáhlo požadavek Association on American Indian Affairs, který činil 18,4 procenta.

Značnou kontroverzi ale ve vědeckých kruzích vyvolává požadavek navrácení kosterních pozůstatků, souvisejících s prehistorickým osídlením či dokonce obdobím prvotního zalidnění Amerik. Nároky dnešních komunit jsou z odborného hlediska minimálně sporné. Klasickým sporným příkladem je tzv. muž z Kennewicku, jehož stáří se odhaduje na 8900 až 9000 let a jehož původ není jednoznačný, například jeho lebka vykazuje smíšené antropologické znaky. Aniž by bylo možné další zkoumání, po repatriaci v roce 2017 byly tyto kosterní pozůstatky pohřbeny.

Po Americe svět

Po nárocích domorodých organizací v USA následovaly žádosti o repatriaci na mezinárodní úrovni. Peruánské úřady kupříkladu požádaly o navrácení artefaktů, které nalezl Hiram Bingham, slavný výzkumník Yaleovy univerzity, na Machu Picchu mezi lety 1911 a 1916. Po obtížných jednáních mezi oběma stranami a protestech v Peru došlo v roce 2012 k repatriaci těchto vzácných nálezů. Sbírka zahrnuje tisíce artefaktů z Machu Picchu, šperků, keramiky či kosterní pozůstatky.

V současné době se navracejí maorské sbírky do novozélandského muzea Te Papa. Nejvýznamnější jsou mumifikové tetované hlavy mokomokai (toi moko). První hlavu přivezl do Evropy Joseph Banks, účastník Cookovy plavby do Pacifiku. Záhy se s těmito lidskými ostatky začalo čile obchodovat. Maorové, původní obyvatelé Aoteaora (Nového Zélandu), je vyměňovali za muškety, což v důsledku významně přispělo k mušketovým válkám mezi maorskými kmeny. Horatio Robley, přední znalec maorské kultury a také vlastník rozsáhlé sbírky mokomokai, uvedl, že kvůli získání nových mušket Maorové vyráběli podvrhy hlav. Potetovali a následně sťali vybraného otroka, jeho hlavu pak pro zájemce mumifikovali, v některých případech došlo k tetování posmrtně. Takových padělků nevzniklo málo. V posledních desetiletích v rámci revitalizace maorské kultury byly ze západních muzeí repatriovány stovky mokomokai.1)

Tento stav ovšem vyvolává nevoli části badatelské obce a velkou diskusi. Jedním z argumentů je, že etnografické sbírky souvisejí jak s daným etnikem, tak i s konkrétním etnografem, jenž je shromáždil a bez jehož přičinění by k zachování daných artefaktů ani nedošlo. Výzkumník často zasvětil sběratelské činnosti celý svůj život. Dané artefakty nepředstavují pouze součást materiálního či duchovního světa domorodého obyvatelstva, ale jsou také svědectvím jeho interakcí s okolním přírodním prostředím. Etnografické sbírky jsou zároveň kolekcemi zoologického, entomologického a botanického charakteru, jehož studium skrývá mnohdy dosud nevyčerpaný potenciál. Případné repatriace mohou za jistých okolností podobné studium minimálně komplikovat. Jako příklad lze uvést rozsáhlou kolekci artefaktů Peabodyho muzea Yaleovy univerzity z hor na ostrově Luzonu na Filipínách nebo kolekci z Papuy Nové Guiney, kterou shromáždil profesor Leopold Pospíšil (viz dále).

Jako svého druhu alibi vytvořili velké instituce koncept „univerzálního či encyklopedického muzea“, k němuž se v roce 2002 přihlásilo společnou deklarací osmnáct významných světových muzeí (např. Metropolitní muzeum umění, Britské muzeum, Muzeum J. Paula Gettyho atd.). Faktické nároky však podobné deklarace neřeší a je na jednotlivých státech, do jaké míry se pokusí zapojit své diplomatické úsilí směřující k restitucím kulturního dědictví. K této diskusi přispěl i známý britský archeolog Colin Renfrew, jenž uvádí na příkladu Peru a dalších zemí, že „prioritou jednotlivých vlád by neměla být repatriace starých sbírek, které se nacházejí v bezpečí muzeí, ale naopak by měly zajistit ochranu vlastního kulturního dědictví na vlastním území a dále se o ni snažit“. Proti tomu však lze jako oprávněné považovat nároky zemí s pohnutou historickou zkušeností. Příkladem může být Mexiko, kde bylo v minulém roce zahájeno Fórum pro restituci a ochranu dědictví – Foro de Restitución y Conservación del Patrimonio – pod patronací ministryně kultury Alejandry Frausto Guerrero. Jeho cílem je ochrana kulturního dědictví země a „spolupráce s ostatními národy“. Případné snahy o repatriaci bude nezbytně provázet mimořádné diplomatické úsilí. Zajímavé představy vyvolává třeba případná snaha o restituci kulturně významných předmětů, které souvisejí s obdobím conquisty, jako je známý aztécký Mendozův kodex, jehož vznik odhadujeme do roku 1541 a který se nachází ve Vatikánu. Do jaké míry analogicky posuzovat kupříkladu možné nároky na bohemika, které odcizili během třicetileté války Švédi?

I přes tyto výhrady repatriace probíhají. Příkladem těch nezpochybnitelných je navrácení souboru 3800 mezopotámských artefaktů do Národního muzea Iráku v Bagdádu v roce 2022, které byly nelegálně propašovány do USA v roce 2010. Právě těmto sbírkám by měla být věnována pozornost, v souladu s tím, co uvádí Colin Renfrew.

Peabodyho muzeum Yaleovy univerzity a Leopold Pospíšil

Antropologické oddělení Peabodyho muzea obsahuje přes tři sta tisíc inventárních položek, pod nimiž se skrývá více než 1,5 milionu předmětů od drobných artefaktů, jako je keramika, její fragmenty či korálky, až po předměty velkých rozměrů, jako jsou lodě či dřevořezby. Mimoto uchovává dokumentaci terénních výzkumů – deníky, fotografie, diapozitivy, kresby, mapy ad.

Největší sbírky Peabodyho muzea pocházejí z kulturně-geografického prostoru Oceánie. V Nové Guineji, na Filipínách, v Mikronésii, Melanésii a Polynésii je shromáždili především graduující studenti a doktorandi Yaleovy univerzity. Jádrem je sbírka, kterou získal pionýrský výzkumník Leopold Pospíšil se studenty. Světoznámý antropolog českého původu by letos v dubnu oslavil 100 let. Celý svůj život zasvětil studiu Kapauků a jako kurátor Peabodyho muzea získal rozsáhlou sbírku jejich materiální kultury, která čítá zhruba 650 předmětů. V univerzitním sborníku se objevily informace, že se chystá jejich repatriace. Komu však předměty vrátit? Kapaukům? Některému indonéskému muzeu? Zastánci zachování kompaktnosti sbírek i zde argumentují, že chrání kulturní dědictví lidstva, že se exponátům dostává profesionální péče a jsou zde zdrojem poznání a že právě muzea zajistila jejich zachování. Často jde o artefakty, které by v původním prostředí rychle podlehly zkáze. A nejen kvůli klimatu. Jeden z autorů na Nové Guineji opakovaně viděl, jak některé tradiční předměty skončily v ohništi.

Tak komu to patří?

Tiffany Jenkinsová se ve své knize Ponechat si jejich mramory (2016) zabývá složitou otázkou možné repatriace mramorů z Parthenónu, které na přelomu 18. a 19. století nechal Thomas Bruce vyvézt z Athén do Londýna. Řecko si nárokuje jejich vrácení, přitom Bruce a jeho lidé tehdy získali povolení, i když vágní, představitelů Osmanské říše. Podobně jako třeba v případě muže s Kennewicku si můžeme položit otázku, jaké je kromě území pojítko mezi současnými obyvateli Řecka a těmi, kdo postavili Parthenón (tutéž otázku ovšem můžeme vznést i pro moderní obyvatele Velké Británie). Stejná autorka vyčíslila, že jen v britských muzeích se nachází přes šedesát tisíc lidských ostatků, čtvrtina pochází z mimoevropských oblastí. Nelze pochybovat, že mnohé z nich byly získány za problematických okolností. Repatriace je v mnoha případech krok správným směrem. 

Poznámky

1) Velmi podrobně zpracovala repatriaci mokomokai Kateřina Vacková ve své bakalářské práci Native Art as a Source of Cultural Memory. Case Study of Māori Toi moko. FF UK, Praha 2014.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy, Antropologie

O autorech

Jaroslav Jiřík

Martin Soukup

Doporučujeme

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Josef Matyáš  |  6. 5. 2024
Zubr, pratur a divoký kůň dokážou výborně udržovat rozsáhlé plochy krajiny. Vyplývá to z aktualizovaného dokumentu Metodika přirozené pastvy...
Relativistický čas – čas našeho světa

Relativistický čas – čas našeho světa

Pavel Krtouš  |  6. 5. 2024
„Někteří filozofové … se domnívají, že fyzika není schopna popsat nejzákladnější aspekty reality, a zavrhují ji proto jako zavádějící formu...
Čas na poslední kafe

Čas na poslední kafe uzamčeno

Tomáš Knedlík  |  6. 5. 2024
Kávu zbožňujeme pro její vůni a chuť, ale také pro její povzbuzující účinky. Omamná vůně kávy se uvolňuje při pražení, kdy vznikají těkavé...