Cecidotaxony – definitivní řešení pro hálky?

Výsledek součinnosti organismů různých říší vyžaduje výjimečná taxonomická pravidla.

Hálky (cecidie) známe všichni – přinejmenším jako tzv. duběnky, kulovité útvary tvořené měkkou tkání dubu (Quercus sp.) a vyvolané blanokřídlým hmyzem, žlabatkou dubovou (Cynips quercusfolii). Ve skutečnosti mohou být „plánovači“ hálek i vykonavatelé jejich záměru zástupci různých říší, mj. se navíc počítá i s vlivem virů na přenos informace o stavebním plánu hálky. Nejčastějším případem jsou pravděpodobně hálky navozené mořskými bezobratlými živočichy bez mineralizované tkáně na bezobratlých s pevnými schránkami. Ve vnitrozemském Česku však mohou takovéto nálezy pocházet nanejvýš z geologického fosilního záznamu. Kosterní hálky korálů či ostnokožců se od rostlinných liší tím, že je obývá dospělý živočich, a proto vyžadují otvory pro dýchání, přijímání potravy a reprodukci. Za hálky se pokládají i prosté duté tvary (důlky, rýhy), jejichž vznik si iniciátor vztahu vynutí.

Autor tohoto příspěvku navrhl v roce 1999 [1] zavést etologickou kategorii fosilních stop (ichnofosilií) cecidioichnia, která měla doplnit škálu dalších etologických skupin, jako jsou repichnia (stopy pohybu), domichnia (stopy trvalého pobytu) nebo praedichnia (stopy predace). Zvláštnost cecidioichnií měla spočívat v symbiotické (v nejširším smyslu slova) akci dvou zcela odlišných původců za vzniku morfologicky se opakující struktury. Tento koncept však vlivná skupina taxonomů kolem Markuse Bertlinga [2] v roce 2006 odmítla s argumentem, že fosilní stopa ošetřená taxonomicky platným jménem (ichnotaxonem) musí být produkována homotypickými původci, tedy příslušníky jednoho biologického taxonu.

V Bertlingově práci z roku 2022 [3] se část autorského kolektivu z roku 2006 doplněná mladšími badateli pokusila reagovat na nové nálezy fosilií a na nové koncepce. Ohledně hálek udělali autoři další návodný krok: navrhli stanovování tzv. cecidotaxonů. Jména hálek se tak objevují ve stejném postavení jako například odborná jména fosilních výtrusů nebo vajec, mezi takzvanými parataxony. Běžná jména čeledí, rodů či druhů organismů všech říší označují v tomto kontextu tzv. eutaxony (pravé taxony) a cílem péče o systém eutaxonů je mimo jiné co nejvíce se přiblížit genetické příbuznosti. Cecidotaxony podléhají, vzhledem k předchozí sérii rozhodnutí, pravidlům Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu (ICZN). Nabízí se několik významných kritérií, co by mělo být hlavním cílem klasifikace hálek: kromě genetické příslušnosti původců také základní tvar a vztah mezi původcem a příjemcem informace, na jejímž základě hálka vzniká.

Holotyp hálkového druhu Rodocanalis runicus. Silur, okolí Karlštejna.

Snímek Vojtěch Turek

Síťované podpovrchové výběžky (stolony) a výjimečně zachovalé měkké části polypovce Protulophila gestroi, obnažené erozí vápnité trubice serpulidního kroužkovce Protula protensa z miocénu Sýrie.

Snímek z archivu autora

Zbývalo čekat, zda stanovení cecidotaxonu spolu s jeho teoretickým zdůvodněním a srovnání s obdobnými strukturami někdo vyzkouší v praxi. Je smutným faktem, že sám Markus Bertling se již vydání článku nedožil: po propuknutí jeho krátké nezastavitelné nemoci se vedení kolektivu ujal Max Wisshak. A vzápětí se objevil zajímavý případ. Jde o zvláštní útvary na schránkách některých měkkýšů (a vzácně i kroužkovců) – na jejich vnějších, tedy přirůstajících okrajích se objevují tenké drážky, které se větví vždy na přírůstkové linii měkkýše (tedy v období, kdy se růst měkkýše téměř zastavil). Nedávno byly tyto žlábky nalezeny na mlžích jižního Atlantiku se svými živými a dobře známými obyvateli – mořskými polypovci (Hydrozoa; obr. 3). Pátrání po analogiích ve fosilním záznamu bylo sice krušné, ale nakonec produktivní: málo větvené, ale výrazné rýhy na povrchu pleistocenních mlžů, dále síťovitě uspořádané rýhy na schránkách jurských mlžů a plžů a neuvěřitelně dobře zachovalé polypy spolu s hálkami byly nalezeny na kroužkovcích v miocenních usazeninách Blízkého východu (obr. 2). Ty mají dvě varianty: nepravidelné a zcela pravidelné sítě. Z hlediska českého paleontologa však byla největším objevem polozapomenutá, málokdy citovaná, domnělá fosilní stopa Runia runica. Jde o větvící se rýhy nalezené u nautiloidních hlavonožců (kumulativní rod Orthoceras) v siluru Barrandienu. Joachim Barrande tyto struktury pokládal za původní ozdobu schránky. Paleontolog Jaroslav Marek našel počátkem osmdesátých let minulého století další jedince (obr. 1) a došel k závěru, že žlábky jsou vrtbami houbovců, a stanovil pro ně ichnorod Runia. [4] Nálezy živých polypovců na mlžích však ukázaly, že k žádnému vrtání nedocházelo; polypovci „pouze“ zamezili dalšímu růstu dvou svrchních vrstev schránky měkkýšů [povrchového periostraka a části ostraka (v singuláru ostrakum), což je masivní nosná část schránky tvořená u mlžů obvykle aragonitem] a využívali výhody života v úkrytu sítě rýh. První polyp se zafixoval na vápenatém ostraku na okraji lastury, a protože právě pozice na hraně je výhodná, polypovec rostl spolu s lasturou. Nové polypy vzniknou při přechodném zastavení růstu na okraji schránky pučením. Tento symbiotický vztah považujeme za mutualismus, přičemž polypovec využívá výhody krmného proudu hostitele nebo zbytků potravy a hostitel těží z obranné schopnosti polypovce.

Polypovec Rosalinda lundalvi vytváří síť živé tkáně překrývající ventrální (břišní) okraj škeble Acesta excavata s polypy vyrovnanými na hraně schránky. Jižní africké pobřeží Atlantského oceánu.

Snímek z archivu autora

Paleontologové, kteří se virtuálně sešli nad materiálem, měli ideální příležitost otestovat použití cecidotaxonů. Měli k dispozici principiálně podobné fosilní hálky a k tomu cennou současnou analogii. Prvním cecidotaxonem, který spatřil světlo světa, je hálkový rod (cecidogenus) Rodocanalis. Následně bylo navrženo, že čtyři taxony na druhové úrovni (mj. runicus stanovený v roce 1982 Jaroslavem Markem) mají status hálkových druhů (cecidospecií). Práce autorů Maxe Wisshaka, Simona Schneidera, Radka Mikuláše a kol. vyšla počátkem března 2023 [5]. Čas ukáže, jestli je naznačená cesta klasifikace hálek dobrým řešením.