i

Aktuální číslo:

2024/6

Téma měsíce:

Éčka

Obálka čísla

Cecidotaxony – definitivní řešení pro hálky?

 |  2. 5. 2023
 |  Vesmír 102, 254, 2023/5

Výsledek součinnosti organismů různých říší vyžaduje výjimečná taxonomická pravidla.

Hálky (cecidie) známe všichni – přinejmenším jako tzv. duběnky, kulovité útvary tvořené měkkou tkání dubu (Quercus sp.) a vyvolané blanokřídlým hmyzem, žlabatkou dubovou (Cynips quercusfolii). Ve skutečnosti mohou být „plánovači“ hálek i vykonavatelé jejich záměru zástupci různých říší, mj. se navíc počítá i s vlivem virů na přenos informace o stavebním plánu hálky. Nejčastějším případem jsou pravděpodobně hálky navozené mořskými bezobratlými živočichy bez mineralizované tkáně na bezobratlých s pevnými schránkami. Ve vnitrozemském Česku však mohou takovéto nálezy pocházet nanejvýš z geologického fosilního záznamu. Kosterní hálky korálů či ostnokožců se od rostlinných liší tím, že je obývá dospělý živočich, a proto vyžadují otvory pro dýchání, přijímání potravy a reprodukci. Za hálky se pokládají i prosté duté tvary (důlky, rýhy), jejichž vznik si iniciátor vztahu vynutí.

Autor tohoto příspěvku navrhl v roce 1999 [1] zavést etologickou kategorii fosilních stop (ichnofosilií) cecidioichnia, která měla doplnit škálu dalších etologických skupin, jako jsou repichnia (stopy pohybu), domichnia (stopy trvalého pobytu) nebo praedichnia (stopy predace). Zvláštnost cecidioichnií měla spočívat v symbiotické (v nejširším smyslu slova) akci dvou zcela odlišných původců za vzniku morfologicky se opakující struktury. Tento koncept však vlivná skupina taxonomů kolem Markuse Bertlinga [2] v roce 2006 odmítla s argumentem, že fosilní stopa ošetřená taxonomicky platným jménem (ichnotaxonem) musí být produkována homotypickými původci, tedy příslušníky jednoho biologického taxonu.

V Bertlingově práci z roku 2022 [3] se část autorského kolektivu z roku 2006 doplněná mladšími badateli pokusila reagovat na nové nálezy fosilií a na nové koncepce. Ohledně hálek udělali autoři další návodný krok: navrhli stanovování tzv. cecidotaxonů. Jména hálek se tak objevují ve stejném postavení jako například odborná jména fosilních výtrusů nebo vajec, mezi takzvanými parataxony. Běžná jména čeledí, rodů či druhů organismů všech říší označují v tomto kontextu tzv. eutaxony (pravé taxony) a cílem péče o systém eutaxonů je mimo jiné co nejvíce se přiblížit genetické příbuznosti. Cecidotaxony podléhají, vzhledem k předchozí sérii rozhodnutí, pravidlům Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu (ICZN). Nabízí se několik významných kritérií, co by mělo být hlavním cílem klasifikace hálek: kromě genetické příslušnosti původců také základní tvar a vztah mezi původcem a příjemcem informace, na jejímž základě hálka vzniká.

Zbývalo čekat, zda stanovení cecidotaxonu spolu s jeho teoretickým zdůvodněním a srovnání s obdobnými strukturami někdo vyzkouší v praxi. Je smutným faktem, že sám Markus Bertling se již vydání článku nedožil: po propuknutí jeho krátké nezastavitelné nemoci se vedení kolektivu ujal Max Wisshak. A vzápětí se objevil zajímavý případ. Jde o zvláštní útvary na schránkách některých měkkýšů (a vzácně i kroužkovců) – na jejich vnějších, tedy přirůstajících okrajích se objevují tenké drážky, které se větví vždy na přírůstkové linii měkkýše (tedy v období, kdy se růst měkkýše téměř zastavil). Nedávno byly tyto žlábky nalezeny na mlžích jižního Atlantiku se svými živými a dobře známými obyvateli – mořskými polypovci (Hydrozoa; obr. 3). Pátrání po analogiích ve fosilním záznamu bylo sice krušné, ale nakonec produktivní: málo větvené, ale výrazné rýhy na povrchu pleistocenních mlžů, dále síťovitě uspořádané rýhy na schránkách jurských mlžů a plžů a neuvěřitelně dobře zachovalé polypy spolu s hálkami byly nalezeny na kroužkovcích v miocenních usazeninách Blízkého východu (obr. 2). Ty mají dvě varianty: nepravidelné a zcela pravidelné sítě. Z hlediska českého paleontologa však byla největším objevem polozapomenutá, málokdy citovaná, domnělá fosilní stopa Runia runica. Jde o větvící se rýhy nalezené u nautiloidních hlavonožců (kumulativní rod Orthoceras) v siluru Barrandienu. Joachim Barrande tyto struktury pokládal za původní ozdobu schránky. Paleontolog Jaroslav Marek našel počátkem osmdesátých let minulého století další jedince (obr. 1) a došel k závěru, že žlábky jsou vrtbami houbovců, a stanovil pro ně ichnorod Runia. [4] Nálezy živých polypovců na mlžích však ukázaly, že k žádnému vrtání nedocházelo; polypovci „pouze“ zamezili dalšímu růstu dvou svrchních vrstev schránky měkkýšů [povrchového periostraka a části ostraka (v singuláru ostrakum), což je masivní nosná část schránky tvořená u mlžů obvykle aragonitem] a využívali výhody života v úkrytu sítě rýh. První polyp se zafixoval na vápenatém ostraku na okraji lastury, a protože právě pozice na hraně je výhodná, polypovec rostl spolu s lasturou. Nové polypy vzniknou při přechodném zastavení růstu na okraji schránky pučením. Tento symbiotický vztah považujeme za mutualismus, přičemž polypovec využívá výhody krmného proudu hostitele nebo zbytků potravy a hostitel těží z obranné schopnosti polypovce.

Paleontologové, kteří se virtuálně sešli nad materiálem, měli ideální příležitost otestovat použití cecidotaxonů. Měli k dispozici principiálně podobné fosilní hálky a k tomu cennou současnou analogii. Prvním cecidotaxonem, který spatřil světlo světa, je hálkový rod (cecidogenus) Rodocanalis. Následně bylo navrženo, že čtyři taxony na druhové úrovni (mj. runicus stanovený v roce 1982 Jaroslavem Markem) mají status hálkových druhů (cecidospecií). Práce autorů Maxe Wisshaka, Simona Schneidera, Radka Mikuláše a kol. vyšla počátkem března 2023 [5]. Čas ukáže, jestli je naznačená cesta klasifikace hálek dobrým řešením. 

Literatura

[1] Mikuláš R.: Notes to the concept of plant trace fossils related to plant-generated sedimentary structures. Bulletin of Geosciences 74, 39–42, 1999/1.

[2] Bertling M. et al.: Names for trace fossils: a uniform approach. Lethaia 39, 265–286, 2006/3, DOI: 10.1080/00241160600787890.

[3] Bertling M. et al.: Names for trace fossils 2.0: theory and practice in ichnotaxonomy. Lethaia 55, 1–19, 2022/3, DOI: 10.18261/let.55.3.3.

[4] Marek J.: Runia runica ichnogen. et ichnosp. nov., a new sponge boring from the Silurian of Bohemia. Acta Universitatis Carolinae, Geologica 4, 401–408, 1982.

[5] Wisshak M. et al.: Putative hydroid symbionts recorded by bioclaustrations in fossil molluscan shells: a revision and reinterpretation of the cecidogenus Rodocanalis. Papers in Palaeontology 9, e1484, 2023/2, DOI: 10.1002/spp2.1484.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Paleontologie

O autorovi

Radek Mikuláš

RNDr. Radek Mikuláš (*1964) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., se zabývá studiem biogenního přepracování hornin, paleobiologií a geomorfologií. Je autorem či spoluautorem několika knih, z poslední doby např. Současná umělecká díla v krajině, Divoká příroda Prahy a blízkého okolí či Atlas pískovcových skalních měst České a Slovenské republiky.
Mikuláš Radek

Doporučujeme

Genová terapie ALS: jsme na začátku naděje

Genová terapie ALS: jsme na začátku naděje

Je to krutá a zatím nevyléčitelná nemoc. Amyotrofická laterální skleróza. Americká léková agentura FDA však nedávno schválila pro medicínskou...
(Ne)umělá sladidla

(Ne)umělá sladidla uzamčeno

Adam Obr  |  3. 6. 2024
Když loni v létě zařadilo WHO aspartam na seznam látek, které mají potenciál způsobovat rakovinu, dosáhla diskuse o škodlivosti nekalorických...
Příběhy řasových éček

Příběhy řasových éček

Richard Lhotský  |  3. 6. 2024
Přídatné látky v potravinách, familiárně přezdívané pro svůj kód éčka, vzbuzují u řady lidí obavy a strach. Přesto se mezi nimi najdou i látky...