Gočárova galerie

Pod tímto novým názvem vstoupila do letošního roku instituce známá dříve jako Východočeská galerie v Pardubicích, která si přes řadu nepříznivých okolností, jež ji během sedmdesátileté historie provázely, získala zasloužený respekt odborné i laické veřejnosti.

Vznikla roku 1953 jako jedna z krajských galerií, na rozdíl od jiných zařízení však bez návaznosti na předchozí fondy.¹⁾ Koncepci akvizičního programu postihlo v druhé polovině padesátých let časté střídání vedení, způsobené vesměs změnami v organizační struktuře. Na jejich přelomu se galerie navíc musela vypořádat se ztrátou krajského statusu.

August Bedřich Piepenhagen (1791–1868), Za měsíčního svitu (Krajina při svitu měsíce), 1850, olej, plátno, 56 × 83 cm.Snímek GG

Výrazné rozšíření a zkvalitnění sbírek přinesla šedesátá léta, umožňující dokumentovat i soudobou tvorbu. Změny politického klimatu tehdy jedinečně využil Čestmír Šrettr, během jehož desetiletého vedení galerie aktuální tendence zároveň reflektovala doprovodnou činností. V letech 1968 a 1969 uspořádala spolu s Východočeskými chemickými závody Synthesia dva ročníky sochařského sympozia Artchemo zaměřené na výzkum výtvarného zpracování syntetických materiálů. Na realizaci se podíleli Jaromír Zemina a pardubický fotograf Jiří Toman.²⁾ Pro Jozefa Jankoviče, Věru Janouškovou, Karla Malicha, Karla Nepraše, Miloše Ševčíka, Miloše Urbáska, Jana Hendrycha, Stanislava Kolíbala, Václava Mergla a Rudolfa Volrába představoval tvůrčí pobyt v domácím kontextu výjimečnou příležitost ověřit si využití nových materiálů v umělecké praxi. Bohužel druhý ročník byl zároveň posledním.

Jozef Jankovič (1937–2017), Ruce, 1968, dřevo, pryskyřice, plastická (umělá) hmota, 120 × 150 × 26 cm. Objekt vznikl v rámci prvního ročníku sympozia Artchemo.Snímek GG

Progresivní období uzavřel koncem roku 1970 politicky vynucený odchod Čestmíra Šrettra.³⁾ Na vedoucí místo byl dosazen Vladimír Řeřucha, za jehož působení došlo k neadekvátnímu nárůstu sbírek, které orientoval na tvorbu autorů patřících ke svazové normalizační elitě. Paralelně s tím galerie rozšiřovala kolekce klasické české krajinomalby a regionálních autorů.

Soudobá tvorba se začala ve sbírkách objevovat až v druhé polovině osmdesátých let, kdy se už měnila společenská a politická situace. Od dalšího desetiletí se galerii zásluhou tehdejší ředitelky Hany Řehákové podařilo získat množství děl klíčových autorů šedesátých až osmdesátých let. V doplňování mezer, které ve sbírkách vznikly, pokračují kurátoři v podstatě dodnes. V ovzduší od konce osmdesátých let se z galerie opět stalo centrum kulturního života, pořádající mimořádné výstavní projekty a hostící koncerty, divadelní představení a přednášky dějin umění. Mezi lety 1993 a 1997 se zde zároveň uskutečnilo několik ročníků sochařské výstavy Pardubické valy, situované do bezprostředního okolí zámku, v němž instituce sídlila.

Budova bývalých Automatických mlýnů, nového sídla Gočárovy galerie.Snímek GG

Karel Malich (1924–2019), Sedím a pozoruji oblohu, 1976, drát, 160 × 128 × 105 cm.Snímek GG

Sbírkové fondy tvoří české umění 19. a především 20. století, včetně regionální tvorby. Výjimečné místo mezi nimi zaujímá krajinomalba s cennými díly Augusta Bedřicha Piepenhagena, Julia Mařáka, Antonína Chittussiho, Antonína Slavíčka, Františka Kavána, Jaroslava Panušky nebo Jindřicha Pruchy, ale i autorů následujících generací, odrážejících současné tendence. Významně je tu zastoupeno meziválečné sociální umění a civilismus, Skupina 42, a především tvorba šedesátých let, včetně několika objektů vzniklých v rámci Artchema.

Po sedmi desetiletích galerie mění nejen název, ale zároveň rozšiřuje své působiště do budovy bývalých Automatických mlýnů, kterou pro bratry Winternitzovy navrhl začátkem 20. století právě Josef Gočár.⁴⁾ Konverzí mlýnů na galerijní zařízení podle projektu ateliéru TRANSAT architekti⁵⁾ vznikly velkorysé prostory, respektující původní dispozici i materiálové řešení v kombinaci pohledové cihly, dřeva, oceli a betonu. Přiznány jsou zároveň některé technologické součásti původního provozu, jako trychtýř s transportním potrubím na zrno s přidanou funkcí svítidla nebo hřídel transmise, podélně procházející návštěvnickým centrem. Na její princip má odkazovat i stálá expozice, situovaná do druhého patra. Pro přechodné, tematicky koncipované výstavy je vyhrazeno třetí a čtvrté patro, kde je i společenský sál s akustickým obložením a dětský ateliér, pro výstavy grafiky separátní kabinety z přiznaného betonu. Návštěvníci budou moci také nahlížet do depozitáře plastiky a využívat služeb knihovny. Nové prostory se jim částečně otevřou koncem letošního června několikadenním festivalem, komentovanými prohlídkami a výstavou zaměřenou na paměť veřejnosti. Od září bude galerie v plném výstavním provozu.

Pravoslav Kotík (1889–1970), Čekárna III . třídy, 1927, olej, plátno, 51 × 65 cm.Snímek GG

Kromě nového sídla instituce i nadále užívá prostory historicky cenného domu U Jonáše na Pernštýnském náměstí s pozdně gotickými sklípkovými klenbami a ojedinělou štukovou výzdobou průčelí s výjevem Jonáše a velryby. Na rozdíl od budovy mlýnů tu bude program soustředěn na autorské výstavy.

Pod vedením Kláry Zářecké galerie zároveň navazuje mezinárodní spolupráci, aktuálně s Muzeem moderního umění Andyho Warhola v Medzilaborcích. 

Dalibor Chatrný (1925–2012), La beauté Charles Baudelaire, 1987, akryl, plátno, 221 × 140 cm.Snímek GG