Jak rychle okrást své bližní

Před čtyřmi sty lety se inflačně zhroutil měnový systém habsburského soustátí. Mincovním patentem z 28. prosince 1623 se platební síla tehdy obíhajících mincí bez náhrady snížila na zlomek jejich nominální hodnoty. Něco takového nám dnes nehrozí, protože většina současných peněz už vůbec nemá podobu fyzickou, jen virtuální (počítačových dat na účtech). Nicméně v kontextu současné inflační vlny se jisté analogie ohledně kupní síly peněz a jejich množství v oběhu nabízejí.

Inflační zhroucení měny roku 1623 – událost, kterou současníci nazývali kaláda, což je vlastně počeštělé běžné italské slovo calata, které znamená pokles nebo snížení – se obvykle interpretuje jako důsledek tehdejších válečných událostí. Toto zdůvodnění však není dostatečné. V době, kdy se inflační spirála ve střední Evropě začala nekontrolovaně roztáčet, se přímo v této oblasti válka nevedla. Ferdinand II. Habsburský po vítězství nad českým stavovským povstáním v roce 1620 nemohl tušit, že velký válečný konflikt potrvá skoro tři desetiletí. Na počátku dvacátých let 17. století byly sice české země vyčerpány válečným konfliktem, ale ve srovnání s pozdějším vývojem třicetileté války nebyly ještě ekonomické škody příliš výrazné. Přesto nikdy později během třicetileté války habsburští císařové nepoužili ve své měnové politice tak silný inflační nástroj jako v letech 1621–1623. Nešlo totiž o nějaký nečekaný důsledek války, ale o záměrné znehodnocení měny, které uzavřelo delší ekonomický cyklus z let 1615–1623.

Karel z Lichtenštejna, tehdejší český místodržící a jeden z hlavních organizátorů řízené inflace české měny z let 1621–1623.

Snímek CC BY 4.0

Zadlužený panovník

V roce 1615 vyšla v Čechách najevo závažná ekonomická okolnost: Zadlužený Matyáš Habsburský už není schopen splácet svoje finanční závazky ani zajistit pravidelné vyplácení úroků z dřívějších půjček. Zemský sněm v Čechách tehdy v zájmu udržení finanční stability země znemožnil další zadlužování a obstavil většinu panovníkových příjmů, aby se z jejich výnosů mohly splácet dluhy. To se týkalo i daní. Český sněm sice souhlasil s výběrem vysokých daní po dalších pět let, ale jen aby se z těchto peněz uhradily pohledávky domácích věřitelů. Tedy těch, kteří měli českou státní příslušnost. Do centrální habsburské pokladny ve Vídni tak tehdy (až na malé výjimky) přestaly proudit příjmy z Čech, které pro císaře Matyáše představovaly do té doby hlavní zdroj financí.