Voda jako jed
Jak se nadměrná snaha vyhnout se jednomu nebezpečí snadno zvrtne v nebezpečí jiné.
Všechny látky jsou jedy, je to jen dávkou, když nějaká látka přestává být jedem, napsal někdy počátkem 16. století Paracelsus (1493–1541). Platí to i pro vodu, tu životodárnou tekutinu, v níž život na Zemi začal a bez níž je nepředstavitelný. Skutečně, i vodou se lze otrávit. A to ne pouze vodou kontaminovanou, ale i čistou.
Živé buňky potřebují totiž udržovat osmotickou rovnováhu mezi vnitřním a vnějším prostředím a pro jejich správnou funkci je důležitá koncentrace iontů biogenních prvků v cytoplazmě. To platí obzvláště o nervových buňkách, v nichž toky sodných a draselných kationtů přes membránu neuronu zprostředkovávají elektrochemický přenos signálů, tedy komunikaci. Nemělo by nás proto překvapovat, že když je osmotická a elektrolytická rovnováha v buňkách narušena nedostatečným nebo nadměrným příjmem vody, poškodí to především nervovou činnost.
Za normálních okolností má lidský organismus prostředky, kterými může nerovnoměrný příjem vody kompenzovat. Může omezit nebo naopak urychlit vylučování vody močí a potem. Je to součástí homeostatických mechanismů, kterými jsou vybaveny všechny živé organismy. Slovo homeostaze pochází ze starořeckého ὅμοιος (hómoios – stejný, podobný) a στάσις (stásis – stálý stav). Homeostaze tedy znamená schopnost živých organismů zachovat si stálé vnitřní prostředí i za měnících se vnějších podmínek. Ale i homeostatická regulace má své limity.