Voda jako jed

Jak se nadměrná snaha vyhnout se jednomu nebezpečí snadno zvrtne v nebezpečí jiné.

Všechny látky jsou jedy, je to jen dávkou, když nějaká látka přestává být jedem, napsal někdy počátkem 16. století Paracelsus (1493–1541). Platí to i pro vodu, tu životodárnou tekutinu, v níž život na Zemi začal a bez níž je nepředstavitelný. Skutečně, i vodou se lze otrávit. A to ne pouze vodou kontaminovanou, ale i čistou.

Živé buňky potřebují totiž udržovat osmotickou rovnováhu mezi vnitřním a vnějším prostředím a pro jejich správnou funkci je důležitá koncentrace iontů biogenních prvků v cytoplazmě. To platí obzvláště o nervových buňkách, v nichž toky sodných a draselných kationtů přes membránu neuronu zprostředkovávají elektrochemický přenos signálů, tedy komunikaci. Nemělo by nás proto překvapovat, že když je osmotická a elektrolytická rovnováha v buňkách narušena nedostatečným nebo nadměrným příjmem vody, poškodí to především nervovou činnost.

Déletrvající extrémní námaha vede ke ztrátě vody potem a vypařováním. Dehydratace se může projevovat závratěmi, slabostí popřípadě zmateností či dezorientací. Obdobnými příznaky se však může projevovat i nadměrný příjem vody.

Snímek PeopleImages, iStock.com

Za normálních okolností má lidský organismus prostředky, kterými může nerovnoměrný příjem vody kompenzovat. Může omezit nebo naopak urychlit vylučování vody močí a potem. Je to součástí homeostatických mechanismů, kterými jsou vybaveny všechny živé organismy. Slovo homeostaze pochází ze starořeckého ὅμοιος (hómoios – stejný, podobný) a στάσις (stásis – stálý stav). Homeostaze tedy znamená schopnost živých organismů zachovat si stálé vnitřní prostředí i za měnících se vnějších podmínek. Ale i homeostatická regulace má své limity.