Příběh chudého příbuzného

Domestikací koně a osla jsme získali užitečné pomocníky, kteří nás provázejí už cca 5–6 tisíc let. Oba tito lichokopytníci mají společné biologické znaky a limitace, které měly patrně vliv na to, že jejich domestikaci předcházela řada jiných domestikačních událostí (pes, koza a ovce, skot, prase, jak, kočka, lamy, morče).

Kůň byl účastníkem dálkových obchodů, zkrátil vzdálenosti mezi různými etniky, byl rychlým a silným transportérem, čímž získal exkluzivní pozici bleskového posla a válečné zbraně (viz také Vesmír 102, 28, 2023/1; 102, 96, 2023/2). Houževnatý a skromný osel toho sice unesl též hodně, ale jeho menší velikost, rozvážnější pohyb a pro osedlání hůře tvarovaný hřbet z něj učinily služebníka v zemědělství i v hustě osídlených místech, při transportu nákladů, jakož i při cestách žen a dětí za vodou nebo palivem.

Dlouhodobě jsme se sice spoléhali na pracovitost osla, ale moc pochvalných slov jsme pro něj neměli, což dokládají narážky na jeho tvrdohlavost či hloupost, vyskytující se v různých jazycích a přetrvávající v lidové slovesnosti. Pokud byste se bavili s chovateli třeba na Balkáně, budou se za chov osla spíše stydět, jako kdybyste namísto luxusního osobního automobilu měli trabant. Naopak kůň se dočkal plnohodnotného uznání zásluh, o čemž se můžeme přesvědčit třeba z počtu známých jmen koní různých vojevůdců a panovníků. Najít soupis historicky známých koní není problém, ale u oslů najdeme sotva soupis fiktivních oslíků z různých odvětví kultury, např. Ijáčka z Medvídka Pú, osla ze Shreka, z Brémských muzikantů nebo od Sancha Panzy.

Peter Mitchell: The Donkey in Human History. An Archaeological Perspective

Oxford University Press, Oxford 2018, xiv + 306 s., ISBN 978-0198749233

Existují desítky či stovky kvalitních titulů o koních, především těch domácích, kdežto podobně zaměřených knih o oslech nacházíme poskrovnu. Navzdory předsudkům považuje řada lidí osly za krásná zvířata, přičemž afričtí a asijští divocí osli nezřídka uchvátí i protřelé pozorovatele svou elegancí při pohybu a rychlostí. Takové okouzlení z afrických divokých oslů je patrné například v knize zkušeného lovce Michaela Masona The Wild Ass Free (1959). Čtivé, přitom přesné a komplexní zoologické představení oslů, jakož i ostatních koňovitých, přináší kniha taxonomicky zaměřeného mammaliologa a antropologa Colina Grovese Horses, Asses and Zebras in the Wild (1974). Asi nejpodrobnější pojednání o divokých oslech nabízí kniha Wildesel (1999). Přestože byla vydána pouze v němčině, je rozšířena v knihovnách po celém světě, protože obsahuje nespočet úžasných fotografií, které autoři Gertrud a Helmut Denzauovi pořídili za často strastiplných podmínek. Fotografie obřích migrujících stád kulanů v turkmenské rezervaci Badchyz jsou v kontextu jejich tamního nedávného vyhubení důležitým dokladem a současně i smutným mementem.

O nápravu nedocenění domácích oslů se v sedmdesátých letech pokusily dvě knihy: Anthony Dent nabídl v knize Donkey. The Story of the Ass from East to West (1972) na dlouhou dobu jediné komplexnější zhodnocení významu oslů pro lidstvo a Stella Walker v knize Enamoured of an Ass. A Donkey Anthology (1977) přišla se zajímavou kompilací zmínek o oslech v různých literárních zdrojích. Před pár lety (2018) však vyšlo mimořádně vydařené dílo, které význam oslů v dějinách lidstva zpracovává vůbec nejkomplexněji a navzdory názvu knihy The Donkey in Human History. An Archaeological Perspective na osla nepohlíží jen z hlediska archeologie, ale i ze spousty jiných perspektiv.

Ukazuje, že osel ulehčil živobytí mnoha etnikům od starověku do současnosti, a to především v teplejších a sušších regionech Afriky, Asie, Evropy a obou Amerik. Tento chovatelsky nenáročný domestikant byl klidnou silou, na kterou se mohli spolehnout starověké civilizace, včetně rozlehlé Římské říše, jakož i objevitelé a osadníci málo známých končin a v neposlední řadě i nespočet bezejmenných rodin při putování ve skalnatých či jinak nehostinných oblastech nebo i při každodenním provozu domácností.

Navzdory všem těmto přínosům je osel opomíjen. Je to patrné v písemných pramenech i v samotných archeologických souborech. To může být způsobeno vzácností oslů v některých končinách (střední Evropa), dále již zmíněným zevšedněním oslů, ale možná i tím, že oslí maso nebylo běžnou součástí jídelníčku, pokud nebylo přímo zapovězeno. Uhynulým pracovním oslům patrně nebyla věnována přílišná pozornost, takže i celé oslí karavany mohly zůstat archeozoologicky nepodchycené. O existenci takových karavan tak víme spíše z písemných pramenů, např. tušíme o karavanách čítajících 300 oslů, kteří nesli zboží o hmotnosti 27 tun, přičemž cca 1200 km mohli urazit za šest týdnů. Další podíl na omezených stopách oslů v minulosti mohl mít jejich roztroušenější chov na venkově a dosti omezená symbolická role.  Kromě pár výjimek nemáme doklady o jejich rituálním pohřbívání.

Po rozšíření chovu koní a velbloudů se osel dostal do jejich stínu, ale i tak byl pořád potřebný pro transport zboží, vody, dětí, pro orbu, mletí obilí nebo lisování oleje a umožňoval maximální pokrytí zdrojů v méně úživných prostředích. Z hlediska rychlosti a zátěže dosahuje 35 % výkonu koně, ovšem mula až 75 %. Při plném naložení přinejmenším stíhali pěší tempo vedoucích karavan, ale neměli problém urazit víceméně stejné vzdálenosti jako naložení velbloudi nebo koně. Zásadní byla schopnost postupovat v obtížně schůdném terénu, stačily jim uzoučké stezky. Oproti velbloudům vykazovali též nižší nároky na potravu, ve srovnání s koňmi a skotem vyšší odolnost vůči horku a nižší požadavky na vodu. Obě domácí lamy jsou sice adaptované na vysokohorské podmínky, ale osli a muly měli větší výdrž, byli vhodnější k osedlání a mula unesla tři až čtyřikrát těžší náklad. Není divu, že kromě vysokých poloh dominovali v Jižní Americe dovezení osli nebo jejich kříženci. V Severní Americe se práce a transportu nákladů ujaly muly, neboť žily déle, byly odolnější vůči nemocem, horku a menšímu množství potravy než koně a skot.

Osli umožňovali lidem maximálně využít i roztroušené zdroje v málo úživných oblastech, což nezřídka umožnilo tamějším obyvatelům přežít, popř. si uchovat etnografickou integritu. V Jihoafrické republice šlo třeba o Sány z oblasti Karoo (Karretjiemense). Mimochodem ve stejné zemi získali osli kvůli programové likvidaci cca 20 tisíc jedinců v Boputhatswaně v roce 1983 ikonický status, neboť byli dalšími nevinnými obětmi útlaku za apartheidu. Někdy také etnografická příslušnost vytváří morální dilema, jako je tomu u Ujgurů, kteří využívají živé osly, na rozdíl od etnických Číňanů poptávajících za rostoucí ceny osly na maso a tradiční medicínu. Ujgurský chovatel oslů si tedy musí klást otázku, zda prodat, či neprodat.

V některých končinách (Austrálie) jsou osli negativně vnímáni z ochranářského hlediska, ale třeba v Severní Americe se jejich pozice už zlepšuje. Oproti stádům mustangů způsobují menší tlak na prostředí a jejich přítomnost přispívá k šíření semen a zvýšení klíčivosti. Před pár lety byli dokonce představeni jako ekosystémoví inženýři, neboť z jimi vyhrabaných zdrojů vody nebo minerálních lizů má užitek řada dalších druhů.¹⁾

Kromě užitečnosti oslů je zajímavá i jejich ambivalentní pozice v symbolické rovině. V prostoru Úrodného půlměsíce patřili k obětním zvířatům. Ve starověkém Egyptě byl osel spojován s bohem pouště, bouře, války a temnoty Sutechem, jindy byl vnímán pozitivně. Ve starověkém Řecku měl vozit boha vína, úrody a plodnosti Dionýsa a ve středověkém světě rozverného Enšpígla. Kromě antropomorfních přívlastků o nerozhodnosti, tvrdohlavosti či hlouposti byl osel často spojován s nestřídmostí (pohlavní náruživost, žrádlo, pití). S oslem tedy převažovaly spíše negativní asociace, určitou výjimku představovalo spojení s Mohamedem a nejlepší pozici zaujímal v symbolice křesťanského světa. Osel nesl Marii do Betléma, patřil k důležitému osazenstvu betlémského chléva a na mladém oslu vjel již dospělý Ježíš do Jeruzaléma. Tento příjezd na oslu bývá interpretován i jako symbol pokory, na který poukazuje Peter Mitchell, a dodává, že zatímco Římané používali k triumfu koně, pro křesťanský, židovský a muslimský svět požívali podobně vysokého statusu právě osli a muly.

Autor nabízí i další zajímavé otázky. Například: Kdo byl divokým předkem druhé ze dvou linií domácího osla (předkem té první byl osel núbijský)? Proč se chov oslů v Africe v průběhu tisíciletí přirozeně nerozšířil do jižních částí kontinentu – kvůli spavé nemoci?

Je potěšitelné, že se v posledních dekádách používají k poznání oslů nové metodické přístupy umožňující například určit druh či hybridy v archeozoologických souborech. To je důležité kvůli relativní morfologické podobnosti koňovitých a také pro korekci dosavadních pokusů. Přístup s použitím morfologických a metrických znaků či genotypizací i fragmentárního materiálu potvrdil například v textech zmiňované využití mul v Římské říši a také předpoklad z morfologických a jazykových studií, že ve starém Sumeru byli k tahu vojenských vozů používání kříženci domácího a asijského divokého osla ašdari.²⁾ V roce 2022 se též objevila první rozsáhlá genomická studie³⁾ analyzující kromě 15 divokých koňovitých 207 současných a 31 historických oslů. Přestože výsledky nejsou příliš překvapivé, leckdy pomohly, protože v posledních desetiletích se uvažovalo o několika domestikačních centrech oslů, včetně jihu Arabského poloostrova. Tato genomická studie našla největší shodu pro původ domácího osla jen v Africe. Výsledky dále naznačují, že domácí osel následně prodělal rychlou expanzi do Asie a Evropy a též se vrátil do Afriky.

Potomky nejpůvodnějších linií domácího osla dnes můžeme najít v Africkém rohu a v Keni. Současní a historičtí osli vykazují stejnou úroveň inbreedingu, kdežto současní koně jsou oproti minulosti mnohem více inbrední. Tento výsledek naznačuje selektivnější chov koní, což není překvapivé, pokud srovnáme počty oslích a koňských plemen. Lze si představit, že u osla šla selekce jen cestou výkonu a případně s ní související velikosti, kdežto u koní brala v potaz dílčí a někdy velmi jemné fenotypové, popř. behaviorální znaky. Výsledky této studie též poukázaly na toky genů mezi domácími a divokými osly. U afrického osla somálského to opět nepřekvapí, protože z oblastí jeho výskytu je známá praxe, kdy byly oslice uvazovány u zdrojů vody, aby byly odpářeny samci somálských oslů. Ovšem tok genů mezi oslem domácím a asijských horským oslem kiangem je překvapením.

Online verze článku je oproti té tištěné mírně rozšířena.