Když vychladne láva
Vývoj a vzhled krajiny mnohde do značné míry určuje horninové prostředí. Osobitou tvářností se vyznačují třeba vápencová krasová území, pískovcová skalní města nebo žulové kopce „poseté“ oblými balvany. Specifické a v průběhu krátkého období proměnlivé jsou zejména oblasti s probíhající sopečnou činností. Na zemském povrchu existuje přes tisíc aktivních sopek, včetně nyní zdánlivě klidných, „spících“.
Hlavní produkt sopek je láva, křemičitanová tavenina (magma), která zemskou kůrou proniká na povrch. Pokud se zároveň uvolní větší množství sopečných plynů nebo páry, nastává vulkanická exploze, tavenina se rozpadne do různě velkých částic, které se ukládají ve vrstvách pyroklastických uloženin (tufů). Vlastnosti lávy závisejí hlavně na jejím chemickém složení, především na obsahu sloučenin křemíku. Křemitá tavenina je viskózní (hustá) a k jejím typickým produktům patří ryolit, příkladem neutrální vyvřeliny je andezit, kdežto z lávy s nízkým obsahem křemíku vzniká především čedič (bazalt) a jemu „příbuzné“ horniny (bazaltoidy). Čedičová láva je nejřidší a obvykle i nejteplejší (až 1200 °C).
Sopečné krajiny
Díky rozličným horninovým produktům se vyznačují poměrně velkou rozmanitostí (geodiverzitou), zároveň však mnohde překvapí také vzájemnou uniformitou. I na místech od sebe značně vzdálených se nezřídka může dostavit pocit jakéhosi déjà vu. Do značné míry to platí pro čedičové sopky na Havajských ostrovech, Réunionu, Galapágách, Islandu i na dalších místech, kde se láva rozlévá do širokého prostoru. Výsledkem dlouhodobých erupcí jsou rozsáhlé příkrovy a štítové sopky s pestrým souborem povrchových tvarů.
Čedičová láva vzniká v hlubinách zemského pláště a nejvíce ji produkují středooceánské hřbety, respektive výrazné zlomy – rifty a riftové zóny – procházející osovou částí hřbetů. Většina těchto zlomů představuje divergentní hranici mezi litosférickými deskami, kde se díky permanentnímu výstupu magmatu tvoří nová zemská kůra a rozpíná se oceánské dno. Jen výjimečně, např. na Islandu, oceánské rifty pokračují i na pevninu a také tam jsou příčinou vulkanismu. Asi nejznámějším příkladem pevninského „zlomového“ vulkanismu je 27 km dlouhá lineární soustava Lakagikar v islandském vnitrozemí, která v roce 1783 během několika měsíců vyprodukovala 14 km³ vyvřeliny (viz též vesmir.cz/islandske-sopky, 2019).