Co je dobré pro les

Ad Vesmír 101, 754, 2022/12

Článek je zajímavý a vysvětluje požáry v porostech pyrofytních dřevin i v Českosaském Švýcarsku (NPČŠ). Konstatuje, že životní strategie pyrofytních dřevin potlačuje konkurenci a uvolňuje pro sebe prostor pomocí požárů. To je srozumitelné. Autoři však také konstatují, že v po(mezi)ledové době byla oblast NPČŠ porostlá autochtonními lesy, většinou listnáči, které potlačují požáry malým opadem, zejména duby a buky. Místní pyrofyty, jako je bříza a borovice lesní, jimi byly vytlačeny do horních pater. Zavedení pyrofytů v NPČŠ je dnes hlavně dílem člověka.

Požáry v NP ohrožují životy a majetek v okolí, zrychlují zvětrávání a omezují turismus. Ale zazní věta „Tyto přirozené lesy se na vypálené plochy rozšíří samy a je škodlivé se jim snažit pomáhat“.

Autoři tedy doporučují podporu pyrofytů buď aktivně, zakládáním řízených požárů, nebo pasivně nepodporou lesů s nízkým hořením. Přitom stávající i „přirozeně obnovené“ jsou lesy nepřirozené, pyrofytní, nepůvodní, viz obnovu na starších vyhořelých plochách. Tyto obnovy jsou v lepším případě složené z borovice a břízy, v horším ze smrku a modřínu a v nejhorším z invazních vejmutovek, douglasek či dokonce akátu. Jak se dostanou buky a duby na svá původní místa, když široko daleko nejsou semenné stromy a když uvolněné plochy okamžitě obsazují a udržují pro sebe pyrofyty, to autoři nevysvětlili. Nebo je to jen úlitba zákonem danému nesmyslu o totální bezzásahovosti v národním parku bez ohledu na cokoli?

Slavomil Vinkler, Brno

Odpověď autorů: Autor reakce vkládá do článku formulace a informace, které zde nejsou uvedeny. Dovolíme si proto naše tvrzení poněkud upřesnit. NP České Švýcarsko je, a v minulosti ještě více byl, díky své geomorfologii pestrou mozaikou různých vegetačních typů, charakterizovaných především dominantním druhem dřevin. Na náhorních plató pískovcových skal se vyskytují bory, které splňují charakteristiku požárových lesů a jsou víceméně původní. Smíšené lesy s převahou listnáčů na svazích pod skalami a na plošších, méně členitých částech území byly v minulosti nahrazeny z velké části lesy s převahou smrku nebo rovnou smrkovými monokulturami. Tyto lesy v posledních letech plošně odumřely a vysoká vrstva jehličnatého opadu z odumřelých stromů byla bezprostřední příčinou značné ničivosti loňského požáru.

Pokud ponecháme současné spáleniště svému osudu, bude ve velmi krátké době (a je tak již nyní pouhých několik měsíců po požáru) kolonizováno pionýrskými dřevinami, jako jsou břízy, osiky, vrby a jeřáby, které připraví půdu (doslovně i přeneseně) pro pozdější kolonizaci dalšími dřevinami. Že tento přístup funguje, je jasně vidět na mnoha místech, na území NP České Švýcarsko například na Havraní skále u Jetřichovic, kde byl rozsáhlý a intenzivní požár v roce 2007. O tom se lze snadno na vlastní oči přesvědčit. Tyto pionýrské druhy fungují jako tzv. přípravné dřeviny, v jejichž podrostu se daří zmlazovat stínomilným dřevinám závěrečného lesa (tzv. klimaxovým druhům). Původní jsou zde samozřejmě druhy jak klimaxové, tak pionýrské a přirozená jsou také narušení (disturbance), na nichž je existence těchto dřevin závislá. Domníváme se proto, že je lepší podívat se, jak příroda skutečně funguje, než malovat strašáky. V blízkosti ploch, které byly vloni spáleny, není ani nedostatek semenných stromů těch druhů, které se šíří pomaleji (buk, dub), a různí živočichové ochotně „pomáhají“ s jejich šířením i na větší vzdálenosti. Naopak nepovažujeme za příliš dobrý nápad sázet stínomilné sazenice buku a jiných cílových dřevin na otevřené plochy spáleniště s jeho extrémními půdními, teplotními a vlhkostními podmínkami. Nejblíž k přirozenému stavu směřují právě plochy zasažené v minulosti požárem – díky minimalizaci konkurence a podpoře klíčení semen. Takto se vyvine les v souladu s aktuálními stanovištními a klimatickými podmínkami. Tím spíš, že nikdo vlastně neví, jak by takový „původní“ les měl vypadat. Ponechání suchých stromů na lokalitě je další faktor, který obnově výrazně pomáhá, protože suché stromy dávají kromě živin i tolik potřebný stín.

Autoři tedy naopak podporují návrat k přirozeným lesům s převahou listnáčů, které jsou k požárům nejméně náchylné (na spodních plošinách a středních svazích), a využívání řízených požárů tam, kde je tato metoda opodstatněná, což je v současnosti bohužel značná část rozlohy parku. Díky výše uvedeným skutečnostem je tato oblast potenciálně výrazně náchylná k požáru v následujících letech. Velmi rozumíme obavám místních obyvatel a samospráv z opakování událostí loňského léta. Právě proto je ale třeba pochopit příčiny toho, co se událo, a poučit se z nich. Řízený požár je (pro někoho paradoxně) nejbezpečnější metodou, protože lze zvolit místo a čas a mít v blízkosti prostředky pro zvládnutí požáru. Že se tak nečiní v době největšího sucha a silného větru, snad není třeba dodávat. Pokud chceme, aby co nejrychleji zmizela zmíněná riziková vrstva opadu, řízený požár je jedinou reálnou metodou. Modlitba ke svatému Floriánovi je rovněž možná, obáváme se ale jejího nejistého výsledku.

Miloslav Devetter a Martin Adámek, Biologické centrum AV ČR a PřF UK Praha