Článek v impaktu po 215 letech

Německého přírodovědce světového formátu, považovaného za zakladatele fyzické geografie či meteorologie, a cestovatele Alexandera von Humboldta není jistě nutné dlouze představovat. Tento velmi vážený člověk, označovaný již ve své době „druhý Kolumbus“ nebo „nový Aristoteles“ či „kníže vědy“, se velmi dobře orientoval v problematice řady oborů od fyziky a chemie přes geologii a oceánografii až k astronomii. ¹⁾ Bylo to mimo jiné tím, že si dopisoval s mnoha špičkovými odborníky své doby. Nebyl žádný kancelářský teoretik. Své zkušenosti získával na mnohých cestách po světě, které směřoval především do Jižní a Střední Ameriky, kde navíc zdolal řadu vysokých hor a sopek. V Ekvádoru se mu v roce 1802 podařilo vystoupit na Chimborazo (6263 m n. m.) a domníval se, že tím pokořil nejvyšší horu světa. Dnes už víme, že se mu tento sen nesplnil. Možná je to dobře.

Géographie des plantes près de l’Equadeur (geografie rostlin poblíž Ekvádoru). Ukázka z díla Tableau Physique A. von Homboldta a A. Bonplanda.Snímek Public Domain

Do tropické Ameriky a do And totiž nemířil jen kvůli zdolání čtvrtohorního stratovulkánu. Spolu s ní  m se namáhavých výstupů v horách účastnil francouzský lékař a botanik Aimé Bonpland, který Humboldta řadu let na výpravách doprovázel (Vesmír 87, 812, 2008/11). Ani při fyzicky obtížné cestě oba nezapomínali na sběr rostlin, přírodovědná pozorování a fyzikální měření. Vše podrobně zaznamenávali, po svém návratu do Evropy zpracovali a r. 1807 publikovali inovativním způsobem v díle Tableau Physique. Šlo o unikátní kombinaci nákresu hor se zanesením jmen rostlin v konkrétních nadmořských výškách, která měla pozitivní ohlas mezi historiky a umělci. O to překvapivější je, že výsledky a jejich potenciál dlouho přehlíželi taxonomové a ekologové. Přestože tehdejší záznamy mají některé nedostatky, jsou cenným zdrojem pro současné srovnání a pochopení změn či procesů, jež se od té doby odehrály. Na  základě srovnání se současným stavem lze konstatovat výškový posun hranice sněhu z ca 4900 m n. m. v roce 1802 na současných 5100 m n. m. roku 2017. Podobně se za 215 let vinou klimatické změny posunuly hranice rozšíření druhů o 215–266 m výš. Je to trochu méně než činí teoretické odhady, přesto se tím potvrzuje celosvětový trend. Ten se dosud pohyboval kolem 10–12 výškových metrů za deset let.

Humboldta by jistě potěšilo, že se jeho data stala podkladem pro zajímavou vědeckou práci i článek ve vědeckém časopise. Navíc je to pro současné vědce výzva, aby také jejich data byla použitelná i za více než 200 let.

Moret P. et al.: PNAS, 2019, DOI: 10.1073/pnas.1904585116