i

Aktuální číslo:

2019/12

Téma měsíce:

Odpady

Tvůrci nových obrazů života I: Humboldt

Alexander Humboldt, objevitel přírody
 |  5. 9. 2019

Přírodu, jaká opravdu je, nikdy nepoznáme. Zato přírodu, jak se nám jeví, poznáváme pořád líp. Zásluhu na tom má nesčetný zástup badatelů, v jejichž čele stojí Alexander Humboldt, univerzální vědec, který první probudil ve veřejnosti zájem o přírodu jako zdroj krásy a vnitřního obohacení. Od jeho narození uplyne v 14. září 250 let.

Před dvěma staletími byl druhým nejznámějším Evropanem po Napoleonovi. K jeho odkazu se hlásili vládci, učenci i umělci: pruský král Friedrich Wilhelm III. ho považoval za „největšího muže od dob Potopy“, Thomas Jefferson ho nazval „jedním z největších klenotů své doby“; Darwin se přiznal, že „nic nepodnítilo jeho nadšení tak jako čtení Humboldtovy knihy Personal Narrative a zdůraznil, že nebýt Humboldta, nenalodil by se na Beagle ani by nenapsal Původ druhů; William Woodsworth a Samuel Taylor Coleridge jeho pojetí přírody zakomponovali do svých básní.

Hloubku Humboldtovy osobnosti snad nejlépe vystihl jiný veleduch té doby, jeho přítel Johann Wolfgang Goethe (který podle něj vytvořil postavu Fausta): „Jaký to muž! Znám ho již tak dlouho, a přece nad ním znovu žasnu. Můžeme říci, že se mu v jeho znalostech a živých vědomostech nikdo nevyrovná. A všestrannost, s jakou jsem se dosud nesetkal! Čehokoliv se dotkneme, všude je doma a zahrnuje nás duchovními poklady.“

Za skrytými souvislostmi a věčnou harmonií

Alexander Humboldt (narozen 14. září 1769 v Berlíně) získal široké jazykové i přírodovědné vzdělání a v počátcích své kariéry se živil jako báňský inženýr (mj. zkonstruoval nezhasitelnou lampu a respirátor pro práci v dolech), přitom se bavil geologickým a botanickým výzkumem. Po smrti matky v roce 1796 se díky dědictví mohl věnovat soukromému výzkumu. Čeho? Prakticky všeho, co souviselo s přírodou a člověkem v ní, neboť do světa se vydal „za bohatostí života v celé jeho šíři“ s cílem „zkoumat, jak jsou spolu všechny síly přírody propleteny“ a skrze to „poznat věčnou harmonii přírody“.

5. června 1799 opouštějí třicetiletý Humboldt a jeho o čtyři roky mladší tajemník a kolega Aimé Bonpland na korvetě Pizzaro španělský přístav La Coruňa. Od toho dne, jak napsal jeden z Humboldtových životopisců, se vše, co zažijí, stalo součástí evropských kulturních dějin.

„Jejich pozorování souhvězdí a oblohy, přistání na Kanárských ostrovech a výstup na Pico de Teide (3718 m n. m.), opuštění původního cíle Kuby a přistání ve Venezuele, pobyt tam spojený s velkými plavbami po Orinoku a Amazonce, ... tři měsíce na Kubě, návštěv a Kolumbie, Ecuadoru a Peru, dlouhý, strašný pobyt v Mexiku a pak návrat přes Havanu a Severní Ameriku, až 3. srpna 1804 přistanou v Bordeaux.“

Jeden ze zeměpisných historiků to shrnul takříkajíc jedním dechem: „Vodu a zemi, oblohu, hory, mraky, sníh a déšť, malá a velká zvířata, lidi i podnebí, to vše Humboldt v těchto pěti letech den za dnem bez ohledu na nemoc a nebezpečí pozoroval a popisoval; srovnával na základě svého širokého vzdělání a příslovečné paměti své dojmy a pozorování s dojmy a pozorováními dřívějších badatelů v jiných dílech světa, činil závěry, souhrny, domněnky a zjednával důkazy ­ krátce každý okamžik této cesty zasazoval a zařazoval jako kámen ke kameni do vědomostí a znalostí lidí, stanovil úkoly a ukázal na problémy pro celá příští desítiletí.“


Pomiňme různé strázně a nebezpečenství jak od přírody (horečky, průjmy, zemětřesení, přiotrávení jedem kurare), tak od lidí (nejméně jednou byli považováni za špióny) a připomeňme si událost z noci 11./12. listopadu 1799, kdy Humboldt s Bonplandem ve venezuelském přístavu Cumaná pozorovali husté „padání hvězd“, způsobené meteorickým rojem Leonidy:

„Tisíce bolidů a létavic padalo po čtyři hodiny. Jejich směr byl velmi pravidelný od severu na jih...“

Bylo prý jich tolik, že při začátku úkazu nezůstalo na nebi žádné místo větší než tři měsíční průměry, které by jimi nebylo v každém okamžiku prosvíceno. (Tato pozorování později vedla k objevu periodicity meteorických rojů.)

Patrně největší jednorázový fyzický výkon zase oba cestovatelé podali v červnu 1802 při výstupu na Chimborazzo (považované tehdy za nejvyšší horu světa):

„Cesta byla stále užší a strmější. Domorodci nás opustili všichni kromě jednoho ve výšce 15 600 stop (něco přes 4900 m)...Otevřeli jsme nádobkový tlakoměr v místě, kde šířka hřebenu dovolovala stát dvěma osobám vedle sebe. Byli jsme teprve ve výši 17 300 stop (asi 5500 m)...Po hodině opatrného lezení byl skalní hřeben méně příkrý, ale mlha bohužel zůstávala stejně hustou. Začalo nám nyní všem postupně být špatně. Nutkání ke zvracení se pojilo s mdlobou a bylo daleko obtížnější než potíže s dechem. Také nám krvácely dásně a rty. Rovněž oční spojivka u všech naběhla krví...“ Při dalším výstupu je potlouklo krupobití a po překročení hranice věčného ledu je zasypal sníh... Bohužel cestu vzhůru, kterou zvolili, ve výšce kolem 5900 metrů (nějakých 400 metrů pod vrcholem) uzavřela nepřekročitelná rokle. (Dodejme, že na vrcholu Chimborazza, 6310 m n.m., stanula lidská noha až v roce 1880.)

Vědecký objevitel Ameriky

Po návratu Humboldt zůstal přes dvacet let v Paříži, kde také vydal své hlavní „francouzské“ dílo Cesta do rovníkových oblastí Nového kontinentu vykonaná v letech 1799-1804 Alexandrem von Humboldtem a Aimé Bonplandem.

Cesta vycházela v letech 1805-29 a sestávala z volné série 34 více či méně výpravných svazků (tane mi cyklus Podivuhodné cesty Julesa Vernea, který se k Humboldtovi hrdě hlásil). Autor se na ní téměř zruinoval, zato mu vynesla čestný titul „vědecký objevitel Ameriky“. Jeho fakty nabité, přitom barvité a sugestivní knihy byly tak žádané, že zájemci podpláceli knihkupce i tiskaře, aby se na ně dostaly už v prvním vydání. To všechno v době, kdy drtivé většině lidí byla divoká příroda ukradená nebo ji dokonce považovali za neužitečnou a překážející pokroku.

Z obsahu jen namátkou: popsal 3600 nových druhů rostlin a astronomicky zaměřil 2800 míst. Lokalizoval magnetický rovník, vynalezl izotermy, objevil elektrického úhoře či výtečnou hnojivost guana... Stal se průkopníkem či rovnou zakladatelem řady přírodních věd od fyzické geografie a biogeografie přes geofyziku až třeba po klimatologii, jmenuje se po něm bezpočet přírodních jevů i útvarů. Nicméně nejzásadnější je změna, kterou vyvolal v pohledu na přírodu jako hustou pavučinu vzájemně vyladěných vztahů, od pouští k oceánům, od mikrobů k rozsáhlým porostům. (Historička Andrea Wulfová, jejíž kniha o Humboldtovi vyšla roku 2016 i česky, ho výstižně nazvala „vynálezcem přírody“.)

V roce 1827 ho král Friedrich Wilhelm III. povolal do Berlína jako královského komořího a osobního vědeckého rádce. Hned v zimě téhož roku tam Humboldt zahájil sérii přednášek, které týden co týden vyslechlo 1200 lidí včetně krále a korunního prince. Úspěch ho inspiroval k sepsání myšlenkově nejzávažnějšího spisu Kosmos: Nástin popisu fyzického světa. Právě tomu pak až do smrti v květnu 1859 tento starý mládenec věnoval svůj zbylý čas. (Mj. přednášel na univerzitě dnes nazývané Humboldtova, ovšem podle staršího bratra, lingvisty Wilhelma, který ji založil.)

Pentalogie Kosmos (původně se měla jmenovat Gaia, německy Gäa) vycházela v letech 1845-62 (poslední díl posmrtně). Prvního dílu německého vydání se během několika měsíců prodalo 20 000 výtisků. Všechny díly se průběžně překládaly do řady jazyků (včetně polštiny a maďarštiny), takže už v roce 1851 sám jejich autor odhadl, že jich ve světě existuje nějakých 80 000 svazků.

Kosmos byl úplně jiný než všechny předchozí knihy o přírodě. Autor vzal své čtenáře na pouť od hvězd na Zemi, od povrchu do nitra Země. Pojednával o kometách, Mléčné dráze, Sluneční soustavě, zemském magnetismu, sopkách, sněžné čáře hor. Psal o migraci lidstva, o rostlinách, zvířatech, mikrobech.

Nejdůležitější částí Kosmu byl téměř stostránkový úvod s obrazem světa, který pulzuje zjevným i neviditelným životem. Příroda byla živoucím celkem úzce propojených organismů a prostředí. (A nikde ani slovo o Bohu.)

Další z Humboldtových životopisců napsal: „I když názory a číslice, jichž jest v něm přehojně, budou opraveny a nahrazeny výsledky nových výzkumů, nepozbude obraz vesmíru v něm geniálně nastíněný pelu zajímavosti a mladí přírodozpytci, nelpící toliko na detailech, rádi sáhnou po Humboldtovu Kosmu, aby z něho čerpali poučení.“

Pro nás je lichotivé, že když v roce 1830 tento světoběžník navštívil spolu s pruským králem Čechy a vystoupil s ním na Milešovku v Českém středohoří, výhled z této hory prohlásil za třetí nejkrásnější na světě.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biografie, Geografie

O autorovi

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3), Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5) či zatím poslední Od pluhu do senátu a zpátky (s Josefem Římanem).
Houdek František

Doporučujeme

Recyklace plastového odpadu

Recyklace plastového odpadu

Zdeněk Kruliš  |  9. 12. 2019
Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně- -naučných článků tištěných i...
Odpad, nebo surovina?

Odpad, nebo surovina?

Vladimír Wagner  |  9. 12. 2019
Pokud se ukáže hrozba rostoucí koncentrace CO2 pro vývoj klimatu opravdu tak veliká, jak předpokládají některé scénáře, bude třeba zrychlit cestu...
Modré moře pod blankytnou oblohou

Modré moře pod blankytnou oblohou

Jaromír Plášek  |  9. 12. 2019
Při pohledu na blankytnou oblohu si většina čtenářů určitě vzpomene, že za její barvu může jakýsi Rayleighův rozptyl slunečního světla. V případě...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné