Dvojí vyměřování, dvojí metr

Myslím, že dobrá je taková knížka, která umožní přemýšlet. A výborná je potom ta, při jejímž čtení se občas přistihnete, že nečtete, ale myslíte na něco jiného, často na něco, co s konzumovaným literárním dílem příliš nesouvisí, ale k čemu vás ono dílo inspirovalo. Takový je i románově pojatý polofiktivní životopis dvou velikánů vědy z přelomu 18. a 19. století, Alexandra von Humboldta a Karla Friedricha Gausse.

Moc pěkně si člověk u něj popřemýšlí o tom, jak rozmanití mohou být lidé a jak rozmanitými cestami se ubírá lidské poznání. Gauss jen výjimečně vytáhl paty z domu, a když měl odjet z Göttingenu do Berlína, bylo to pro něj životní trauma. Přesto objevil a popsal světy, které si většina jeho vrstevníků neuměla ani představit a kam se nemohl podívat ani zcestovalý Humboldt. A naopak.

Lze si zauvažovat i o tom, jak je nesnadné být výjimečný. Třeba Gauss již odmala nemohl pochopit, proč lidé nad každou maličkostí tak zoufale dlouho přemýšlejí. Než dorostl a dospěl, přijal to jako fakt a zvykl si prostě při povídání s lidmi čekat. Aby nemarnil čas, řešil si v duchu diferenciální rovnice nebo jiné rutinní úlohy. Jaké ale bylo jeho překvapení, když se jednou setkal s člověkem, který pauzy na myšlení nepotřeboval. A tím člověkem byla dokonce žena…

Kniha dovolí dumat také o tom, že k objevování nových věcí je třeba jistého stupně posedlosti, jisté nekonformity a jisté oběti. Humboldtův bratr Wilhelm byl sice známý a vážený státník, diplomat, ba i lingvista, ale světové proslulosti přesto dosáhl mírně „divný“ Alexandr. Výjimeční jedinci by ale potřebovali výjimečné prostředí. Postupy všelikých akademií, ministerstev a univerzit jim obvykle bývají na obtíž. Nutnost vlastní obživy a jiné existenční problémy také nepřispívají k rozletu ducha… Anebo přispívají? Co když právě banální překážky přimějí člověka k mimořádnému vzepětí? I o tom se dá nad knihou pěkně hloubat.

A lze nad ní přemítat i o roli „těch druhých“. Humboldta na jeho cestách stále doprovázel francouzský cestovatel a botanik Aimé Bonpland (v Americe např. sesbíral a klasifikoval na 60 000 rostlin, evropské vědě té doby většinou neznámých). Prošel s Humboldtem všemi cestami, překonal stejné potíže, a přesto jeho jméno dnes zná málokdo. Co nebo kdo vlastně rozhoduje o slávě a proslulosti? Skutky, povaha, urputnost, s jakou jde člověk za svým cílem, vlivné kontakty, mediální humbuk, náhodné souznění s dobou, peníze?

Poněkud neradostné meditování umožňuje konec knihy, který nahlíží do pozdního věku obou mužů. Každý, i ten největší velikán se jednoho dne vydá na cestu dolů. A na jeho místo nastoupí jiní, jejichž výchozí bod bude mnohem výš, a proto také ještě výš vystoupají. Činorodý Humboldt dochází k tomuto poznání snad až při poněkud komické a pitoreskní cestě Ruskem, kde je okolnostmi a byrokraty postrkován jako šachová figurka; ostatně tak se to na velkou Rus sluší. V tomto směru prozíravější mozek Gaussův si už v mládí uvědomuje, že věci a postupy, které si dnes jen těžko získávají místo na slunci, budou o padesát či sto let později samozřejmou součástí života. Zatímco dnes se davy obdivují letci v balonu, který se vznese nad město, zítra budou lidé létat přes celou zeměkouli a nikoho ani nenapadne, že je to neobvyklé.

Při čtení románu Daniela Kehlmana se opravdu často přistihnete, že nečtete a myslíte na bůhvíco jiného. Rozhodně to ale není proto, že by snad knížka nebyla zajímavá nebo čtivá.