Vliv přikrmování ptáků na ptačí společenstva

Přikrmování ptáků je oblíbenou kratochvílí téměř po celém světě. Považuje se rovněž za důležitý výchovný prostředek a za možnost, jak získat kontakt s přírodou. Pomáhá ale skutečně přírodě? Nebo může v některých případech spíš škodit?

Mezi obecně známé negativní vlivy přikrmování patří přenos chorob či nízká nutriční hodnota a nedostatek důležitých prvků v předkládané potravě. Přikrmování může případně vést až k onemocnění, může ovlivňovat přirozené chování druhů, „nalákat“ je do nevhodného prostředí atd. V minulosti řada prací poukázala na pozitivní vliv přikrmování, novější a komplexnější studie už zdaleka tak jednoznačně pozitivní výsledky nenalézají. Obecně například nelze posoudit, jak velký podíl potravy tvoří přirozená a podávaná potrava či jak daleko ptáci pro potravu do krmítek létají (čili dosah přikrmování). Ve městech, kde probíhá většina studií, také nelze zcela kontrolovat aktivitu všech „krmičů“. Přikrmování ptáků navíc v nedávné době prošlo řadou změn. Jeho popularita velmi vzrostla a stále častější je přikrmování celoroční místo zimního. To vše znesnadňuje interpretaci starších studií.

Nová studie sýkor modřinek (Cyanistes caeruleus) se podrobně zabývá prostorovým dosahem krmení, jeho vlivem na hnízdění a početnost sledovaného druhu i na celé ptačí společenstvo. Z trusu sýkor nocujících v budkách byly pomocí metabarcodingu získány údaje o složení potravy a porovnány s přirozeně se vyskytujícími zdroji i se semeny, která se vyskytují v krmných směsích. Potravu z krmítek obsahovalo 53 % vzorků trusu. Nejčastěji se v nich vyskytoval pouze jeden druh potravy z krmítek. Nejběžnější byla podzemnice olejná, na druhém místě skončila slunečnice a další plodiny byly přítomny jen v malém procentu případů. Logicky byla potrava z krmítek zastoupena nejčastěji v jejich blízkosti, poměrně hojně byla zjišťována ještě ve vzdálenosti do 200 m a byla zaznamenána i 1,4 km daleko, což byla nejvyšší zkoumaná vzdálenost. V chladnějším roce využívaly sýkorky potravu z krmítek častěji. I když s příchodem hnízdního období pravděpodobnost výskytu krmítkové potravy ve vzorcích postupně klesala, na místech, kde bylo její zastoupení vyšší, hnízdilo víc sýkor modřinek, které tam snášely vejce dřív než na místech, jež byla krmítky ovlivněna méně. Velikost snůšky, produktivita ani velikost rodičů ale již ovlivněny nebyly.

Pokud by nyní studie skončila, mohlo být výsledkem pozitivní konstatování (tak jako mnohokrát předtím), že krmení zvyšuje lokální populaci modřinek (byť neovlivňuje další aspekty hnízdění). Přichází ovšem velké ALE… Zatímco populace lesních druhů ptáků využívajících krmítka (například právě sýkor modřinek) ve Velké Británii rostou, u druhů, které krmítka nevyužívají, je tomu naopak. To by opět mohla být pro příznivce krmení dobrá zpráva, ale vysvětlení jevu má úplně opačný nádech.

O sýkorách je obecně známo, že jsou poměrně agresivní (viz Vesmír 93, 274, 2014/5). Zvýší-li se vlivem přikrmování jejich populační hustota, vytlačují při souboji o hnízdiště slabší druhy. Důsledkem může být změna složení ptačího společenstva – počty běžných sýkor se zvyšují a četnost druhů vzácnějších či chráněných klesá.

Na základě zjištění autoři v závěru studie navrhují přestat s krmením v přírodních rezervacích a na místech výskytu ohrožených druhů a rovněž návrat k zimnímu přikrmování místo celoročního. Někdy je méně zkrátka více.

Shutt D. J. et al.: Proc. R. Soc. B, 2021, DOI: 10.1098/rspb.2021.0480