Před kým se nejvíc stydíme

Zajímavá studie na toto téma proběhla v Japonsku – zemi, kde se lidé hodně zaobírají svou reputací a kde jsou poměrně jednoznačná pravidla morálního chování. Autoři oslovili pomocí dotazníků 190 mladých respondentů a ptali se jich, jak by se cítili v popsané situaci, v které by porušili nějaké morální pravidlo, a pak zjistili, že toho byl někdo svědkem. Japonci posuzovali pět různých scénářů v souladu s pěticí morálních základů zpopularizovanou Jonathanem Haidtem. Porušena byla férovost dělení odměny (čestnost), loajalita k pracovní skupině (věrnost), úcta ke starším lidem (autorita), čistota místa (posvátnost), případně ochota pomoci zraněnému (péče). Hlavní experimentální proměnnou však byla osoba svědka tohoto neetického jednání – mohla jím být cizí osoba, soused, blízký přítel či rodič. Míru pocitu studu hodnotili respondenti pomocí škály.

Nikoliv překvapivě mladí Japonci hodnotili jako velmi ostudné neposkytnutí pomoci zraněné osobě (chodci upadnuvšímu na chodníku), prakticky stejně však viděli porušení loajality (unáhlené zveřejnění videa na svém sociálním účtu zachycující spolupracovníkovo chování, které poškozuje vaši firmu). Ostatní situace (nepustit sednout seniora v tramvaji, odplivnout si u svatostánku, ponechat si odměnu za práci celé skupiny) vzbuzovaly jen mírnou až střední míru studu. Velmi zajímavý vliv měla však osoba přihlížejícího svědka – cizí osoba byla poměrně irelevantní a v její přítomnosti se mladí Japonci styděli nejméně. Autoři z výsledků vyvozují, že stud slouží k sebereflexi a udržení reputace a naší důvěryhodnosti, a proto je závislý na kontextu situace a osoby svědka – před cizí osobou se není třeba příliš stydět, že jste kolegovi upřeli díl odměny za společnou práci. Pokud však o tom ví přítel, poškodí to vaši reputaci mnohem víc. Před sousedem by bylo naopak ostudné nechat se načapat při znečišťování okolí.

Za jaké chování se nejvíc stydí Japonci?Snímek frank mckenna, Unsplash.com

Největší hanbu by mladí Japonci cítili, kdyby je při neochotě pomoci člověku v nouzi, případně při porušení firemní loajality měli přistihnout rodiče. Z tohoto úhlu pohledu je zcela zřejmý význam křesťanského Boha – je naším Otcem, absolutní morální autoritou, kterou zklamat nechceme. A navíc je vševidoucí čili svědkem veškerého našeho chování. A taky je s námi po celý náš život. Podobný psychologický efekt má i osoba katolického kněze – otce, jemuž se věřící zpovídají, před nímž zpytují své svědomí a litují svých hříchů. Nechceme-li se hanbit, chovejme se tak, abychom nezklamali své rodiče, biologické či duchovní.

Oda R., Sawada K.: Evolutionary Psychology, 2021, DOI: 10.1177/14747049211032576