Biodiverzita očima taxonomů

Pokud chceme chránit biodiverzitu, musíme ji nejprve popsat. Popisu forem života se věnuje biologická taxonomie, která organismy zároveň klasifikuje. Platnost nových druhů je však často založena pouze na důvěře ve správnost autorových tvrzení. A v tom tkví problém: pozorování může být snadno zkresleno psychologií pozorovatele a rozdíly, které mezi taxony vidí, mohou existovat jen v jeho mysli.

Taxonomi e se snaží nalezené jedince zařadit do známých taxonů (skupin druhů, čeledí atd.) a v případě nezařaditelného nálezu popsat taxon nový. Svět živé přírody tak poznáváme skrze práci taxonomů, která sahá až do raného období vědecké revoluce. Z toho plyne, že základy pravidel pojmenovávání života byly položeny již před více než 250 lety, tedy před rozvojem moderních analytických a statistických metod. Pro oprávněné zavedení nově navrhovaných taxonů, typicky druhů, tedy není ani dnes vyžadováno exaktní testování zjištěných odlišností od již existujících druhů (taxonů).

Úvahami o subjektivitě taxonomie vstupujeme na pole epistemologie, oboru filozofie zabývajícího se podmínkami, které musí splnit nepodložený názor, aby se stal uznávaným poznatkem. V případě taxonomie musíme přijmout skutečnost, že kategorizace živé přírody je z velké, ne-li většinové části založena „jen“ na názorech expertů, které však nebyly ověřeny exaktním testováním. Tento problém může nastat v jakékoli vědecké disciplíně, v níž pozorování jednotlivce nemohou být nezávisle ověřena.

Abychom si ukázali, jak k tomu může dojít, začneme (pro nás) nekontroverzním příkladem z astronomie. Ten dobře ilustruje, jak psychologie jedince zkreslí „objektivní“ pozorování, pokud nelze provést opakovaná měření. Poté představíme podobnou situaci z taxonomie suchozemských plžů a ukážeme, že za oběma případy stojí stejné psychologické fenomény. Na závěr na konkrétním příkladu popíšeme, jak rigidním postupem revidovaná klasifikace druhů změní naše vnímání biodiverzity a ekologických zákonitostí přes různé prostorové škály, od jednotlivých států až po celou severní polokouli.

Percival Lowell a kanály na Marsu

Percival Lowell vystudoval v roce 1876 s vyznamenáním matematiku na Harvardu. Díky rodinnému bohatství mohl zbytek života zasvětit astronomii a žít na volné noze. Fascinoval jej Mars. Když na něj upřel svůj 24palcový teleskop, viděl mnoho podivných útvarů, včetně „jednoduchých a dvojitých kanálů“ a „oáz“ v místech, kde se kanály protínaly. Došel k závěru, že je vytvořila zoufalá civilizace Marťanů ve snaze rozvést po pouštní planetě vodu z polárního ledu.

Zdaleka ne všichni astronomové kanály na Marsu viděli. Ale před érou astronomických fotografií nebylo možné určit, zda tyto útvary existují jen v Lowellově mysli, nebo ostatní nevidí něco, co dokáže pozorovat pouze on. Jelikož neexistovala nezávislá a kvalitativně lepší data, která by tuto debatu usměrnila, považoval Lowell veškeré hlasy proti svému názoru za osobní útoky [1]. A tak byly tyto struktury zakresleny na většině map Marsu až do šedesátých let minulého století, kdy vesmírné sondy jednoznačně prokázaly, že na třetí planetě Sluneční soustavy umělé kanály jakékoli velikosti nejsou (obr. 1).

Porovnání ručně malované mapy Marsu od Percivala Lowella z roku 1905 (vlevo) a telemetrického obrazu z roku 2003, který pořídila sonda Mars Global Surveyor (vpravo) z přibližně stejné perspektivy zaměřené na Syrtis Major.