Zamrzlé safari

Jak vypadala krajina v době ledové? Tuto otázku si vědci opakovaně kladou už od 19. století. Zajímá je, v jakém prostředí běhala stáda mamutů, srstnatých nosorožců a dalších zástupců megafauny a také jaké příčiny vedly k jejich vymírání.

rekonstrukce zaniklých biotopů je do jisté míry možná pomocí rekonstrukce klimatu, analýzy pylových zrn nebo dochovaných zbytků rostlin a živočichů ve vhodných sedimentech. Paleoekologické metody však mají mnohá úskalí a omezení. Unikátní příležitost podívat se na krajinu očima nebo spíše žaludkem velkých býložravců nám nabídly nálezy zmrzlých zvířat ze severní Sibiře.

Vzácné nálezy z ledu

Na zmrzlé mršiny naráželi obyvatelé Sibiře po tisíciletí, ačkoliv si zpočátku neuvědomovali, že jde o pleistocenní faunu. Někteří dokonce věřili, že to jsou zvláštní podzemní zvířata, která hynou na denním nebo měsíčním světle (obr. 1). Tyto zkazky zaujaly i cara Petra I. Velikého, který v roce 1722 přikázal dopravit mršinu mamuta k obohacení své sbírky kuriozit. Příkaz byl ale splněn až dlouho po jeho smrti. Jako první do Petrohradu doputovaly ostatky srstnatého nosorožce, zatímco mamut dorazil až téměř sto let po vydání carského dekretu.

Mamuty, na chlad adaptované příbuzné slona indického, považovala sibiřská etnika po dlouhou dobu za obyvatele podzemí.Kresba Daniel Eskridge

Naprostá většina nálezů pochází ze severní Sibiře (asi 50 takřka kompletních mršin) a Aljašky, kde díky permafrostu (věčně zmrzlé půdě) byly vhodné podmínky pro jejich uchování (obr. 2). Přestože nálezy nebyly tak vzácné, jejich transport byl komplikovaný a částečně odhalenou mršinu bylo potřeba nejdříve – za nemilé asistence komárů a muchniček – vydobýt ze sevření ledu. Například Herzova- Pfizenmayerova expedice, která opustila Petrohrad 3. května 1901 s cílem dovézt dnes světově známého Berezovského mamuta, se vrátila po řadě útrap až 18. února 1902.

Řada cenných exemplářů byla pro vědu ztracena. Než přišla zpráva o nálezu a expedice dorazila na místo, byl už materiál často znehodnocen nebo odnesen říčním proudem, nebo se o jeho zpracování postarali místní obyvatelé. Tukem totiž natírali lodě, masem krmili psy a mamutovina byla cennou komoditou. Vědecké zájmy šly bohužel často stranou i proto, že si úředníci nechtěli přidělávat práci a zapojovat se do financování akce. Situace se zlepšila v druhé polovině 20. století, kdy se zjednodušily možnosti dopravy nalezených mršin a dařilo se je převážet v dobrém stavu na vědecká pracoviště. V rámci Ruské akademie věd dokonce vznikla určitá škola zaměřená na vědecké zhodnocení takového materiálu. Zdrojem nových nalezišť mršin byla v té době prospekce spojená s těžbou zlata jak na Sibiři, tak na Aljašce. Od konce 20. století probíhá cílené nelegální hledání mamutoviny kvůli rostoucí poptávce z Číny. Lovci klů odkrývají místa s vhodnými sedimenty pomocí vodních děl a silných čerpadel. Přestože se vědci snaží nezpeněžitelné zbytky pleistocenní fauny zachraňovat, s proudem čerpané vody často odchází i vědecky zajímavý geologický kontext nebo zbytky měkkých tkání.