Hlubokým spánkem proti depresi

Už před více než dvaceti lety měli neurovědci i praktiční psychiatři podezření, že při depresích nejde jen o chyby v aktivaci synapsí prostřednictvím neuropřenašečů, jako je serotonin nebo dopamin, ale že se mohou zásadně měnit směry aktivních propojení mezi mozkovými oblastmi (tj. dochází ke změnám na úrovni celého konektomu). Nyní se učíme, jak do synaptických propojení vrátit rovnováhu.

V poslední době se hovoří o vzniku a přetrvávání mučivých paměťových stop, kterých se mozek nemůže zbavit. Když má někdo klinicky diagnostikovaný nějaký typ dlouhodobé deprese a nejde o běžný přechodný splín nebo dočasnou „bolístku“, začnou mu v mozku kroužit podivné informace. Opakovaným průchodem těchto negativně podbarvených signálů stejnými oblastmi vznikají v těchto drahách jakési „vyježděné“ nervové okruhy, fyziologicky silná a dobře propustná synaptická propojení mezi neurony.¹⁾

Kde k tomu dochází? V podkorových mozkových oblastech tzv. limbického emočního systému, ale i v kůře předního mozku. Pociťujeme to jako vůlí prakticky neovladatelné dlouhodobé tíživé pocity.

Tyto nevědomé sítě negativních emocí se promítají i do našich rozhodovacích postupů. V oblastech předního mozku nebo i v kůře mozečku (cerebella, kde se též rozhoduje o etických postojích člověka) vznikají a probíhají pokřivené úvahy o řešení osobních situací, derou se do mysli negativní myšlenky, včetně těch o sebevraždě. Na depresivních pacientech je to někdy znát. Známí a příbuzní to ale často nechápou… Proč se chová tak podivně a stěžuje si? Často jde o úspěšného, oblíbeného člověka na vrcholu tvůrčích sil. Okolí a někdy ani lékař netuší, že jedná o velmi aktivní a selektivní (výběrově probíhající) poruchu mozkových funkcí, při níž hraje roli genetická zátěž (vrozený sklon k úzkosti a depresím) a snížená hladina „neuropřenašečů štěstí“ (dopaminu a především serotoninu). Někdy situaci zhorší nějaká startovací situace (někdy zdánlivě bezvýznamná, většinou však závažná) – životní prohra, úmrtí blízké osoby, uvědomění si věku nebo i porucha spánku.

Koncem minulého a začátkem tohoto tisíciletí se roztrhl pytel s chemickými antidepresivy pro regulaci synaptických hladin neuropřenašečů štěstí a jejich receptorů. Před nejrůznějšími antidepresivy první, druhé, třetí a dalších generací, která lze s úspěchem použít k léčbě různých typů depresí i na úrovni praktických lékařů, ustoupily jiné psychoterapeutické antidepresivní postupy (psychoanalýza, sugestivní psychologie nebo hypnoterapie) do pozadí. Českým příspěvkem k tomuto boomu byl dosulepin (vyvinut ve VÚFB), originální tricyklické antidepresivum se sírou v molekule, na které koupila licenci firma Boots a od r. 1969 s ním měla úspěch především ve Velké Británii.

Pomalý nástup antidepresiv

Jeden z problémů prakticky všech typů antidepresiv spočívá v tom, že po jejich nasazení musí pacient čekat na zlepšení nálady několik dnů, týdnů či dokonce měsíců. V tomto mezidobí se u mnoha pacientů jejich stav dokonce zhoršuje. Například jeden z prvních „zázraků“ SSRI (selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu), slavný fluoxetin (Prozac, Deprex), vyvolává občas zpočátku tak vysokou míru úzkosti, že je nutné použít současně nějakou látku z rodiny anxiolytik (proti úzkosti, nejčastěji benzodiazepinů), a zabránit tak i případnému fatálnímu sebepoškození.

Deprese a dlouhodobý stres způsobují zřejmě změny nejen na konkrétních synapsích pro serotonin, možná i pro dopamin a noradrenalin, ale v celých propojovacích systémech. Tím lze formálně vysvětlit celou řadu nálad, apatií, obtíží s pamětí a dalších symptomů s depresí běžně spojených. Takovéto nepřerušované (a nepřerušené) kruhy vracejících se negativních myšlenek a pocitů jsou hlavním duševním stavem depresivních pacientů. Jedná se o velmi aktivní a selektivní mozkové informační dráhy, které se proto snažíme přerušit antidepresivy.