Stromy, kronikáři přírodních katastrof

Přírodní katastrofy, jako jsou povodně, sesuvy nebo sněhové laviny, trápí lidstvo po celou dobu jeho existence. Znalost minulých katastrof je důležitá pro předpověď těch budoucích a pro minimalizaci hmotných škod i ztrát na lidských životech. Pomoc s mapováním neklidné minulosti nabízí dendrogeomorfologie.

Svědectví o přírodních katastrofách podávají archivní záznamy, novinové články i vzpomínky pamětníků. Ale čím hlouběji do minulosti jdeme, tím více se záznamy omezují pouze na největší události a postupně zcela mizí (viz také Vesmír 99, 51, 2020/1). Mnoho událostí se navíc odehrálo v odlehlých místech, kde nebyly vůbec zaznamenány. Kvůli tomu je chronologie katastrof nekompletní, a tudíž hůře využitelná.

Čím více se toho o minulých přírodních katastrofách dozvíme, tím lépe budeme chápat souvislosti mezi jejich vznikem a spouštěcími faktory – vysoce intenzivními krátkodobými srážkami, středně intenzivními dlouhodobějšími srážkami, rychlým táním sněhové pokrývky… V kombinaci s klimatickými předpovědními modely pak lze tyto znalosti využít k odhadu charakteru a četnosti budoucích přírodních katastrof, což je s ohledem na probíhající klimatické změny stále důležitější.

Báze kmenů pohřbené štěrko-písčitým materiálem vlivem povodňových událostí (povodí řeky Bogluca v jihozápadní Anatolii – Turecko).Snímek Karel Šilhán

Různými metodami absolutního datování lze nahlédnout hluboko do minulosti, ale většinou není možné určit přesný okamžik nebo alespoň rok katastrofy. Metody založené na studiu letokruhů stromů umožňují datovat přírodní katastrofy staré několik set (až první tisíce) let s přesností na rok nebo dokonce na několik měsíců. Dendrogeomorfologie, do níž tyto metody patří, umožnila datování přírodních katastrof již před více než sto lety, ale jako samostatnou vědní disciplínu ji definoval až v roce 1971 finský přírodovědec Jouka Alestalo.