Mečení

Meče jako nejúčinnější a technologicky nejsložitější poboční zbraně nabyly již od svého vzniku v době bronzové významu symbolů moci a sloužily k vyjádření vysokého společenského a právního postavení. Díky tomu jsou mnohovrstevným zdrojem informací, umožňujícím nahlédnout do strategie chování celých společenských vrstev. Nový výzkum unikátního souboru 430 středověkých mečů z našeho území pomohl lépe pochopit vývoj vojenského řemesla i kovářství a dobových výrobních tradic.

Čepele, nejdůležitější součásti středověkých mečů, byly zpravidla kovářsky svařovány z více kusů a mečíři při jejich výrobě kombinovali ocel, železo (v archeologii výraz pro slitinu železa obsahující méně než 0,2 % uhlíku, kterou nelze efektivně tvrdit kalením) a někdy také kompozit sestávající ze vzájemně se střídajících vrstev železa nebo oceli s vysokým (obvykle 0,4 až 0,8 %) a nízkým obsahem fosforu (obr. 2 a 3). Takový kompozit nazýváme nepravý či svářkový damask. Způsoby vzájemné kombinace těchto materiálů byly ustálené.

Čepel šlo vykovat i z jediného kusu oceli, ale tato varianta se začala prosazovat až od 13. století. Svářkový damask, zasazený do středového žlábku, byl typickým výzdobným prvkem čepelí mečů od doby římské až po závěr raného středověku. Damaskové panely aplikované na meče v 9. až 11. století standardně sestávaly ze dvou až tří prutů damaskového kompozitu, které mohl mečíř různě šroubovitě stáčet (tordovat), někdy jen v pravidelně se opakujících úsecích, a různě kombinovat. Dosahoval tím různých více či méně složitých forem vzorování, které výrobci dále ovlivňovali mírou odbroušení povrchu tordovaných částí. Zviditelnění vzorů damasku dosahovali leptáním, např. pomocí výparů octa. Dříve odborníci spojovali užití damaskování na mečích se snahou zlepšit jejich mechanické vlastnosti, dnes ale technologii považujeme za čistě zdobný element, neboť historické svářkové damasky mechanické vlastnosti u dlouhých čepelí mečů nezlepšovaly, nebo dokonce zhoršovaly (negativně v tomto ohledu působilo železo s velmi vysokým obsahem fosforu, někdy i arzenu, které je základem těchto kompozitů).

Meč z počátku 16. století (údajně pocházející z hradu Hazmburk) byl majetkem města či obce, kde plnil funkci právního symbolu – atributu práva na výkon světské spravedlnosti. Jeho význam zdůrazňoval luxusně zdobený jílec s drátěným opletem rukojeti.Snímek Petr Žákovský

Zpracování dat z metalografických analýz ukázalo na několik významných přelomů ve vývoji evropských mečů. Od druhé poloviny 8. století v Evropě dominovaly čepele s vysokým podílem oceli a zároveň trvale opadla obliba čepelí damaskovaných. Jejich výroba je sice vzácně doložena až do 11. či 12. století, způsob jejich zhotovení však tehdy nekorespondoval s původní tradicí. S tím se pojí také jedna z nejzajímavějších změn technologie výroby čepelí, která nastala zhruba v 11. století. Tehdy kováři upustili od tisícileté tradice navařování břitů na jádro čepele a přešli k aplikaci ocelového pláště obklopujícího prosté železné nebo železoocelové jádro. Na základě řady indicií se domníváme, že změna mohla souviset s postupným zaváděním mechanismů poháněných vodou, v našem případě kovacích strojů. Jakým způsobem tehdejší mečíři výrobu organizovali a jak vypadala, bohužel nevíme. Písemné prameny, které výslovně zmiňují využívání hamrů při výrobě mečů, pocházejí až z 13. a 14. století; mohou však popisovat praxi podstatně starší. Tato zásadní proměna výrobních postupů nevedla k zvýšení kvality čepelí, ale k řádovému zrychlení jejich výroby a s tím spojenému poklesu nákladů. Od 13. století jsou pak standardem čepele s ocelovým pláštěm a čepele vykované z jednoho kusu oceli. Z pohledu užívaných materiálů a konstrukcí jsou čepele mečů nalezených na našem území srovnatelné s nálezy z dalších částí Evropy.