Ochránce, který sám potřebuje ochranu

Rostlinné druhy mezi sebou nejenom soutěží prostřednictvím různých kompetičních strategií, ale dokážou si i pomáhat. Pozitivní vztahy jsou velmi různorodé. Spočívají v omezování přílišného množství dopadajícího slunečního záření, snižování teplotních extrémů, zlepšování půdních podmínek, v ochraně před okusem býložravci nebo ve změnách složení půdních mikroorganismů. Vzájemná podpora mezi druhy se navíc mění v čase, v závislosti na vývojovém stadiu a souvisí s velikostí a stavbou těla. Taková pomoc je obzvlášť důležitá mezi jedinci různých druhů v nepříznivých a extrémních podmínkách pouští, slanisek nebo vysokých pohoří.

Mezi druhy, které dokážou pomáhat ostatním rostlinám v oblasti výškové hranice lesa, patří zakrslé keříky. Mezi nimi najdeme i jalovec obecný nízký (Juniperus communis var. saxatilis), jenž je typický svým poléhavým růstem a vazbou na horské pastviny. Narazit na něj proto můžete nejen v horách mediteránu či v Alpách, ale i v Jizerských horách, Krkonoších nebo Jeseníkách. Ve všech zmíněných oblastech přítomnost těchto keřů zlepšuje kvalitu půdy a zmírňuje extrémní mikroklimatické podmínky pro ostatní rostlinné druhy.

Roztroušené keříky jalovce obecného nízkého (Juniperus communis var. saxatilis) nedaleko vrcholu Břidličné v CHKO Jeseníky.Snímek Miroslav Zeidler

Schopnost tohoto jalovce usnadňovat život jiným druhům rostlin zesiluje během vývoje každého jedince. Mladé keříky musejí obvykle vzdorovat konkurenci okolní vegetace, především trav, ale dospělý keř už dokáže tento vliv účinně potlačit a usnadnit nástup dalším bylinným a dřevinným druhům. Jeho schopnost je obzvlášť zřetelná v místech, která jsou různým způsobem narušovaná (např. pastvou). Každý jalovec během svého vývoje vytváří „ostrov“ s vyšší koncentrací organických a minerálních látek v půdě. V jeho blízkosti se zlepšují vlhkostní podmínky a snižuje se denní kolísání půdní teploty. Poblíž rostoucí bylinné druhy proto nejsou během vegetační sezony vystaveny přílišným teplotním výkyvům a epizodám sucha.

Samotné keře jalovce to nemají poslední dobou úplně jednoduché (nejen v našich pohořích). Mírné narušování prostředí po čas pastvy, které podporovalo uchycování jeho semen, skončilo po druhé světové válce. Během sedmdesátých až osmdesátých let 20. století se navíc v horách intenzivně projevilo znečištění atmosféry, doprovázené nárůstem koncentrace oxidů dusíku a okyselováním půdy. Uvedené změny pomohly některým rostlinným druhům mnohem víc, než by to dokázala přítomnost jalovců. Na alpínských holích a kolem horní hranice lesa vznikly v relativně krátké době husté porosty trav a borůvčí. Jejich pokryv nedokáže existenci větších keřů výrazně omezovat, avšak zásadním způsobem znesnadňuje uchycování jejich semen. Počet plodících jedinců jalovce není vysoký a semena se nemají v husté vegetaci jak uchytit a vyklíčit. Vypadá to, že se karta obrátila a nyní by potřeboval pomoct s přežitím jalovec. Doufejme, že změny managementu nejen našich horských holí pomohou podpořit uchycování mladých rostlin, a tím i životaschopnost populací tohoto pozoruhodného druhu.

Allegrezza M. et al.: J. Veg. Sci., 2016, DOI: 10.1111/jvs.12386;

Zeidler M. et al.: Nord. J. Bot., 2020, DOI: 10.1111/njb.02812