Posvátné hory Inků

Andy se zdvihají do nadmořské výšky téměř 7000 metrů. Té se už nelze fyziologicky přizpůsobit a při delším pobytu lidský organismus chátrá. Na vrcholech několika desítek andských hor převyšujících 5000 metrů byly ale nalezeny důkazy o návštěvách Inků a na některých z nich mrazem uchovaná těla dětí, které byly na vrcholu obětovány před více než pěti sty lety. Výkony Inků jsou úctyhodné. S ohledem na tehdejší možnosti a vybavení si zaslouží obdiv nejen schopnost naplánovat dlouhou pouť k horám a vylézt na vrchol, ale také orientační dovednosti a výběr výstupové trasy.

Relativně nedávno, před pouhými 20 lety, se podařilo najít těla dětí mumifikovaných mrazem pod vrcholem odlehlé sopky Llullaillaco ve výšce 6715 m n. m. Nálezy inspirují k mnoha otázkám: Co takové náročné výpravě předcházelo? Jak procesí a výstup probíhaly? Co se odehrávalo v mysli těch, kteří výpravy navrhli, a těch, kteří se jich účastnili a strávili měsíce na náročné pouti, se už nedozvíme. Avšak díky objevům na vrcholcích hor pozvolna skládáme kamínky do mozaiky a odhalujeme zajímavý příběh. Moderní metody potvrdily, odkud obětované děti pocházely a jaký byl jejich život před smrtí.

Inkové a posvátná krajina

Říše Inků se v době svého vrcholu v 15. století rozpínala na ohromném území, které by dnes zahrnovalo velkou část Ekvádoru, Peru, západní Bolívie, sever Chile a Argentiny. Krajina je tu neuvěřitelně rozmanitá, od tropických lesů po vyprahlou poušť, od moře přes náhorní plošinu, zvanou altiplano až po šestitisícové vrcholy And. Klima je vlivem Humboldtova proudu a fenoménu El Niño extrémně proměnlivé; nouze není ani o katastrofické události.

Území ovládané Inky se významně rozrostlo v průběhu relativně krátkého období před příchodem Španělů r. 1532. A právě mezi lety 1470–1532 vytvořili Inkové na rozmanitých místech své říše, kterou ve svém jazyce (kečuánštině) nazývali Tahuantinsuyo, víc než sto svatyní ve výškách nad 5200 metrů (viz mapu).

Incké náboženství bylo svázáno s přírodními fenomény, které měly zásadní vliv na lidský život (Vesmír 77, 157, 1998/3). Archeolog Richard Burger ve své knize o archeologické lokalitě Chavín de Huántar zmiňuje kosmologický model pohybu vody, který Inkové převzali od starších kultur. Podle něj byl zdrojem veškeré vody oceán. Cirkulující voda se dostala do hor a pomocí duhy nebo mraků zpět do nebe. V podobě sněhu se na hory vracela a řeky ji dovedly do údolí, kde byla tolik žádaná v zemědělství. Vysoké hory pokrýval sníh a některé sopky ve vyprahlé poušti Atacama dokonce skrývaly na vrcholu jezero (obr. 3). Inkové řešili nedostatek vody neustále. Proto vznikly obřady, během nichž prosili bohy a přinášeli jim obětní dary. A protože hory byly jedním ze zdrojů vody, uctívání hor bylo přirozené.

V kráteru sopky Licancabur se nachází jezero ve výšce 5900 m, jedno z nejvýše položených na světě. Kvůli archeologickému průzkumu se tu r. 1982 účastníci expedice J. Reinharda potápěli. Šlo ve své době o potápění v nejvyšší nadmořské výšce.Snímek Renata Collard

Vizuální linie ceque začínaly ve středu světa Inků, v Chrámu slunce (Coricancha) v Cuzcu. Podle teorií několika archeologů a archeoastronomů ukazují směr k významným orientačním místům krajiny, pomáhaly sledovat čas podle místa východu a západu slunce v průběhu roku, a tedy plánovat zemědělské práce i rituály. Směřovaly k posvátným lokalitám, kterým se kečuánsky říkalo huaca. Mohly to být přírodní svatyně vody, hory nebo jejich kombinace, ale také opracované a ozdobené obrovské kameny či skály. V literatuře se vyskytuje domněnka, že na konci těchto pomyslných čar ceque byly také postaveny významné chrámy. Mnoho důležitých staveb Inkové důmyslně zkonstruovali na základě dlouhodobých astronomických pozorování. Pro rituální plošiny vybírali místa na strmých srázech hor, dramaticky zasazená do krajiny a s jedinečným výhledem. Stavěli vertikálně a odvážně využívali krajinné prvky.