Požárem k snížení emisí CO₂

Požáry postihující rozsáhlá území, zpravidla lesy nebo savany, obvykle chápeme jako proces, při němž se uvolňuje značné množství CO₂ do atmosféry s důsledky pro globální klimatické změny. Při bližším pohledu na požáry rašelinišť, která také často hoří, to úplně jednoznačně platit nemusí.

Z celosvětového pohledu patří rašeliniště k jednomu z největších suchozemských zásobníků uhlíku. Množství, které je zde uloženo, se odhaduje na 560 Gt, což je hodnota srovnatelná s množstvím uhlíku vázaného v suchozemské vegetaci, případně v atmosféře (597 Gt). Uhlík se zde díky rostlinám postupně ukládá během 8–9 tisíc let postglaciálního vývoje. V posledních dekádách se však objevily děje, které naopak rychlost uvolňování uhlíku z rašeliny zvyšují. Změna globálního režimu srážek a nárůst epizod sucha způsobil zvýšenou frekvenci požárů těchto biotopů, za kterými často stojí i lidský faktor. Kvůli tomu pochází v některých letech právě z požárů vřesovišť více než 10 % celosvětového ročního objemu emisí skleníkových plynů.

V závislosti na rozsahu vyschnutí může rašeliniště hořet rozdílnými způsoby. Požár rašeliniště postiženého suchem anebo odvodněním je obvykle rozsáhlejší a uvolňuje se při něm velké množství CO₂. Naopak méně závažné požáry vzplanou před začátkem jara, kdy jsou rašeliniště zpravidla nasycenější vodou a vegetace se ještě nestihla probudit ze zimního klidu. Požáry v takovém případě spálí suchou loňskou nadzemní biomasu, ale nezapálí vodou nasáklou rašelinu. Takové požáry nízké intenzity ovlivní jen svrchní vrstvy rašeliniště a neuvolní do atmosféry tolik CO₂. Organické látky jsou přitom zpravidla přeměněny na pevné agregáty (polyaromatické a alifatické C–H polymery), které zůstávají na povrchu spáleniště. V této podobě jsou jen obtížně dostupné jako substrát pro dekompozitory, a proto velmi obtížně rozložitelné. Povrchovým požárem zasažená rašeliniště proto obecně nepodporují vývoj mikrobiálních společenstev, a tedy ani jejich respirační procesy spojené s uvolňováním CO₂. vrstva, která brání odpařování vody a pomáhá stabilizovat vlhkostní podmínky. Některá rašeliniště s rostlinami přizpůsobenými občasnému požáru jsou tak schopna dlouhodobě hromadit zásoby uhlíku, které kvůli občasným slabým povrchovým požárům jen neochotně vstupují do globálního uhlíkového cyklu.

Zmíněné procesy pravděpodobně nemají globálně obecnou povahu a nejsou paušálně platné pro všechna rašeliniště. Určitě se tedy nepokoušejte o zpomalení uvolňování uhlíku na nejbližším rašeliništi výše popsaným způsobem.

Flanagan N. E. et al.: Glob. Change Biol., 2020, DOI: 10.1111/gcb.15102

Rašeliniště může hořet rozmanitým způsobem. A právě na tom záleží, kolik oxidu uhličitého se při požáru uvolní do atmosféry.Snímek SimoneVomFeld