i

Aktuální číslo:

2021/10

Téma měsíce:

Domestikace

Vnímání barev na Jupiteru

 |  5. 4. 2021
 |  Vesmír 100, 219, 2021/4

Člověk zatím oblohu jiné planety neviděl na vlastní oči. Až se to jednou stane, jevy, které na ní osadníci uvidí, bude ovlivňovat složení tamní plynné atmosféry. Když jsme v článku „V atmosféře Jupiteru možná tančí skřítci či elfové“ (Vesmír 100, 12, 2021/1) psali o barevných efektech v atmosféře největší planety sluneční soustavy, vzbudili jsme zájem čtenáře Josefa Němce, který se zamyslel nad limity jazyka, jímž popisujeme barevné jevy.

Dotaz: Barvy chápeme jako diskrétní entity, tedy červená, modrá atd. Ve skutečnosti ale tvoří spojité pole, jedna přechází v druhou. Takový přechod je i mezi fialovou a růžovou. Domnívám se, že vedle úzkého pásma, kde je pojmenování nejasné kvůli absenci přesně definované hranice, existuje mnohem širší oblast, v níž ve své postmoderní rozevlátosti názvy barev zaměňujeme (ať už z libovůle, nebo nedbalosti). Podle mého názoru (a mohu se mýlit) se v poslední době toto druhé pásmo rozšiřuje. Článek v lednovém Vesmíru předpokládá, že záblesky v ultrafialovém pásmu bychom viděli jako modré nebo růžové. Nemůže to být příklad takové záměny? Nemění se nám náhodou nenápadně jazykový úzus?

Odpovědi:

 

Z pohledu fyziky

V pojmenování barev je čeština tak bohatá, že se můžeme běžně setkat s mnoha zvukomalebně pojmenovanými barevnými odstíny. Typickým příkladem jsou fuchsiová, petrolejová, skořicová, vínová, lišejníková, mechová, tyrkysová, slámová, citronová nebo kombinace typu šedohnědá či modrozelená. Jde o výrazy, které však fyzika nepoužívá, neboť dovolují, aby si každý představil nějakou jinou barvu. Nedomnívám se však, že by se ve fyzice barvy zaměňovaly, a to ani systematicky, ani náhodou.

Barevné spektrum ovšem není vždy spojité. Spojité spektrum tvoří záření všech vlnových délek a zviditelnit jej můžeme kupříkladu rozkladem světla žárovky na trojbokém optickém hranolu. Duha, vzniklá rozkladem slunečního světla na kapkách vody, je také příkladem spojitého spektra, kde opravdu přechází plynule jedna barva ve druhou.

Barevná spektra vodíku, dusíku nebo kyslíku jsou ovšem čárová, protože jsou tvořena jen zářením o určitých vlnových délkách. Jde o důsledek toho, že energie, kterou mohou atomy či molekuly získat, nepřirůstá pozvolna (spojitě), ale po skocích, které bychom mohli přirovnat ke schodům. Do vyššího energetického stavu atom přeskočí díky tomu, že jeho elektron vnějším podnětem přijme energii, která ho vybudí (excituje), a tak pošle na dráhu vzdálenější od atomového jádra. Zpět do základního stavu se excitovaný elektron dostane tak, že vyzáří elektromagnetické záření konkrétní vlnové délky; elektron tak přeskočí z vyššího energetického stavu do stavu nižšího.

Emisní – tedy vyzařovací – čárové spektrum vodíku ukazuje připojené schéma. Je na něm dobře vidět, že na straně kratších vlnových délek, tedy blíže k ultrafialové části spektra, jsou emisní čáry vodíku opravdu růžové či modré. Z tohoto důvodu by se nám elfové či skřítci na Jupiteru mohli jevit právě v těchto barvách, jak jsem psala v článku.

Ivana Kolmašová

 

 

Z pohledu fyziologie

Přiřazování barevných pojmových kategorií k různým výsekům světelného spektra je zajímavý fenomén na pomezí psychologie a neurofyziologie. Vlnovou délku viditelného světla nám pomáhají určit tři typy čípků v naší sítnici, jež mají absorpční maximum v oblasti modrého, zeleného, nebo červeného světla. Vyhodnocením míry podráždění jednotlivých typů čípků rozpoznáváme celou paletu různých barev a odstínů. V rámci nutného zjednodušování skutečnosti naše mysl rozděluje spektrum na několik více či méně jasně vymezených barevných kategorií (např. červenou nebo modrou). To, že barvu vnímáme kategoricky, dokládá skutečnost, že je pro nás jednodušší rozlišit dva odstíny spadající do různých kategorií (např. jeden konkrétní odstín zelené od konkrétního odstínu modré) než dva odstíny jedné barvy (třeba světle a tmavě červenou) nehledě na reálný rozdíl vlnových délek. V detailech se ovšem vymezení barev liší jak individuálně (traduje se např., že ženy mají mnohem rozvinutější barvocit než muži), tak kulturně (hranice mezi barvami nejsou pro různá etnika zdaleka univerzální).

Rafinované experimenty testující schopnost odlišovat různé odstíny (např. tzv. visual search tasks, nebo 2-AFC, čili two alternative forced-choice procedures) byly aplikovány na mluvčí různých jazyků a odhalily zajímavou věc: Schopnost rozlišovat barevné kategorie silně souvisí s existencí pojmů pro tyto barvy v daném jazyku). Pro příklad přitom nemusíme až do novoguinejských pralesů – i v nám blízkém světě Američané silně zaostávají v rozlišování tmavě a světle modré za Rusy nebo Řeky, kteří dané odstíny vnímají jako samostatné barvy označované oddělenými pojmy (v ruštině синий a голубой, v řečtině μπλε a γαλάζιο). Uvažovalo se proto o tom, že vnímání barevných kategorií je podmíněno existencí příslušných pojmů v jazykovém aparátu. Jazyk nám pomáhá vyznat se ve složité skutečnosti. Pokud testované osoby při testu rozptýlíme navíc nějakým vedlejším slovním úkolem, nemohou plně využít svou lingvistickou kapacitu pro rozlišování odstínů a výhoda Rusů zmizí.

Další typy experimentů ale ukazují, že jakkoli může být jazyk pro kategorické vnímání užitečný, není jeho podmínkou. Jak už jsme se mohli na stránkách Vesmíru dočíst (Vesmír 97, 620, 2018/11), červenou a oranžovou vnímají jako dvě různé kategorie i roztomilí ptáčci zebřičky, které rozhodně nepodezíráme z toho, že by si barvy nějak pojmenovávaly. Živočišný mozek je tedy patrně předprogramován k tomu, aby si zrakové vjemy utřídil nějakou arbitrální kategorizací. Jazyk nám v tom jen pomáhá. Určitá mlhavost pojmů fialová a růžová (nebo alespoň rozostřenost jejich přechodu) nemusí být nutně dána postmoderní nedbalostí nebo svévolí, můžeme ji klidně vnímat i jako známku multikulturalismu.

Petr Zouhar

Z pohledu jazykovědy

Každý z nás si patrně vybaví situaci, v níž se projevily individuální rozdíly ve vnímání barev, např. pro někoho byla vodní plocha modrá, pro někoho zelená. V odborných a do značné míry i v populárně-naučných textech je však kladen důraz na přesnost, jasnost a jednoznačnost sdělení. V tomto světle by nedávalo smysl, aby popularizátor „z libovůle“ psal o růžovémodré, ačkoli by se jednalo třeba o růžovo-fialovou nebo fialovo-modrou barevnou kombinaci. Ale ani v běžné komunikaci, pro niž je charakteristická vyšší míra vágnosti a subjektivnosti, bych neoznačila „zaměňování názvů barev“ za trend. Kdyby totiž nějaký mluvčí „z libovůle“ zaměňoval třeba slova fialovárůžová, pak by se v některých případech nic nestalo, leč v jiných by narážel na nepochopení u příjemců sdělení (srov. hypotetické dívat se na svět fialovými brýlemi nebo lakovat minulost na fialovo). Takovou hru se slovy nalézáme v poezii či beletrii: předpokladem úspěšné komunikace je zde kooperace čtenáře, resp. posluchače.

Proměny současné češtiny se však pojmenování barev ani jejich lingvistickému popisu nevyhýbají. Pokusím se je představit v následujících čtyřech bodech.

1. Složená přídavná jména označující barvy bylo podle dřívějších kodifikačních příruček možné slovotvorně i sémanticky interpretovat dvojím způsobem, např. výrazu hnědočervený šlo přisoudit význam barevného odstínu ,červený do hněda‘ i dvou samostatných barev ,hnědý a červený‘. Pro zjednodušení této nepřehledné situace přistoupili autoři Internetové jazykové příručky a Akademického slovníku současné češtiny k úpravě dané pravopisné zásady. Nově tak doporučujeme ve složeném přídavném jméně při označování dvou samostatných barev psát mezi oběma částmi důsledně spojovník, např. bílo-červená pruhovaná šála. Výjimku tvoří jen tradiční psaní slov černobílý a bíločerný. Při označování barevného odstínu pak píšeme celé přídavné jméno dohromady, bez spojovníku, např. žlutozelené listí či modrozelené oči.

2. Některé kombinace barev (žlutočerná, červenočerná) pro některé mluvčí z hlediska subjektivního vnímání barevný odstín netvoří, pro jiné zase tvoří. Při slovníkovém zpracování se vychází ze soudobého jazykového materiálu. Zalistujeme-li starším Slovníkem spisovného jazyka českého, zjistíme, že výraz žlutočerný je zpracován do dvou významů: jako kombinace dvou samostatných barev (,žlutý a černý‘) a jako barevný odstín (,černý do žluta‘), zatímco u výrazu červenočerný nacházíme pouze význam jeden, ,červený a černý‘. Ve vznikajícím Akademickém slovníku současné češtiny bude podání těchto slov právě opačné: adjektivum červenočerný je chápáno jako označení odstínu (dvě samostatné barvy jsou potom vyloženy v hesle červeno-černý). Hesla s náslovím ž- ještě publikována nebyla, ale s pravděpodobností blížící se jistotě lze říci, že heslo žlutočerný pro označení odstínu v novém slovníku nenajdeme.

3. Tradičně se význam barevných odstínů vyjádřených složeným adjektivem vykládal tak, že barva, která je ve složenině uvedena jako poslední, byla hodnocena jako nápadnější, převažující, srov. červenohnědý ,hnědý do červena‘, hnědočervený ,červený do hněda‘. Ukázalo se však, že mluvčí to tak vždy nevnímají, nezřídka považují za výraznější naopak tu barvu, která je uvedena na prvním místě složeniny. V novém slovníku se proto systémově zohledňují obě možné interpretace, výklad těchto slov je tvořen dvěma sémantickými odstíny, srov. červenohnědý ,hnědý s odstínem do červena; červený s odstínem do hněda‘ a komplementárně hnědočervený ,červený s odstínem do hněda; hnědý s odstínem do červena‘.

4. Lexikalizovaná pojmenování barevných odstínů podle ovoce, rostlin, koření, potravin, drahých kamenů apod. se proměňují v návaznosti na změny světa kolem nás a našeho přístupu k němu. Z užívání tak vymizely lexie jako koukolový ,červenofialový‘ či štikový ,modrozelený‘, naopak nově užíváme výrazy jako kapučínový nebo limetkový s významem ,světle hnědý‘, resp. ,světle žlutozelený‘. S těmito výrazy se pojí zpravidla pozitivní konotace, ale při jejich užívání míváme jen nízké nároky na exaktnost. Nejenže se v zásadě nelze shodnout na tom, kde je hranice mezi lososovoumeruňkovou, jedno pojmenování může navíc označovat i dva rozdílné odstíny zároveň. Např. kávová odkazuje jak k tmavě hnědé barvě (podle upražených kávových zrn), tak k barvě středně hnědé (podle bílé kávy) (srov. Vesmír 96, 460, 2017/7).

Michaela Lišková

 

K dalšímu čtení...

Hanley J. R.: Color Categorical Perception, Encyclopedia of Color Science and Technology, 2015, DOI 10.1007/978-3-642-27851-8_61-11.

Ke stažení

O autorech

Josef Němec

Ivana Kolmašová

Petr Zouhar

Michaela Lišková

Doporučujeme

Chrání estrogeny před těžkým průběhem covidu-19?

Chrání estrogeny před těžkým průběhem covidu-19?

Estrogeny jsou pohlavní ženské hormony, které nejenom řídí funkce pohlavního systému, ale významně ovlivňují většinu orgánů a tkání ženského...
Nejlepší cesta, kterou máme

Nejlepší cesta, kterou máme

Eva Bobůrková  |  4. 10. 2021
Člověk se nechová jen racionálně, když se rozhoduje, a to nejen o svých penězích, ale i na pracovním trhu nebo u volebních uren. Jak se občané...
Domestikace zvířat – občas jinak a mimoděk?

Domestikace zvířat – občas jinak a mimoděk?

Jan Robovský  |  4. 10. 2021
Proces domestikace a jeho dílčí aspekty přitahují pozornost vědců nejedné disciplíny. Tento zájem umožňuje jednou za čas získaná data...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné