Na rozhraní dvou světů

1907: Svět ústrojný a neústrojný, jak vždy zdálo se, dělí nepřekonatelná hranice hmoty živé a neživé. […]

Theorie, hledající vznik života ústrojného z hmoty neústrojné, měly dosud málo úspěchu a také názory o tom, kde přestává hmota ústrojná a počíná hmota neústrojná, nebyly do nedávna dosti vyjasněny. […] [Proto] zvláště pozoruhodny jsou v tomto směru pokusy prof. Leduca v Nantesu, který ukázal na důležitou úlohu, jaká připadá diffusi (prolínavosti) při vzniku umělých i přirozených buněk a také při krystalisaci.

Základní pokus Leducův byl následující: Na skleněnou desku nanesena stejnoměrná vrstva 10%ního roztoku gelatiny, a když ztuhla, nakapány na povrch její symmetricky různé roztoky. […] Jakmile tyto roztoky prolínajíce gelatinou ve styk přišly, nastaly reakce a tvořily se geometrické figury neobyčejné pravidelnosti. […] Pokus uvedený podává také vysvětlení fysikální pro velký počet biologických zjevů, dosud záhadných. (s. 81) […]

Umělé buňky v blance gelatinové.Vesmír 36, 81, 1907/6

[Pokusem] možno docíliti skutečných, mnohostěnných buněk, které svým zevnějškem úplně se podobají buňkám přirozeným, dokonce i v tom, že lze v nich rozeznati vrstvy, jež na cytoplasmu a jádro upomínají (viz obr.). […] Tuto molekulární činnost, představující život umělé buňky, lze po delší dobu udržeti, přivádí-li se buňce potrava, t. j. nahrazují-li se ztráty, zhuštěním roztoku způsobené. (s. 82)

Vložíme-li malý rozpustný krystal do umělé buňky, způsobí se jaksi zúrodnění tohoto útvaru. […] Tvoří se vřeteno se svou sférou přitažlivosti a po segmentovém rozdělení vzniká buňka dceřinná. Leducem zavedený pojem pole silotvorného v tekutinách vysvětluje dále celou řadu zjevů, kterých nebylo dosud možno vysvětliti na podkladě fysikálním. […] Zdá se pravděpodobným, že i živé buňky tvoří se na základě podobném, takže i morfologické záhady bude lze řešiti na základě experimentálním. (s. 83) […] Mezitím, co uveřejnili jsme první část této rozpravy, rozšířena tiskem denním zpráva sensační, že dr. Leducovi podařilo se na základě pokusů tu vylíčených vytvořiti »umělou rostlinu«, která vlivem světla a tepla skutečně roste. (s. 116)

Jakkoli tedy není života skutečného, vnitřního v těchto zevně život napodobujících zjevech, nezmenšuje se tím důležitost těchto pokusů a jejich výsledků, neboť ukazují nám, jaké jsou vztahy mezi tvary rostlinnými a fysikálními poměry jejich okolí, a jaké jsou společné příčiny, které hýbou životem v buňkách živých i neživých. Vliv zákonů fysikálně chemických jest tak značný, že nelze si jej do posledních důsledků ani představiti, nicméně dospíváme k přesvědčení, že »život jest projádřením sil neživých, fysicko-chemických«. (s. 117) […]

Vesmír 36, 81, 1907/6; 36, 116, 1907/8 a 36, 146, 1907/10

2021: Větší část článku se zajímá o to, kdy „hmota ústrojná“ přestane takovou být po smrti. Tento mučivý problém ponecháme stranou a budeme se zabývat životem, jak se jeví před 115 lety. Některá tehdejší klišé – například „živá hmota“ – přetrvávají totiž dodnes, aniž by se kdo ptal, co se tím vlastně myslí.

„Svět ústrojný“ a „živou hmotu“ lze v textu brát za synonyma; „ústrojný“ čili dnes „organický“ se týkají uspořádanosti a dynamiky, nikoli nutně organických látek. Hmota je tlačena v uspořádanost „polem silotvorným“ (v té době zavádí Gurvič pojem morfogenetického pole), které je však přirozenosti čistě fyzikálně-chemické, podobně jako pole magnetické. Buněčná teorie i se slavným „omnis cellula e cellula“ je zde už přes půlstoletí, ale ještě dalších 50 let bude tu a tam zpochybňována (a nejen v Sovětském svazu: například v polovině 20. století francouzský epistemolog G. Canguilhem měl také ještě pochybnosti), takže za jistých okolností mohou v roce 1907 snadno vznikat „buňky umělé i přirozené“.

Jakmile do definice života nepotřebujeme buňku jakožto živý útvar, který nevzniká de novo, ale rodí se z buněk jiných (a to už „od počátku věků“), fantazie se rozletí a jsme v hylozoickém světě, kde teoreticky všechno je živé, jen do různého stupně. Co s víry, plameny a rostoucími krystaly, a také s viry? Růst krystalů nebo postup chemických reakcí, zejména těch zbarvených a rozvíjejících se ve viskózním prostředí, byl v té době oblíbenou kratochvílí: vede k „umělým buňkám“ či dokonce „umělým rostlinám“, i když je pořád otázkou (i tenkrát), do jaké míry jsou živé. Genetika se teprve rodila; pojmy jako „informace“ a „kód“ neexistovaly; trendy k uspořádanosti v disipativních strukturách také musely na svůj popis čekat ještě půl století. Jak odlišit ten „opravdový“ život, když uvažovat vitalismus a aristotelskou entelechii již v té době není salonfähig? Celý tento zmatek se odráží v textu dávného článku. A závěr ukázky také poukazuje na řešení: hylozoismus naruby, živé není vůbec nic, vždyť „život jest projádřením sil neživých, fysicko-chemických“.

Uplynulo přes sto let. O kolik jsme se posunuli s definicí života? Definic jsou desítky, jedna bizarnější než druhá, a to mám na mysli jen ty, které se zrodily na poli vědy. Zde vzpomenu jen dvě, které patří k biologickému světonázoru nasávanému na střední škole, a kupodivu jako by se jich oněch sto let vývoje biologie ani netýkalo, klade se důraz na bezčasové zákony.

První definicí je nicneříkající, avšak na rozdíl od té z Vesmíru 1907 zaštítěná kvantovým fyzikem; kdo z nás na to má? Erwin Schrödinger v roce 1944 píše: Život je pravděpodobně uspořádané, zákonité chováni hmoty. Druhá definice je ještě bizarnější a do omrzení citovaná: Život je sebeudržující chemický systém schopný darwinovské evoluce.¹⁾ Údajně pochází z dílny NASA. Sledujme tedy s napětím, jak se robot Perseverance, vyzbrojený touto definicí, batoumá po Marsu a horečně se pídí po životě nebo jeho stopách v hornině! Druhá větev definic navíc rozvíjí ty chemické s tím, že klade důraz na přítomnost organických látek – tato tradice je také už čtvrt tisíciletí stará. Ve vesmíru je jich hodně a vznikají „abioticky“, podobně jako třeba v chemičce: benzín z uhlí se vyráběl už za první války. Přesto: kde je organická látka, tam přece musí být život! Meteority typu Murchinson nebo Aguas Zorcas jsou proto v centru nebývalého zájmu astrobiologů a úlomky se doslova platí zlatem.

Informace, kód, dynamické struktury, ba ani buňky jako by ani nadále neexistovaly, důležitější jsou organické syntézy. Mnozí tomu dodnes věří, že vše ostatní jednou hravě vyřešíme, jen co se vypořádáme s organickými látkami. Jak také jinak! Hned v prvních hodinách organické chemie nám všem vpálili do hlavy klišé na celý život, jedno z nejtrvalejších: „Wöhler v r. 1828 syntetizoval v laboratoři močovinu, a tím navždy zasadil smrtelnou ránu vitalismu.“ (Močovina prý je organickou látkou, kyanatan amonný, ze kterého ji připravil, nikoli!)

Není divu, že biologové na definici předmětu svého oboru rezignovali, a „život“ se vyskytuje jenom ve dvou slovních obratech: „vznik života na Zemi“ a „život kdesi ve vesmíru“ – ať je tím myšleno cokoli. A občas na nás jukne nesmrtelná „živá hmota“. Zachytil jsem i články, jejichž autoři navrhují raději vypustit z biologických textů pojem „život“ jakožto zmatečný, nicneříkající, nevědecký. Ano, mají pravdu: biologie se nezabývá životem, ale modelováním jeho speciálních projevů – jako každá přírodní věda a jako každá nauka vůbec. Nevíme, jak je to „ve skutečnosti“, a kvůli tomu ještě nejsme mystici a mágové. Život je jinde, konstatuje titul jedné Kunderovy knihy.