Výzkumy Pasteurovy o sněti slezinné a o očkování jakožto prostředku ochranném

1881: V době novější nevzbudil žádný z výzkumů mikroskopických tolik pozornosti jako výzkumy Pasteurovy o sněti slezinné a o moru kuřím. Sněti slezinné padá za oběť ve Francii veliké množství ovcí, zejména v některých krajinách. Zdá se, jako by tam tato zlá, pro všechna zvířata i člověka nakažlivá nemoc takořka domovem byla. Jesti však podivným úkazem, že ve Francii nemocí touto nejméně hovězí dobytek trpí, a takořka jen ovce jí podléhají. Však i u těchto jsou výjimky. Ovce plemene alžírského, na př. jsou tak málo náchylny k nákaze, že namnoze ani se nepodařilo, úmyslně je nakaziti (Chaveau).

Výsledky bádání Pasteurových nemají pouze veliké ceny vědecké, nýbrž jsou i pro život praktický velmi důležity. Jsou to důmyslné začátky, jak poznati lze pravou povahu nemocí epidemických a jak najíti lze prostředků, jimiž by nemoci tyto snad léčeny býti mohly. Z příčin těchto byla již loni poskytnuta vládou francouzskou Pasteurovi veliká subvence — zdá mi se, že 120.000 fr. — aby mohl v započatém bádání dále pokračovati t. j. zakupováním zvířat dále experimentovati. Bylo o předmětu tomto mnoho psáno a hádáno, nejen v listech odborných, nýbrž pro zajímavost věci i v listech denních. Ve svazku XCI. str. 455 spisů franc. akademie Pasteur podává výsledky bádání svého, pokud se týče sněti slezinné; stručně a v podstatě praví toto: Zvíře touto nemocí pošlé bývá zakopáno do země. Příčina nemoci, drobnohledný cizopasník, rozmnoží se pod zemí ve veliké míře a dospěje tam k zralosti, totiž vytvořuje výtrusy. Země, mrchy pokrývající, jest dozrálým cizopasníkem a jeho výtrusy úplně prosáklá. Výtrusy ty byly by neškodny, kdyby v zemi ostaly; tyto však dostanou se žížalami na povrch země. Zde pak lpí na listech, leží na povrchu půdy, ba i snad ve vodě, vůbec nalézají se na takových místech, odkud snadno do zvířat pící se dostanou, a v nichž vyvolají tutéž nemoc, na jakou zahrabané zvíře pošlo. Námitky, plynoucí z předpojatosti, že sněť slezinná spontáně, totiž „sama od sebe“ povstává, Pasteur vyvrací mnohým výsledkem svých pozorování, z nichž buďtež tuto některá uvedena. V krajině, kde od mnoha let ani jediný případ sněti slezinné se neobjevil, nemoc tato vypukla u krav jistého malého statkáře. Patrně že do krajiny té nějakým řezníkem zavlečena byla. Tři z pošlých krav byly zahrabány na blízké louce, 2 metry hluboko do země. Ještě dnes poznati lze místa, kde zvířata leží; předně jsou místa ta prohlubena a za druhé, roste na nich bujnější tráva než kde jinde. Z místa, kde jsou krávy zahrabány, byly po dvou letech žížaly sbírány a shledáno, že v jejich trusu bakterie sněti slezinné se nalézají, kdežto v trusu žížal dále od místa sbíraných jich nebylo. Aby podán byl další důkaz o vzniku nákazy, pohřebiště krav ohraděno bylo, a čtyři skopci na pastvu tam dáni. Dále od místa, ve vyšší poloze této louky, byla též taková ohrada zřízena, a do ní stejný počet skopců vehnán. Zkouška počala dnem 18. srpna. Ze čtyř skopců, kteří se pásli na místě nákazy, pošel jeden již dne 25. ostatní tři churavěli tu více, tu méně. Skopci v ohradě nákazy prosté nejevili ani nejmenší známky nemoci.

Societé centrale de Médecine vétérinaire v Paříži svolala kommissí, která měla zjistiti nová fakta, týkající se výzkumův o sněti slezinné. Mimo jiné i sám Pasteur zvolen byl do kommissí. K účelům experimentálním byl zvolen jistý statek, na jehož pozemcích byla dvě místa, kam se ovce, snětí slezinnou pošlé, zahrabávaly. Jedno z míst sloužilo již před 12 lety k účelu tomu, kdežto druhého místa upotřebeno bylo posledně před 3 lety. Jeden člen kommisse odevzdal Pasteurovi dvě skřínky, v nichž každé 5 gramů země se nalézalo. Země ta byla vzata s povrchu obou pohřebišť. Pasteur rozředil hlínu vodou a nakazil po jiných ještě manipulacích docílenou tekutinou dvě morčata. Tato rozstonala se brzy po té snětí slezinnou a pošla za krátko. Pod dohlídkou 2 členů kommisse bylo vždy za krásného počasí odpůldne 7 mladých skopců na místo hnáno, kam před 12 lety pošlé ovce se zahrabávaly. Místo to bylo ohrazeno a vší trávy zbaveno. Skopci ti nemohli se tedy pásti a jen v chlévě poskytnutou sobě píci žráti. Ze skopců těch pošel jeden za 14 dní, druhý za 4 neděle snětí slezinnou. Ostatní zvířata ve stáji ostala úplně zdráva, ač tutéž píci požírala. V případě tomto pošlí skopci dostali zárodek nemoci jen tím způsobem, že, nemohouce se na ohrazeném místě pásti, stále po zemi čenichali. Tisserard, ministr orby a obchodu, zaslal Pasteurovi list z r. 1865, pocházející od tehdejšího poslance saského barona Seebacha. Obsah listu tohoto podává, ač nepřímo, přece jen znamenité důkazy o pravdě výzkumů Pasteurových. Není téměř ani pochybnosti o tom, že šíření nákazy nejvíce se napomáhá zahrabáváním snětí slezinnou pošlých zvířat. Seebach zpravuje francouzského ministra orby o události této, píše takto:

„Roku 1845. nový nájemce převzal správu statku mého. Chtěl provésti rozličná zlepšení, hlavně však zlepšiti půdu hnojivem. K cíli tomu navozil v letě do ovčárny země, chtěje jí upotřebiti v noci jakožto steliva pod ovce, až se vrátí z pastvy, aby docílil takto hodně dobrého hnojiva. Země tato se slámou promíchaná, ostala přes celou zimu v chlévě ovčím nahromaděna, aniž by to ovcím jakkoliv bylo škodilo. Blíže statku nalézá se veliká hromada země, do které se od pradávných časů zdechlá zvířata zahrabávala. Zemi z hromady té nájemce vyhlídl si též k tomu účelu, aby jí upotřebil jakožto steliva pod ovce. Starý ovčák nesnášel se s tím, že z hromady té, ve které tolik zdechlin pohřbeno bylo, bráti se má hlíny jakožto steliva; nemohl tomu však úplně zabrániti, a tak ostalo to, jak bylo nařízeno. Docílil však přece tolik, že alespoň celý ovčín nebyl vystlán zemí tou. Přese vše leželo přece asi 900 ovcí na zemi té. Po několik dní bylo vše ve stavu normálním. Brzy však pošly dvě ovce a hned po té šest jiných. O příčině nebylo tušení. Jednoho jitra bylo nalezeno 50 mrtvých zvířat, z nichž na místnost, ve které hlína z dotčeného pohřebiště rozestlána byla, připadalo — 49.

Nyní teprve byla hlína ze stáje ven vyvezena. Dlouho však to trvalo, než se úmrtnost ovcí zmenšila, tak že až k střiži 400 kusů zahynulo. V tu dobu převzal jsem zase sám správu statku. Hlínu, o které každý byl přesvědčen, že z ní nákaza vyšla, nechal jsem popelem promíchati, vápnem políti, vymrznouti, na suchou louku vyvézti a tam rozvláčeti.

Jelikož jsem vždy z jara nechával pásti ovce na suchých lukách, dovolil jsem, aby se i na této louce pásly, na níž zhoubná hlína rozvláčena byla. Během 8 dnů ztratil jsem 13 ovcí. Bylo mi to k neuvěření, že by země, politá vápnem a promíchána popelem, a přístupna po celou zimu mrazu a vzduchu mohla obsahovati zárodky nemoci — a přece tomu bylo tak. Abych však přesvědčil se o tom úplně, nechal jsem 10 špatných ovcí jen na této pastvě pásti, a ejhle! za 3 dni padly 3 kusy. V našich krajinách jest zvykem, ponechávati ovce v letě přes noc na takových rolích, která mají býti znovu oseta. 

Pojde-li tam některá, zahrabe se na místě. Můj ovčák měl jakýsi odpor proti jistým rolím, což jsem vykládal za pověru. On však tvrdil, aniž by příčinu udati mohl, že jsou tato role „nezdravá“. Později jsem se však přesvědčil, že má pravdu. Stávalo se, že pošlá zvířata nebyla dosti hluboko do země zahrabána, zejména z jara, jelikož v dobu tu dosti obtížno bývá vykopati hlubokou jámu.

Stalo se jednou, že koně, k pluhu zapražené, na roli se probořili a smrdutou břečkou postříkáni byli. Shledáno, že na místě tomto ovce nedostatečně byla zahrabána, a tak byli při orání zbytky zvířete objeveny. Od toho času hleděl jsem k tomu, aby byla zvířata jen na jediném místě této role a hluboce do země zakopávána. Týmž rokem role tato oseta byla žitem, příštím rokem jetelem. Na dotčeném místě dařilo se jeteli výborně, rostl tam neobyčejně bujně. Jednoho dne zpozoroval jsem, že bujný, na malé místečko obmezený jetel, se ztratil; nic jinak než-li že byl ukraden. Příštího jitra přišla jistá žena do mého statku a s pláčem vypravovala, že jí koza pošla, a kráva nebezpečně stůně. Na krávě onemocnělé jevily se, jak jsem shledal, všecky příznaky sněti slezinní, a na pošlé koze byla tatáž nemoc zjištěna. I napadlo mi, nesouvisí-li případ ten s krádeží jetele spáchané na mé roli. Skutečně, žena se mi přiznala, že si jetel vysekala, a kozu i krávu jím nakrmila. Od toho času nedával jsem pošlá zvířata vůbec na rolích zahrabávati, ba místo takové dával jsem zahrazovati, aby k němu zvíře nemělo nijak přístupu. Od toho času byl na mých statcích pokoj, tak že úmrtnost rok od roku menší byla a r. 1863 jen 3 % ročně činila.“

Pasteur podotýká k psaní tomuto, že zřídlo nemoci již Seebachovi známo bylo; již on byl tedy přesvědčen, že k místům, kam zvířata, snětí slezinnou pošlá, se pochovávají, zdravá nemají míti přístupu. Nyní však je známa i s vědeckého stanoviska povaha nemoci a víme, kterými prostředky se rozšiřuje.

Minulého roku Pasteur uveřejnil své epochální výzkumy o moru kuřím. Shledal totiž, že kuřata, očkovaná tekutinou, ve které byly pěstovány bakterie, mor kuří vyvolávající, po očkování se rozstonávají se všemi příznaky moru kuřího, aniž by však — až na nepatrný počet — nemocí tou zahynula. Kuřata, která nemoc tu přestála, nedostávala jí buď ani více, i když řádila nejvíce, nebo rozstonala se jen lehce a zotavila se brzy. Pasteur, srovnávaje výsledek pokusů svých na slepicích provedených s očkováním lidským, přesvědčil se, že jest očkování kur do jisté míry ochranným prostředkem proti nákaze. Vysvětlení úkazu, že tentýž jed po druhé v témže organismu více nepůsobí, nemůže Pasteur podati, doufá však, že i v tomto směru bádání svých dojde úspěchu a podá svým časem vysvětlení.

Šest neděl po publikacích Pasteurových o moru kuřím a o očkování jakožto ochranném prostředku, Toussaint, professor na zvěrolékařské akademii, chopil se téhož prostředku, chtěje zkusiti, zdaliž by nebylo očkování ochranným prostředkem proti sněti slezinné. Pokusy ty se mu do jisté míry podařily. Toussaint očkoval v Toulousu 10 skopcův a králíka, u kterých se osvědčilo, že se u nich ani úmyslná nákaza neujala. V Alfortu očkoval 16 skopců, z nichž dvěma posléze, totiž při druhém očkování, velmi značné množství jedovaté látky dáno bylo, aniž by se byli rozstonali, kdežto králík, dříve neočkovaný, brzy snětí slezinnou pošel.

Dále pak pozoroval Toussaint, že i u jehňat, pocházejících od matek v době březnosti očkovaných, hmota očkovací se neujme, a že nákaze vzdorují. Toussaint myslí, že by tímto způsobem celých plemen, nákaze vzdorujících, docíleno býti mohlo. Toussaint jednal při svých pokusech ve srozumění s Pasteurem, pochybil však ve mnohé věci, jak Pasteur mu vytýkal. Chybnými náhledy o působení jedu v organismu (Toussaint totiž očkoval s filtrátem krve nemocných zvířat) minul se často cíle. Zvíře buď pošlo po očkování nebo se očkování neujalo. Výsledek celkový byl arciť uspokojivý, neboť tam, kde se očkování ujalo, bylo zjištěno, že jest zvíře od nákazy ochráněno. Způsob experimentů Toussaintových neměl by pro praktický život již tím žádné ceny, že užil k očkování filtrátu krve nemocných zvířat. Pasteur však, maje jiná mínění o působení jedu v organismu, utvořil kulturou bakterií sněti slezinné látku očkovací v rozličných stupních jedovatou. Výsledky Pasteurových očkování byly znamenity. Látku Pasteurovu lze uschovati, aniž by tratila na své účinlivosti, a tím nabyla více pro praktický život velké důležitosti. Nejen Pasteur a Toussaint, ale i mnozí jiní jako Chaveau, Chamberland, Arloing, Cornevin, Thomas, Roux, Bouley, Huber atd. provádějí pokusy ve smyslu badání Pasteurových, shodujíce se s Pasteurem ve svých výsledcích vzhledem k jiným epidemiím u domácích zvířat. Zejména Chaveau vysvětluje úkaz, proč jest očkování ochranným prostředkem od nákazy, v tom smyslu, arciť se vší reservou, že by očkováním jakási látka, kterou potřebují bakterie k svému vývoji, zrušena byla, a tyto by tak při opětné nákaze sterilisovaly (neplodnými se staly). 

K. Polák. (Vesmír 10, 210, 1881/18 a 10, 254, 1881/22)

2021: Vracíme se do doby před sto čtyřiceti lety. 21. března 1881 seznamuje Louis Pasteur slovutnou Francouzskou akademii věd (Académie des sciences) s novým očkováním proti sněti slezinné čili antraxu. Své odpůrce tím neumlčí. Vlivný veterinář Hippolyte Rossignol dokonce zorganizuje veřejnou demonstraci očkování zvířat proti antraxu. Patří k halasným odpůrcům teorie o tom, že infekční onemocnění jsou vyvolána choroboplodnými zárodky, a doufá, že vakcína selže.

Pasteur výzvu přijímá. Naočkuje polovinu z padesáti ovcí a koz a deseti krav a všem zvířatům pak 30. června 1881 píchne bakterie antraxu. O dva dny později představí zástupu novinářů a početnému davu zvědavců výsledek. Všechna očkovaná zvířata se těší dokonalému zdraví. Neočkované ovce a kozy jsou mrtvé nebo umírají, krávy těžce onemocní, ale nakonec přežijí. Místo ostudy slaví Pasteur triumfální vítězství.¹⁾

Pasteur vede válku nejen s odpůrci očkování, ale také s konkurenčními týmy. Při vývoji vakcíny proti antraxu mu je nejvážnějším soupeřem veterinář Jean Touissaint. Ten tvrdí, že k očkování je třeba použít usmrcené mikroby, protože se tím omezí propustnost mízních uzlin a zabrání se vstupu živého původce choroby do organismu. Pasteur to považuje za fatální omyl. Vsází na očkování živými, oslabenými mikroby. Představuje si, že odčerpají z těla látky, jež pak chybí původci onemocnění a ten se bez nich nedokáže množit. Úspěch své vakcíny proto Pasteur prezentuje jako důkaz chybnosti Touissaintovy koncepce.

Dnes víme, že se oba věhlasní učenci mýlili. Vakcína chrání díky nabuzení imunitního systému a toho lze dosáhnout jak živými, oslabenými mikroby, tak i mikroby usmrcenými. Jeana Touissainta a jeho „mrtvé“ vakcíny rehabilitoval už o pět let později americký veterinář Daniel Salmon. Použil jako vakcínu „virus prasečí cholery“2 usmrcený vysokou teplotou a ochránil s ní před nákazou holuby. Brzy byly tímto způsobem připraveny „mrtvé“ očkovací látky proti choleře, moru či břišnímu tyfu a zachránily spousty lidských životů.

Na sklonku 19. století není očkování žhavou novinkou. Už v roce 1797 zavedl anglický lékař Edward Jenner očkování kravskými neštovicemi jako účinnou zbraň proti nákaze pravými neštovicemi. Jennerovu vakcínu propagoval počátkem 19. století i americký prezident, ruský car, egyptský paša nebo švédský král. Císař Napoleon I. zavedl povinné očkování proti neštovicím nejprve v armádě a potom pro všechny obyvatele Francie.

Jenner využil šťastné shody náhod, že virus kravských neštovic nevyvolává u člověka onemocnění, ale navozuje imunitu proti smrtícímu viru pravých neštovic. Pasteur, Toussaint, Salmon a mnozí další posunuli vakcinologii dál. Nezůstávali odkázáni na to, co jim poskytla příroda. Vakcíny produkovali cíleně z původců onemocnění v mikrobiologických laboratořích.

Půldruhého století poté, co Pasteur představil široké veřejnosti účinnost očkování, disponuje lidstvo úplně jinými možnostmi. Názorně to ukázal nedávný vývoj vakcín proti koronaviru SARS-CoV-2. Mezi novými očkovacími látkami jsou na jedné straně „mrtvé“ viry, na druhé principiálně zcela nové vakcíny tvořené jednoduchými šroubovicemi RNA.

Zatímco věda pokročila vpřed, společenské klima jako kdyby nabralo opačný kurz. Celé generace viděly v očkování nástroj pro zajištění zdraví lidské populace. Díky tomu jsme byli ušetřeni krutých zkušeností s rozsáhlými smrtícími pandemiemi. Možná i proto část lidí tíhne k chápání vakcín jako prostředku individuální ochrany a někdy se dokonce odvrací od Pasteura a přiklání se k Hippolytu Rossignolovi. Dožadují se při očkování svobodné volby, aniž by si uvědomovali, jak velkou tím na sebe berou zodpovědnost. Lidé se nikdy neočkovali jen proto, aby chránili sami sebe. Uvědomovali si, že tak chrání své rodiny, přátele, spolupracovníky, sousedy. Pokud od tohoto přístupu upustíme, propadneme se do minulosti vzdálené víc než jen 140 let.