Život spjatý s krví: od nemocí k adaptacím
| 1. 11. 2021Život hematologa Josefa Prchala se mohl vyvíjet jinak, kdyby… Kdyby se v šedesátých letech daly v Praze snadno sehnat látky potřebné pro výzkum. Kdyby k nám v srpnu 1968 nevtrhla vojska Varšavské smlouvy. Kdyby nedopadlo stipendium pro talentované mladé lékaře. Kdyby ve volbách v Québecu nevyhráli radikálové… Ale ne nadarmo se říká, že náhody přejí připraveným. A Josef Prchal byl vždy připravený skvěle. Oceněním jeho zásluh je i letošní Cena Neuron za celoživotní přínos vědě.
Medicínu jste začal studovat na Univerzitě Karlově v roce 1962, ale říkal jste mi, že vás moc nebavila. Proč? — Přišla mi dost rigidní a dogmatická. V té době byl ještě patrný vliv Lysenka a Lepešinské. Jednou z výjimek byly přednášky Bohumila Sekly o genetice. Měl s nimi problémy, o to atraktivnější pro mě byly. A pak jsem ve Vesmíru četl článek o genetickém kódu, bylo to krátce po jeho rozluštění. To na mě udělalo velký dojem. Díky tomuto článku jsem mimochodem udělal zkoušku z mikrobiologie na výbornou.
Jak to? — Nikdy jsem nebyl moc na povídání a ústní zkoušky mi dělaly problémy. Na mikrobiologii jsem neměl skripta, půjčil jsem si je na poslední chvíli, ve dvě ráno jsem je dočetl a v osm byla zkouška u Ctirada Johna. Měl jsem značné obavy. Ale on se mě zeptal, jestli mě něco v poslední době zaujalo. Tak jsem odpověděl, že genetický kód. On byl tehdy asi jeden z mála lidí u nás, kteří četli ty originální práce, a začal se mě ptát, jak se tedy DNA přepisuje do proteinů. Povídal jsem o mRNA, o ribozomech, byl z toho velice překvapený a prohlásil, že už mě nemusí zkoušet. Odešel jsem s jedničkou.
To mám radost, že vám Vesmír takto pomohl. — Vesmír byl pro mě důležitý, přinášel mi víc inspirativních témat než univerzita. Vždy mě zajímalo to nové a nekonvenční. A tenhle zájem o novinky stál vlastně zcela konkrétním způsobem na počátku mé vědecké kariéry.
O co šlo? — Jeden biochemik vykládal o tom, že četl článek o deficitu glukózo-6-fosfátdehydrogenázy (G6PD). Deficit tohoto enzymu je hodně častý u černochů, Italů nebo sefardských Židů. Je to jedno z nejčastějších genetických onemocnění, může se projevit akutní hemolýzou (rozpadem červených krvinek, pozn. red.) vyprovokovanou některými léky (např. antimalarikem primachinem) nebo konzumací bobů. S kamarádem Bohuslavem Konopáskem nás napadlo zkoumat toto onemocnění u afrických studentů, kterých tu byla spousta. Zkouška na přítomnost G6PD je relativně jednoduchá – enzym katalyzuje redukci NADP+ na NADPH, který má jinou absorpci. Problém ale byl, že se u nás nedal koupit substrát tohoto enzymu, glukózo-6-fosfát. Což pro mě bylo velké štěstí.
Štěstí spočívající v tom, že se vám nedostává důležité látky pro experimenty? — Ano, protože jsme si ji museli vyrobit sami. Musel jsem se to naučit do daleko větší hloubky a zjistil jsem, že člověk musí pracovat také rukama. Na ruce nejsem moc šikovný, ale přesto se nám to podařilo. Z králičího masa jsme izolovali kinázu, která dělá z glukózy glukózo-1-fosfát. Z brambor jsme získali izomerázu, která ho konvertuje na glukózo-6-fosfát. Začali jsme tedy měřit a zjistili jsme, že asi 20 % afrických studentů v Praze je G6PD deficientní. Výsledky jsme prezentovali na studentské vědecké konferenci a získali jsme za to Purkyňovu cenu. A tento výzkum mi později otevřel dveře k Ernestu Beutlerovi.
To byl významný americký hematolog, u kterého jste pracoval. Ale nejprve jste se musel do Ameriky dostat… — Z republiky jsem odešel v roce 1968, krátce po dokončení studia. Ale uvažoval jsem o tom už před pražským jarem. Byl jsem na stáži v Hamburku a po návratu mne někdo udal, že haním socialismus. Chtěli mě vyloučit z medicíny, zastavili to tehdy můj bratr a Přemysl Poňka,1) protože se znali s tehdejší šéfkou komunistické strany na medicíně. Po srpnu jsem se svou první ženou a s 22 dolary v kapse odjel nákladní lodí z Hamburku do Montréalu, bratr tam tou dobou už byl. Začátky nebyly tak těžké, Kanada politické emigranty dosti podporovala, pražské jaro bylo tehdy velice populární. Přihlásil jsem se na tzv. ECFMG (Education Council for Foreign Medical Graduates), protože pokud chtěl člověk v Kanadě nebo v USA pracovat v jakékoli nemocnici, musel projít základním tréninkem. Českým lékařům tehdy v Montréalu pomáhal děkan lékařské fakulty Steiner. Byl to Žid z Podkarpatské Rusi, který v Praze vystudoval medicínu, přežil válku a dostal se do Kanady. Velice pomohl hlavně starším doktorům, kteří by se v oboru jinak neměli šanci udržet.
To on vás doporučil k Beutlerovi? — Ne, bylo to jinak. Objevila se možnost získat stipendium kanadské lékařské společnosti (Royal Canadian College of Physicians and Surgeons), která umožňovala dvěma nebo třem lidem ročně ucházet se o místa v nejlepších světových laboratořích. Byl jsem příšerně ambiciózní, tak jsem to zkusil a mimo jiné jsem napsal, že bych chtěl pracovat v Kalifornii u Ernesta Beutlera, objevitele deficience glukózo-6-fosfátdehydrogenázy. A on mě vzal – právě kvůli Purkyňově ceně za ten náš pražský výzkum. Potom mi říkal, že si pomyslel: „No, on ten Prchal sice mluví blbě anglicky, ale udělal něco nekonvenčního, ten stojí za zkoušku.“
Jméno Beutler může znít povědomě i lidem mimo obor. Čtenáři ale možná znají spíše Ernestova syna Bruce Beutlera, držitele Nobelovy ceny z roku 2011 za objevy spojené s aktivací přirozené imunity. — Ernest Beutler se narodil do židovské rodiny v Berlíně, jeho matka byla pediatrička, starala se o syna Marty Goebbelsové z prvního manželství. Na poslední chvíli utekli před nacisty přes Švýcarsko do Ameriky, kde Ernest vystudoval medicínu. Studoval různé druhy anémií, o jeho práci na glukózo-6-fosfátdehydrogenáze jsem se už zmínil. Mimo jiné se díky ní podílel na objevu inaktivace jednoho chromozomu X u žen. Mary Lyonová to zkoumala u myší. On na stejný jev narazil při testování nového antimalarika primachinu. Tehdy se ještě směly dělat pokusy na vězních, kteří za to měli slíbenou odměnu. A ukázalo se, že vězni afrického a italského původu někdy po podání léku dostali hemolytickou anémii. Beutler zkoumal rodiče těch vězňů, aby odhalil genetickou příčinu potíží. A zatímco u otců nezjistil nic překvapivého, měření u matek ho přivedla k poznání, že deficience G6PD je podmíněna genem na chromozomu X a krev heterozygotních žen obsahuje dvě populace červených krvinek – podle toho, který z chromozomů X je v nich aktivní a zda se tedy deficience projeví.
Beutler měl tři syny a jednu dceru, Bruce byl ze synů nejmladší. Mne si nějak oblíbil. Ernest trval na tom, že děti musí o prázdninách něco dělat. Bruce chtěl pracovat v laboratoři, tak jsem ho vzal k sobě. Byl asi o deset let mladší než já, skamarádili jsme se. To jsem samozřejmě netušil, že to jednou dotáhne až k Nobelově ceně. Ale snad jsem k jeho zájmu o vědu trochu přispěl.
Proč jste po návratu z Kalifornie nezůstal jako lékař v Kanadě? — Měl jsem akademické zájmy, táhlo mě to k výzkumu. Měl jsem dostat místo na anglické McGillově univerzitě v Montréalu. Ale krátce předtím v místních volbách v Québeku vyhrála radikální Parti Québécois a hned prosadila zákon říkající, že pro stát nebo pro jakoukoli vzdělávací instituci nesmí pracovat nikdo, kdo neumí francouzsky. Rázem jsem byl bez místa a začal jsem privátní praxi jako hematolog. Ale pak opět vstoupil do hry Ernest Beutler.
Někam vás doporučil? — On byl v té době v hematologii světová špička, všude dával přednášky. A mimo jiné ho pozvali do Alabamské univerzity v Birminghamu, která byla pozoruhodná. Birmingham byl bohaté město, po Pittsburghu tam byla největší produkce oceli v Americe, protože oblast je bohatá na železnou rudu i uhlí. Místní bohatí lidé podporovali nemocnici pro chudé a po čase se rozhodli zřídit univerzitní nemocnici. Ale na univerzitě nebyla medicína. Rozhodli se ji tedy založit. A protože chtěli špičkovou úroveň, nešetřili na prostředcích. Podařilo se jim tam dostat např. Clauda Bennetta, jednoho z nejlepších imunologů. Nebo Basila Hirschowitze, který udělal první endoskopii pomocí ohebného optického vlákna. A Maxe Dalea Coopera, objevitele lymfocytů B a T. Beutlerovi říkali, že shánějí i nějaké mladé lidi. A on jim doporučil, ať pozvou mě. Moje privátní praxe je překvapila, protože něco takového nebylo u vědců budujících akademickou kariéru obvyklé, ale vzali mě.
Pokračoval jste ve studiu anémií a dalších chorob červených krvinek. — Obyvatelstvo Birminghamu tvoří z více než poloviny černoši, mezi nimiž je hodně případů deficience G6PD. Variant této genetické poruchy je spousta, asi 250. Ty z nich, které jsou časté, nejsou z podstaty věci příliš těžké. V populaci se udržely, protože poskytují částečnou ochranu proti malárii, podobně jako srpková anémie. Zajímala mne molekulární a genetická podstata podobných jevů. Zmíněná inaktivace jednoho chromozomu X u žen nám mimo jiné umožnila prokázat, že všechny krevní buňky mají původ ve společné krvetvorné kmenové buňce.
Jak jste na to s kolegy přišli? — Měl jsem pacientku, starou černošku, která měla progresivní sideroblastickou anémii. Mutovanou verzi G6PD lze na elektroforéze oddělit od normální formy. Pokud by mutace vznikla v linii vedoucí pouze k červeným krvinkám, ostatní krevní buňky by měly obě varianty. Tak jsme to ověřili. Zatímco vzorky z kůže a epitelu dutiny ústní ukázaly na elektroforéze dva proužky, všechny vzorky z krve měly jen jeden pruh – červené krvinky, granulocyty, lymfocyty B i T… Byl to přesvědčivý důkaz existence společné krvetvorné kmenové buňky. V roce 1978 jsme to publikovali v Nature.2)
Pak jste významně přispěli k pochopení molekulární podstaty dědičných polycytémií. — Měli jsme rodinu, u níž můj šéf diagnostikoval pravou polycytémii (polycythaemia vera). Ta se projevuje vyšší produkcí červených krvinek. Důsledkem je větší viskozita a srážlivost krve spojená s vyšším rizikem trombóz a dalších komplikací. Já si ale myslel, že to pravá polycytémie není, protože muž, kterého jsme vyšetřovali jako prvního, měl několik dětí, z nichž některé toto onemocnění měly také. Vypadalo to na kongenitální (vrozenou) nemoc, takže to nemohla být pravá polycytémie. Tušili jsme, že v tom bude hrát roli nějaká mutace receptoru pro erytropoetin (EPO) – hormon stimulující tvorbu červených krvinek. Hodně se tomu věnoval Lubomír Sokol – můj první český student, který ke mně přijel ještě před rokem 1989. Mezitím mě kontaktoval Gregg Semenza3) z Univerzity Johnse Hopkinse, který na molekulární úrovni studoval vliv hypoxie na produkci erytropoetinu. Měl další rodinu s mutovaným receptorem pro EPO. Začali jsme spolupracovat. Pomocí molekulárně biologických metod jsme zjistili, že někteří pacienti měli v genu pro receptor deleci, která změnila jeho strukturu a způsobila, že je aktivní mnohem déle než obvykle, takže i při nízké hladině EPO je jeho efekt výraznější než u jiných lidí. Takže se jim tvořilo víc červených krvinek.4)
Kde jste se naučil používat molekulárně biologické metody? V té době postupovaly rychle dopředu. — Na jednom kongresu jsem slyšel přednášku Yueta Waie Kana – genetika narozeného v Hongkongu, ale pracujícího ve Spojených státech. Proslavil se zaváděním molekulárně biologických a genetických metod do klinické medicíny. Odhalil genetické pozadí několika chorob krve. Jeho přednáška mne fascinovala. Předpověděl v ní, že jednou přijde doba, kdy zmapujeme celý lidský genom a snadno v něm budeme hledat genetické příčiny nemocí. Šli jsme s Ernestem Beutlerem na kafe a já nadšeně vykládal, že to je to nejlepší, co jsem kdy slyšel. Beutler mi odpověděl: „Joe, Y. W. [Kan] je hrozně chytrej, ale je to snílek. Genom se nepodaří přečíst ani za sto let, je to příšerně komplikované.“ A vidíte, deset let poté byl genom přečtený. V té době jsem si už mohl dovolit sabatikl, tak jsem k Y. W. na rok odjel a naučil jsem se od něj všechny ty nové genetické metody.
Díky úspěchu při hledání molekulárního vysvětlení vrozené polycytémie jste se dostal k problematice specifické čuvašské polycytémie? — Ano, volal mi někdo z Washingtonu, jestli bych o to téma měl zájem. V té době jsem o Čuvaších nevěděl vůbec nic. Je to malý křesťanský národ žijící na Volze, a jak je obklopen muslimy, je dost izolovaný. Takže se u něj výrazně projevuje genetický efekt zakladatele – frekvence různých dědičných nemocí je u něj vysoká. Tamní formu polycytémie jako autozomálně recesivní onemocnění popsala už v sedmdesátých letech ruská hematoložka Lydia Andrejevna Poljaková. Napsala na to disertaci, která však nebyla přijata, protože na tehdejší sovětské poměry stála příliš na genetice.
Co jste zjistili? — V hlavním městě Čeboksary se nás ujaly dvě lékařky, které nás vozily po vesnicích, v nichž jsme vyšetřovali celé rodiny a odebírali jsme vzorky krve. Hladina erytropoetinu byla vysoká, ale řada dalších krevních ukazatelů byla zcela normální. Spolupracovali jsme na tom opět s Greggem Semenzou. Odhalili jsme mutaci v genu pro protein VHL (von Hippel-Lindau). Odpovídalo to recesivnímu charakteru choroby – heterozygotní nositelé mutace žádné příznaky neměli, homozygoti ano. Nezdálo se mi to, protože v té době už byl popsán syndrom von Hippel-Lindau – lidé s mutovaným genem pro VHL trpí nádory. My jsme vyšetřili stovky lidí a rakovinu nikdo neměl. Ale bylo to skutečně tak. Ukázalo se, že mutovaný VHL se špatně váže na HIF, což je transkripční faktor regulující řadu genů a mimo jiné zvyšující produkci erytropoetinu. Za normálních okolností je HIF po vazbě na VHL rychle degradován. U Čuvašů je funkční výrazně déle, proto mají vyšší hladinu erytropoetinu. Publikovali jsme to v Nature Genetics.5)
Mají podobná zjištění nějaké využití v klinické praxi? — S polycytémií bývá spojeno vyšší riziko trombóz. Například Čuvašové jimi často trpí. Standardně se proto doporučuje flebotomie – opakovaný odběr 500 ml krve, díky kterému se sníží hematokryt (podíl červených krvinek na celkovém objemu krve). Ono se ale zdá, že ty druhy polycytémie, které jsou způsobené nějakou poruchou v reakci organismu na nedostatek kyslíku, doprovázejí fyziologické změny, které riziko trombózy zvyšují nezávisle na hematokrytu. Flebotomie proto nepomáhá a ukázali jsme, že riziko trombózy naopak zvyšuje.6) Domníváme se, že to souvisí s nedostatkem železa. Ten zprostředkovaně vede k vyšší aktivitě HIF, k vyšší hladině erytropoetinu a k dalším změnám v aktivitě genů, které jsou HIF regulovány. Takže tohle je teď můj zájem – změnit praktickou léčbu.
Jak jste se dostal k práci v Tibetu? Tibeťané jsou dobře adaptováni k životu ve vysokých nadmořských výškách, ale nemají více červených krvinek, a netrpí proto ani nepříznivými důsledky polycytémie (Vesmír 83, 386, 2004/7). — Na jednom kongresu věnovaném hypoxii mne oslovil nějaký Číňan s tím, že vede výzkumný ústav na Tibetské náhorní plošině v provincii Čching-chai. Pozval mne tam, protože potřeboval někoho, kdo rozumí molekulární biologii. Možnost zkoumat genetické pozadí těch adaptací mne lákala, tak jsem souhlasil. Vzorky jsme odebírali ve vesnicích v nadmořské výšce kolem 5000 metrů. Udělali jsme asociační studii, výsledky jsme publikovali v Science.7) Identifikovali jsme několik genů, které byly u Tibeťanů výrazně pozitivně selektované. Především gen pro HIF-2α, tedy podjednotku transkripčního faktoru HIF. A také gen pro prolinhydroxylázu, která hydroxyluje proliny v HIF, čímž umožňuje jeho vazbu na VHL. Ve stejném čísle vyšla i studie8) čínských autorů, kteří si na rozdíl od nás mohli dovolit sekvencovat celé exomy9) a dospěli k podobným výsledkům.
Ví se už přesně, co ty selektované varianty genů dělají? — Zdaleka nerozumíme všemu. Našli jsme například další polymorfismus v genu pro prolinhydroxylázu v části, která obsahuje opakující se sérii GCGCGC… Ta se špatně sekvencuje, takže v ní ta čínská studie nic neobjevila. Když jsme se na to podívali důkladněji, zjistili jsme, že v tom genu jsou skutečně dvě mutace. Jedna se vyskytuje i u lidí mimo Tibet, i když méně často. Ale druhou má většina Tibeťanů a téměř nikdo jiný.10) Zdá se, že zvyšuje schopnost prolinhydroxylázy vázat se v hypoxii na HIF. Tím usnadňuje degradaci HIF, což vede k nižší produkci červených krvinek, takže Tibeťané nemají polycytémii ani plicní hypertenzi, které v těchto nadmořských výškách trápí lidi z nižších poloh. Ale mnoho detailů nám stále uniká.
Nedávno se ve Vesmíru objevila zmínka o tom, že za adaptaci na vysokou nadmořskou výšku Tibeťané vděčí denisovanům (Vesmír 100, 574, 2021/9). Co se o tom ví? — Mezi autory analýzy tibetských exomů figuruje i jedno nečínské jméno: Rasmus Nielsen, Dán působící na Kalifornské univerzitě v Berkeley, špičkový genetik. V minulosti spolupracoval se Svantem Pääbem na přečtení neandertálského genomu. V Nature publikoval zjištění, že tibetská varianta genu pro HIF-2α skutečně pochází z genomu denisovanů. 11) Je to důsledek dávného křížení. Asi 3 % genomu Asiatů mají právě tento původ, ale tuto variantu HIF-2α mají pouze Tibeťané.
Jak se vám podařilo pro výzkum v Tibetu získat povolení úřadů a důvěru místních obyvatel? — V Tibetu je to s úřady velmi náročné, doložím vám to jednou příhodou. Ernest Beutler měl velmi dobré vztahy s hematologem Čchenem Čuem. Beutler se ho v minulosti zastal, když si jedno americké pracoviště chtělo přivlastnit jeho zásluhy na vývoji terapie proti promyelotické leukemii. Ču se později stal v Číně ministrem zdravotnictví. Sešel jsem se s ním a požádal jsem ho o pomoc se získáním povolení pro výzkum. Řekl mi: „Joe, rád ti napíšu doporučující dopis, ale asi to nebude stačit.“ Kolem Tibetu je vše hrozně přísné a velkou pravomoc mají lokální úřady. Dnes už tam pracovat nemůžeme. Ale naštěstí můžeme do Indie, kde je tibetská exilová vláda a mnoho Tibeťanů. V laboratoři jsem měl kolegu, jehož rodina z Tibetu pochází, narodil se v utečeneckém táboře v Indii. Jeho strýc byl vysoce postavený láma, díky tomu jsme se mohli setkat s dalajlámou a získali jsme od něj dopis, v němž našemu výzkumu vyjádřil podporu.
Vždy jste byl v kontaktu s pacienty. Co to pro badatele v základním výzkumu znamená? — Mě vždy zajímala věda, ale myslel jsem si, že na čistou vědu nejsem dost inteligentní, protože bych měl potíže naučit se fyziku nebo astronomii do dostatečné hloubky. Zajímám se o molekulární podstatu chorob, a ta se u nemocí krve studuje lépe než jinde. Odebrat krev si většina lidí nechá celkem ochotně. Udělat biopsii mozku nebo srdce je o poznání komplikovanější. Vídám se s pacienty, setkávám se se zajímavými fenotypy, u nichž lze hledat genetický základ. Medicína je povrchnější než základní výzkum, má to výhody i nevýhody. Skáču od jednoho k druhému, dělám trochu biologie, trochu genetiky, výpočetní genomiku sám dělat nemůžu, ale vím, kteří lidé jsou na ni dobří… Občas se tak člověku propojí věci, které je jinak těžké najít. Když jsem začínal s hematologií, hodně lidí v Americe dělalo zároveň vědu i medicínu. A podle mě není náhoda, že Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu dostává dost lékařů. I Hans Adolf Krebs, objevitel veledůležitého citrátového cyklu, začínal jako lékař.
S Cenou Neuron je spojena prémie ve výši 1 500 000 Kč. A vy už víte, jak s ní naložíte… — To byl nápad mého bratra. On k tomu přidá stejnou částku a založíme nadaci pro mladé hematology, kteří mají zájem o molekulární biologii a genetiku. Nadace by jim sponzorovala studijní pobyt na vybraném pracovišti v Americe, Kanadě nebo Evropě, vědecká rada by zajistila, že to budou opravdu špičkové laboratoře. Občas máme bohaté pacienty, tak doufám, že k tomu něco přidají. Až budeme mít alespoň pět milionů, může to začít fungovat. Něco takového jsem dělal už v Alabamě. S pomocí děkana jsem zajistil, že k nám čeští studenti mohli jezdit na dva až tři měsíce na stáž, bohaté Čechoameričany jsem vždy požádal, aby jim cestu platili. Studenty jsem tady sám vybíral, mnozí z nich dnes mají velmi úspěšnou kariéru. Stimulovat mladé lidi kontaktem s vědeckou špičkou je hrozně důležité. Sám bych nebyl k ničemu, ale měl jsem štěstí, že jsem mohl pracovat u Ernesta Beutlera a později u Y. W. Kana.
Poznámky
1) Jaroslav Prchal, dnes onkolog na McGillově univerzitě v Montréalu, Přemysl Poňka (†2019), hematolog později působící v Židovské všeobecné nemocnici (Jewish General Hospital) v Montréalu, zahraniční člen Učené společnosti České republiky.
2) Prchal J. T. et al.: Nature, 1978, DOI: 10.1038/274590a0.
3) Gregg Semenza získal v roce 2019 spolu s Williamem Kaelinem a Peterem Ratcliffem Nobelovu cenu za objev mechanismů, jimiž buňky reagují na proměnlivou koncentraci kyslíku ve svém okolí. (Vesmír 99, 438, 2020/7).
4) Sokol L. et al.: Experimental Hematology, 1994, PMID: 8174675; Sokol L. et al.: Blood, 1995, DOI: 10.1182/blood.V86.1.15.bloodjournal86115.
5) Ang S. O. et al.: Nature Genetics, 2002, DOI: 10.1038/ng1019.
6) Gordeuk V. R. et al.: Haematologica, 2020, DOI: 10.3324/haematol.2019.216267.
7) Simonson T. S. et al.: Science, 2010, DOI: 10.1126/science.1189406.
8) Yi X. et al.: Science, 2010, DOI: 10.1126/science.1190371.
9) Exom – část genomu tvořená exony – sekvencemi přepisovanými do mRNA.
10) Lorenzo F. R. et al.: Nature Genetics, 2014, DOI: 10.1038/ng.3067.
11) Huerta-Sánchez E. et al.: Nature, 2014, DOI: 10.1038/nature13408, viz také Vesmír 100, 574, 2021/9.
Ke stažení
článek ve formátu pdf [350,8 kB]
O autorovi
Ondřej Vrtiška
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
