Dlouhý stín Tichého jara

Brněnské nakladatelství Host vydalo v edici Klimax knížku Rachel Carsonové Tiché jaro. Když byl v roce 1962 publikován v USA originál pod titulem Silent Spring, stal se bestsellerem, vydávaným opět a opět a postupně přeloženým do 30 jazyků. Mezi překlady čeština dosud chyběla a je výborné, že toto ostudné bílé místo bylo – byť s politováníhodným zpožděním – zaplněno.

Již mnoho let přednáším o globálních perspektivách životního prostředí a vždycky v úvodu svým studentům zdůrazňuji, jak velmi významný byl rok 1962 právě proto, že vyšlo Tiché jaro (já sám se spíše držím překladu Mlčící jaro), jež se stalo základním kamenem globálního environmentálního uvědomění. Byla to první práce, která zdokumentovala široký rozsah kontaminace životního prostředí průmyslově vyráběnými vysoce jedovatými látkami. Pochopení mimořádně vážného ohrožení lidí i přírody v důsledku lidmi způsobeného znečištění se zrodilo právě zde.

Rachel Carsonová (narozena 1907 v Pensylvánii) vystudovala biologii a věnovala se převážně zoologickému výzkumu života v mořích. Měla však rovněž vynikající literární talent, který uplatnila při psaní mnoha článků popularizujících vědecké výsledky, jež publikovala ve vlivných amerických novinách a časopisech a jež mnohdy vzbudily zaslouženou pozornost. Stala se známou autorkou, napsala několik knih především s tematikou mořského života, jež se staly bestsellery, asi nejznámější je Moře okolo nás (The Sea Around Us) z r. 1951. Stále více ji však trápily otázky spojené s působením jedovatých látek v prostředí, takže se rozhodla tyto věci podrobně prozkoumat a napsat o tom důkladnou publikaci. Tak vzniklo Tiché jaro. Prostudovala nejen ohromné množství literatury, ale především se ve spolupráci s velice širokou škálou akademických odborníků, lesníků, farmářů, rybářů i veřejných činitelů podrobně seznámila s nesčetnými případy použití toxických látek a jejich často přímo tragických důsledků. Kniha okamžitě vzbudila velkou pozornost, autorka se stala známou veřejnou osobností, zvanou i na kongresová slyšení. Kniha byla velmi příznivě přijata, ne ovšem všemi; byla totiž obžalobou těch, kteří nebezpečné látky neuváženě používají, ale i těch, kteří je vyrábějí a prosazují. Reakce chemického průmyslu byla pochopitelně velmi negativní, došlo i na výhrůžky a hrozby soudními postihy. Rozpoutala se intenzivní a mnohdy emotivní diskuse, která ve skutečnosti dodnes neskončila. Uznání epochálního významu Tichého jara je ovšem jasné a jednoznačné. Kniha se dočkala mnohého ocenění, stejně jako její autorka, po níž je nazvána řada významných institucí (například mnichovský Rachel Carson Center for Environment and Society), na mnoha místech jsou například vztyčeny její sochy, především v USA, ale třeba i v Argentině. Rachel Carsonová zemřela na rakovinu v roce 1964 ve svém domě v Marylandu, nedlouho po vydání svého slavného díla.

Rachel Carsonová: Tiché jaroHost, Brno 2021, 376 stran, ISBN 978- 80-275-0687-3

Tiché jaro začíná kapitolou Bajka pro budoucí pokolení s působivými odstavci: „Bylo jednou jedno městečko v srdci Ameriky, kde všechno živé existovalo v souladu se svým okolím… Potom ten pohádkový kraj zasáhla podivná pohroma a všechno se začalo měnit. Padlo na něj jakési zlé prokletí. Všechno překryl stín smrti… Nad poli, lesy a mokřady se vznášelo pouze ticho… Lidé si tu pohromu způsobili sami.“ Autorka potom přináší mnoho případových studií o aplikaci pesticidů a jejich důsledků pro zemědělskou krajinu a její obyvatele, řeky, jezera či podzemní vodu, půdu, lesy nebo moře. Zdůrazňuje, že termín pesticid je příliš úzký, protože ve skutečnosti jde o látky se širokou škálou účinků, často nečekaných, takže navrhuje nazývat je biocidy. Mnohdy jsou přímé, zamýšlené účinky jen minimální, ale zato nepřímé a neočekávané škody veliké. Biocidy zabíjejí nebo vážně poškozují velmi širokou škálu necílových organismů včetně člověka, jak dokazuje dlouhá řada dokumentovaných úmrtí. Ukazuje, že „nikdo není ušetřen“, protože jedovaté látky pronikly do denního používání prakticky všude, v domácnostech, v kuchyni, na zahrádce. Mezi zásadní zjištění patří úloha biologicky i biogeochemicky zprostředkovaného transportu často na značné vzdálenosti od vlastní aplikace, vzduchem, vodou, ale i kontaminovanými živočichy. Biocidy postupují potravním řetězcem a mnohdy jsou do té míry chemicky stabilní samy nebo jejich metabolity, že jsou v prostředí přítomny po velmi dlouhou dobu měsíců až let. Známý je případ mořských ptáků, jejichž vajíčka měla příliš křehké skořápky, takže ptáci nemohli úspěšně vysedět a vyvést zdravé potomstvo. Příčinou byla přítomnost DDT ovlivňující metabolismus vápníku, jež bylo transportováno řekou Mississippi tisíce kilometrů daleko od míst aplikace. Další a další případy jsou popsány na základě dobře zdokumentovaných pramenů, ale i jasným, přehledným a čtivým slohem talentované a zkušené novinářky a spisovatelky. Celkově autorka považuje neuvážené používání toxických chemických látek za špatný přístup: „Tím, že se uchylujeme ke zbraním, jako jsou insekticidy, dokazujeme své nedostatečné znalosti a neschopnost ovlivňovat přírodní procesy bez zapojování zbytečné hrubé síly. Nezbytná je pokora, pro vědeckou domýšlivost zde neexistuje omluva.“

Carsonová nenavrhuje, aby biocidy nebyly používány vůbec. Žádá však, aby byly aplikovány uvážlivě, nikoliv plošně, a za přísných pravidel, která ovšem v té době nebyla k dispozici. Postupem doby se tato doporučení do velké míry uplatnila, například založení americké Environmental Protection Agency (v podstatě ministerstvo životního prostředí) v roce 1970 mnozí přičítají „dlouhému stínu“ Tichého jara. Rovněž celá řada biocidů, které autorka kritizuje pro jejich velkou toxicitu, byla postupně vyřazena z používání a některé i mezinárodně zakázány, například Stockholmskou úmluvou z roku 2001, především DDT, ale i mnohé další jako dieldrin, chlordan, heptachlor či endrin. Kritika ze strany výrobců a obecně zastánců pesticidů a podobných přípravků zdůrazňuje jejich užitečnost, uvádí se například, kolik lidských životů (počínaje americkými vojáky za druhé světové války) aplikace DDT zachránila před smrtí malárií. V současné době se používají méně škodlivé přípravky, ovšem zároveň se zjišťuje, že jsou (snad) bezpečnější pro lidi, ale nikoliv pro jiné živočichy, zejména hmyz a další bezobratlé, jak dokazuje například postupné opouštění glyfosátu¹⁾ nebo neonikotinoidů, které nechtěně hubí opylovače.

To je však jen jeden aspekt jednoznačně epochálního významu Tichého jara. Kombinací elegantního jazyka, výmluvného slohu, velké osobní odvahy a poctivě dokumentovaných odborných zjištění autorka předložila neobyčejně působivé sdělení základní obavy o osud lidí i přírody v důsledku všudypřítomného znečištění prostředí jedovatými látkami, neuváženě a ve velkém rozsahu používanými jako biocidy, a nečekanými vazbami, které účinky jednotlivých látek násobí. Plošná, masivní a bezohledná aplikace velmi vážně ohrožuje životní prostředí v jeho celku včetně samotné existence lidského rodu. Poselství Tichého jara nevyznělo naprázdno, vydavatelé mají pravdu, jestliže na obálce konstatují, že jde o „jednu z nejvlivnějších knih dvacátého století“. Jeho zásluhou je, že nebezpečí, jež přináší znečištění, je díky širokým vědeckým poznatkům, systematické péči, omezující legislativě a jiným regulacím přece jenom drženo v jistých mezích, i když zdaleka není zažehnáno. Znečištění dnes významnou měrou přispívá ke globálnímu úbytku biologické rozmanitosti (mluví se o šestém vymírání), jak to vidíme i u nás, kde ubývá motýlů i jiného hmyzu a nakonec i ptáků v zemědělské krajině. Pesticidy ohrožující lidské zdraví i živou přírodu stále nacházíme ve vodním prostředí včetně pitné vody a vod podzemních, kam se postupně dostávají ze zemědělských a jiných aplikací.

Nakladatelství Host patří velký dík za vydání snad vůbec nejznámější a nejdůležitější ikony světové environmentální literatury, které je zároveň splacením víc než půlstoletí starého dluhu. Pochvalu rovněž zasluhuje velmi dobrý překlad Filipa Drlíka.