Kdo hledá rtuť, najde

Rtuť jako vysoce toxický prvek může mít závažné dopady na nervový či imunitní systém, ledviny, plíce i další orgány. Proto se postupně přestává používat například v lékařských teploměrech, je snaha nahradit amalgámové zubní výplně polymery, omezuje se používání rtuti v některých elektronických zařízeních. V přírodě však přetrvává – zejména lokality, kde se kdysi těžila, zůstávají dál znečištěné. Máme se proto bát tam sbírat maliny, borůvky a houby?

Rtuť – nebo také tekuté stříbro – je prvek, který se dostal do povědomí lidí již ve starověké Číně a Řecku, přibližně 2000 let před naším letopočtem. O necelé tři tisíce let později představil její léčivé účinky známý perský filozof a lékař Avicenna ve svém stěžejním díle nazvaném Kánon medicíny (viz Tomáš Navrátil, Jan Rohovec: Rtuť – minulost a současnost tekutého kovu. Vesmír 93, 430, 2014/7). Dnes nás tento kov doprovází v každodenním životě, což se odráží i v běžné rétorice, například: „Rtuť teploměru vystoupá na příjemných …“ či: „Má rtuťovitou povahu …“. Tyto fráze odkazují na charakteristické vlastnosti rtuti, a to teplotní roztažnost a těkavost. Žádný slovní obrat ale nepřipomíná nejdůležitější vlastnost rtuti – totiž její toxicitu. Rtuť patří do skupiny těžkých kovů. Ta je uměle definovaná a obsahuje nejen kovy, ale i další prvky, které mají společné především to, že i v nepatrném množství mají neblahý vliv na zdraví člověka či fungování ekosystémů.

Svatá u Berouna a Jedová hora

V České republice nalezneme lokality, které můžeme prohlásit za znečištěné rtutí. Asi nepřekvapí, že jde o místa její historické těžby. Dobývala se u nás na třech lokalitách. První dvě se nacházejí na Berounsku – jedná se o Jedovou horu u Neřežína, jihozápadně od Hořovic, a Svatou u Berouna. Obě ložiska jsou v bazických horninách, známých jako diabas, a přímo souvisejí s vulkanickou činností ve spodních prvohorách v období nazývaném ordovik. Rtuť se v těchto místech dobývala v podobě sytě červeného minerálu cinabaritu, který je odpradávna znám jako rumělka (obr. 2). Ve Svaté u Berouna se začala těžit již v druhé polovině 16. století a podle historických pramenů byla těžba rentabilní, což dokládají i četné spory místních těžařů o důlní podíly. Ke znovuotevření dobývek došlo v první polovině 18. století a i z této doby máme doklady, že doly pracovaly se ziskem. Celkem se odhaduje, že za necelých 90 let těžby se ve Svaté získalo 10–20 tun cinabaritu.