Rtuť, minulost a současnost tekutého kovu

První představení – rtuť (Hg)

Rtuť patří do skupiny těžkých kovů, ačkoli za pokojové teploty jako typický kov vůbec nevypadá. Za normálních podmínek vystupuje rtuť totiž jako těžká kapalina, velmi podobná roztavenému stříbru, tekoucí podobně jako voda. Proto byla také pojmenována hydrargyrum neboli kapalné stříbro. Charakteristickými vlastnostmi rtuti jsou těkavost a proměnlivost podoby a tvaru. Z nebeských znamení je patronem rtuti Merkur a byl jí přiřazen symbol znázorňující bytost s křidélky na nohou a zádech, neboť prchavosti této látky si byli vědomi i staří alchymisté.

Rtuť je dozajista krásná, fascinující látka, která doprovází lidstvo po dlouhou řadu pokolení. Téměř každý si vybaví použití rtuti v lékařském teploměru, velmi známé využití je rovněž v zubních výplních, tzv. plombách (podrobnosti viz rámeček na s. 432). V laboratořích se rtuti používá jako náplně teploměrů, tlakoměrů, vývěv, vakuových aparatur či jako kapalné elektrody.

Dlouhá historie

Nejběžnější a možná i nejkrásnější přírodní sloučeninou rtuti je krvavě červená látka zvaná rumělka čili cinabarit, sulfid rtuťnatý (HgS; obr. 3 a 6). Lidem byla od nepaměti nápadná pro svou barvu a záhy ji využili jako červený pigment v malířství, také dávala typickou červenou barvu pečetnímu vosku. Cinabarit se využíval na zdobení šperků, které jsou velmi hezké, ale jejich vliv na zdraví nositele je přinejmenším diskutabilní (obr. 1). Čistý cinabarit se však jako šperkařský materiál neosvědčil, neboť je příliš měkký, snadno se rýpe a otírá. V podobě rumělky i kovu byla rtuť bezpečně známa, odlišována i využívána už ve staré Číně (~ 2000 let př. n. l.).

V éře starého Řecka se rtuť stala předmětem teoretických úvah filosofů. Podle řeckých učenců byla rtuť podstatou všech kovů, jakousi nositelkou kovového charakteru a základní složkou, ze které povstávají všechny ostatní kovy. Status základní složky, v poněkud jiném významu ovšem, tentokrát v podobě chemického prvku, si rtuť zachovala dodnes.

Středověká alchymie v evropských zemích podstatnou roli rtuti při tvorbě kovů bezvýhradně uznávala. Alchymisté došli k názoru, že změnou množství „rtuti“ v kovu se změní i kov sám, tedy dojde k transmutaci. Řemeslníci i alchymisté rovněž věděli, že v podobě kapalného kovu rtuť rozpouští zlato na kapalný nebo houbovitý amalgám. Odpařením v ohni se původní zlato opět objeví v podobě filmu, proto začala rtuť sloužit jako pomocná látka ke zlacení předmětů tzv. technikou zlacení v ohni.

Důležitým objevem, který byl rovněž brzy využit, jsou baktericidní a fungicidní účinky rtuti. Léčebné přípravky na bázi rtuti, především rtuťová mast (šedá mast), byly popsány již v arabském světě Avicennou v díle Kánon medicíny. Nelze také opomenout využití rtuti při léčbě pohlavní choroby syfilis.

Jedovatá rtuť, proč a jakým způsobem škodí v organismu

Rtuť a její sloučeniny jsou nebezpečně jedovaté. Jedovaté jsou sloučeniny rtuti rozpustné ve vodě při pozření, ale nebezpečné je i vdechování par rtuti, těkavých sloučenin nebo prachu obsahujícího rtuť. Už alchymisté věděli, že přelévat horkou rtuť v peci není bez rizika.