Na co zemřel Tycho Brahe?

Tycho Brahe zemřel 24. října 1601 ve svých 54 letech. O jeho smrti se zachovala tři důvěryhodná svědectví. První napsal latinsky jeho hvězdářský kolega Jan Kepler. Podle něj Tycho Brahe skutečně zasedl k večeři, ne sice s císařem, ale s Petrem Vokem z Rožmberka, aniž se před tím vymočil. Přestože se při jídle hojně pilo a on pociťoval, že by si potřeboval odskočit, rozhodl se, že tak učiní až doma. Tam se však již vymočit nemohl a v dalších dnech se jeho stav stále zhoršoval až k jeho smrti. Podle tohoto svědectví prý zemřel klidně s latinským výrokem "Ne frusta vixisse videar" - "Nežil jsem nadarmo".

O něčem podobném se zmiňuje i Brahův přítel Jan Jesenius. Také on mluví o banketu i zadržení moči a uvádí, jaké hrozné potíže pak jeho přítel měl. Včetně horečky a menšího deliria. Podle zápisku mladého německého lékaře Jana Witticha, který byl tehdy v Praze přítomen, šlo u Tycha Braha o močový kámen, který mu nedovolil se vymočit, způsobil tak nepřímo prasknutí močového měchýře a následnou smrt. Pověst vyprávěná po hospodách není tedy tak vzdálená skutečnosti.

Podle všech svědectví se obecně přijímá, že Tycho Brahe zemřel na zaplavení těla močovinou (a jinými dusíkatými odpadovými látkami vznikajícími při látkové přeměně) z neschopnosti zbavit se moče přirozenou cestou (uremie; tento jev může mít různou příčinu, viz dále). V padesátých letech Dán E. Gotfredsen přišel s názorem, že Tychu Brahovi v močení zabránilo silné zvětšení předstojné žlázy (prostaty), která zcela uzavřela průchodnost močové trubice. U 54letého muže by se to však zdálo trochu brzo!

Tycho Brahe je pochován pod podlažím Týnského chrámu na Staroměstském náměstí v Praze. Roku 1901 při 300letém výročí jeho smrti byl hrob otevřen a jeho pozůstatky zkoumány. Za naši stranu se studia zúčastnil i pražský antropolog prof. Matiegka. Protože chrám r. 1679 vyhořel a r. 1721 byl restaurován, Brahův hrob silně utrpěl a byl poškozen. Spadlé kusy zdiva rozlomily rakev a rozházely kosti. Že nalezená lebka patří Tychu Brahovi, dokazovala jen nepřítomnost části nosních kůstek, o něž přišel v souboji v r. 1566. Nosil na tom místě stříbrnou destičku obsahující měď. Také po ní zůstaly v nosních částech měděnkově zelené stopy. Případný močový kámen nalezen nebyl. Prof. Matiegka tehdy odebral Brahův vous (dlouhý 10,5 cm a 2 cm široký) a nějaké zbytky šatstva. Vše pak předal Národnímu muzeu. Roku 1991 při otevření dánského velvyslanectví v nové rezidenci v Praze byla část těchto ostatků předána jako dar vyslanci. Ten je pak odevzdal do kodaňského planetária.

A tam se k vousům dostal dánský toxikolog B. Kaempe a jeho kolegové. Kaempe, který pracuje v Ústavu soudní chemie Kodaňské univerzity, podrobil vousy zkoušce na přítomnost arzenu a rtuti na atomovém absorpčním spektrometru. A zjistil, že obsahují jen nepatrné množství arzenu (0,26 g/g), zato neobvykle vysoké množství rtuti (6,25 g/g)! Došel k závěru, že Tycho Brahe nebyl otráven nějakou arzenovou sloučeninou, tak jak se po tom při takovýchto příležitostech každý badatel pídí i bez jakéhokoliv rozumného důvodu. Nález rtuti pak vysvětluje sverázně. Tycho Brahe, ač hvězdář, se zabýval také výrobou různých léčivých elixírů. A jeden z nich, určený pro léčbu "chorob kožních i krevních, jako je svrab, příjice, ale i elefantiáza (!) a podobné", byl založen výhradně na rtuti. A tak Kaempe a spol. spekulují, že příčinou Brahovy smrti bylo okoušení a testování vlastního přípravku na sobě. Vždyť otrava rtuťovými látkami způsobuje také uremii (např. sublimát), i když nevyvolanou poškozením močového měchýře. Poškozeny jsou ledviny, které pak nemohou plnit svou čisticí funkci a jmenovaný stav vznikne jinou cestou.

Úvaha dánských badatelů je jistě zajímavá. My buďme opatrní, protože jednak jde jen o domněnky vyvozené na základě právě získaných výsledků, jednak ani takovéto výsledky nemusí mít konečnou platnost a mohou být ovlivněny více okolnostmi. Každý, kdo takovéto záležitosti trochu sleduje, ví, jak z těchto hledisek stále k sobě láká pozornost postava Napoleonova. Ten měl být údajně otráven při pobytu ve vyhnanství na Sv. Heleně. Začátkem šedesátých let tak byly zveřejněny senzační články, které na základě aktivační analýzy stopových prvků jednoznačně dokazovaly, že pozůstatky údajných Napoleonových vlasů obsahují značné množství arzenu. (Lze se o všem dočíst např. v knize Juraje Tölgyessyho "Detektívi atomového veku", Obzor Bratislava 1973, v češtině "Svět odkrytý atomy", Horizont Praha 1975). O dvacet let později se zjistilo, že vzhledem k tehdy ještě méně dokonalé technice nebyly v Napoleonových vlasech zjištěny zvýšené hladiny arzenu, ale antimonu. I ten by jej při užívání léků obsahujících tento prvek mohl nakonec otrávit. Ale bylo by to trochu o něčem jiném (viz Vesmír 62, 316, 1983/6). Tento "omyl" autorům v dnešní době již nehrozí, ale možnost, že by se některé prvky mohly dostat do zkoumaných materiálů druhotně, tedy třeba až po smrti, byla při hrdelních přích již nejednou brána v potaz. (Contributions in Forensic Toxicology, str. 309, MOLINApress Lipsko 1994)