Proč vymřela alka velká

Shodou okolností si stejnou otázku kladl článek ve Vesmíru již před 13 lety (Vesmír 86, 340, 2007/6). Dale Serjeantson hledal tehdy ústy Jana Robovského odpověď zejména v odlišném způsobu hnízdění alky velké. Kvůli němu měla být snadnější kořistí než terej bílý. Obrovský mezinárodní tým, vedený Jessicou E. Thomasovou z Bangorské univerzity a Přírodovědného muzea v Kodani, na to šel tentokrát jinak. Alkám, konkrétně 35 muzejním exemplářům (staří od 170 do 15 000 let), se podíval pod kůži. Z kostí odebral vzorky jejich mitochondriální DNA (jaderná DNA se bohužel nezachovala v dostatečné kvalitě), kterou osekvenoval. Vzorky doplnil o pět již osekvenovaných mitochondriálních genomů získaných z peří či kůže. Přidal také historická data o lovu alek a údaje popisující mořské proudění. Cílem bylo posoudit, jestli za vymření skutečně mohl člověk, nebo byl tento druh tak jako tak odsouzen k vyhynutí vinou klimatických změn nebo změn prostředí, a tlak ze strany člověka byl jen pomyslným hřebíčkem do rakve.

Nelétavé, zhruba pětikilogramové alky velké, jejichž latinský název Pinguinus impennis později dal v angličtině jméno tučňákům (přírodovědci je mylně¹⁾ považovali za příbuzné), byly kdysi široce rozšířené v severním Atlantiku. Hnízdící kolonie se nacházely na východním pobřeží Severní Ameriky i na západním pobřeží Evropy, včetně Islandu, Velké Británie a Skandinávie. Loveny byly odpradávna, a to možná již neandertálci. Od 16. století se však jejich lov zintenzivnil v souvislosti s evropskými námořními plavbami a po roce 1700 se přidal komerční lov kvůli peří. Jak se alky stávaly vzácnějšími a vzácnějšími, vzrůstala poptávka po exemplářích či vejcích určených do soukromých i institucionálních sbírek. Poslední hnízdící pár byl zabit nedaleko Islandu v roce 1844, jak jinak, aby obohatil muzejní sbírku.

Obžalovanému lidstvu přezkoumání důkazů příliš nepomohlo. Právě naopak. Podle genetických dat byla populace alek před nástupem intenzivního lovu stabilní. Dokonce se úspěšně zotavila z dávného populačního poklesu. Na druhou stranu ovšem analýza nezaznamenala dramatický pokles genetické variability po roce 1600 – na to však metoda (i s ohledem na velikost vzorku) není dostatečně citlivá. Co nešlo určit z genetických dat, celkem jasně vyplývá z údajů o intenzitě odlovů a z počítačové simulace. Pokud by celková populace čítala 2 miliony jedinců (což je horní limit odhadované početnosti alek v 16. století), roční odlov 210 000 ptáků a 26 000 vajec by vedl k jejich vyhubení během 350 let. Podle autorů však byly počty odlovených jedinců daleko vyšší.

Mitochondriální data u vzorků z celého původního areálu pro někoho možná překvapivě neodhalila žádnou populační strukturu. Autoři proto usoudili, že alky dokázaly i bez letu migrovat na velké vzdálenosti. Využívaly k tomu zřejmě oceánské proudění, vlny a vítr. Tuto hypotézu podpořily i kapsle s lokátory GPS, které autoři nechali volně plout z východního pobřeží USA do Evropy. Ostatně zase tak překvapivé to není – ani některé druhy tučňáků (například tučňák císařský) nemají výraznou populační strukturu.

V závěru studie se autoři obracejí k současnosti. Mořští ptáci – včetně alek, alkounů a papuchalků, což jsou dosud žijící příbuzní alky velké – totiž čelí řadě tlaků. Vedle globální klimatické změny a související změny potravní nabídky je ohrožují i lidé, kteří je loví. Počty lovených jedinců se trvale snižují, a podle autorů jsou stále pod odhadovanými limity udržitelnosti. Ty však neberou v úvahu jiné faktory, jako je právě globální změna klimatu či intenzivní rybolov. Autoři proto vybízejí k pečlivému sledování vývoje populací lovených mořských ptáků.

Nejbližším příbuzným vyhynulé alky velké je alka malá (Alca torda), která neváží ani 1 kg. Na snímku jedinec z ostrova Skomer ve Skotsku.Snímek Pavel Pipek

Thomas J. E. et al.: eLife, 2019, DOI: 10.7554/eLife.47509;

Serjeantson D.: International Journal of Osteoarchaeology, 2001, DOI: 10.1002/oa.545