Sítě v sladkovodním rybářství

Rybářské sítě zabezpečují lidem obživu odnepaměti. Staletí a tisíciletí stará tradice se v dnešním chovu sladkovodních ryb snoubí s moderními postupy a nástroji, které rybářům usnadňují práci a pro ryby jsou šetrnější.

Nejstarobylejší dochované fragmenty rybářských sítí, datované do období 8300 let př. Kr., byly nalezeny v roce 1913 v Karélii u města Antrea (dnes Kamennogorsk v Rusku). Nicméně nepřímé důkazy o používání sítí k rybolovu, a to v podobě kamenných závaží z Korejského poloostrova, máme už z doby asi 27 tisíc let př. Kr. Tak staré síťoviny vyrobené z organických materiálů, např. vláken palem, kokosu, vrb nebo lnu, se do současnosti dochovat nemohly.

Obdoba rybářských sítí našla uplatnění i ve vojenství. Asi každý z nás viděl nějakou scénu z gladiátorské arény, kde proti sobě stál retiarius s pancířem na levé paži a štítem na rameni proti secutorovi s hladkou helmou s hledím. Zatímco secutor byl vyzbrojen štítem a krátkým mečem, zbraněmi retiaria byly trojzubec, dýka a právě vrhací síť.

Rybářské sítě se uplatňují především v rybolovu na volných vodách. Ve vnitrozemí chudém na velké řeky a jezera je možné se s nimi potkat především v chovu ryb. V minulosti však bylo jejich využití i u nás mnohem pestřejší. Na velkých řekách (Labe, Vltava, Morava) fungovali takzvaní „rybáři živnostníci“, kteří do sítí a vrší lovili říční ryby a prodávali je na místních trzích. Poměrně rozšířené bylo rovněž využívání různých ručních sítí a síťových pastí k pytláckému lovu.

Revize obsádek

V chovu ryb je potřeba čas od času ověřit, jak ryby rostou a celkově prospívají. Zda přibývají na váze podle plánu a zda jsou zdravé „jako ryby“. Pro tyto účely se používá vrhací síť (vrhačka, kukla), případně čeřen. Vrhačka (obr. 3) má kruhový tvar o různém průměru. Síť se při hodu rotací otevře a po dopadu na dno se uzavře prudším zatažením za provázek. Zvládnutí práce s vrhací sítí vyžaduje trpělivost a šikovnost v koordinaci pohybů. Vrhačka je „bambitkou“ s jedním nábojem. Když se netrefíte přesně, ryby vyplašíte a už nemáte čas opět nabít a vystřelit.

O něco známější je i mezi sportovními rybáři rozšířený čeřen. Obvykle má rozměr 1 × 1 m (povolený rybářským řádem). Používá se převážně k lovu nástražných rybiček, v rybníkářství k lovu plůdku. Čeřen se položí na dno a po chvilce čekání se co nejrychleji zvedne. Na velkých řekách se používají čeřeny i o větším rozměru (až 5 × 5 m). K jejich položení, ale hlavně zvednutí je nutná speciální páková konstrukce. K vidění jsou nejblíže na rakouské straně řeky Dyje nebo na slovenském břehu řeky Moravy. U vrhačky i u čeřenu lze úspěch lovu posílit vnaděním (zakrmením obilím, šrotem nebo chlebem).

Ruční sítě

Rozmanitost ručních sítí. Zleva přívlač malá, keser, třeboňská lžíce, sak, přívlač velká.Snímek Ján Regenda

Ryby, jež při výlovu uvíznou v síti, ale i ty, které se do sítě nedostaly a zůstaly v bahně, je nutné přemístit do kádí nebo vaniček. K lovu a k manipulaci se používají ruční sítě: kesery a saky (obr. 1). Keser má kruhový tvar obruče a používá se k manipulaci s většími druhy ryb, především s kaprem, línem, amurem či tolstolobikem (obecně s dvouletými násadami a tržními rybami). Kesery s krátkou násadou a hlubokým výpletem slouží na vydávání ryby z kádí nebo ze sítě. S krátkou násadou se totiž dobře pracuje na malém prostoru a umožňuje to efektivně využít fyziku páky. Do hlubokého výpletu se vejde více ryb a tím rybář šetří počet pohybů. Někteří „borci“ přemístí metrák ryb na 3–4 kesery!

Naopak kesery s dlouhou násadou a mělkým výpletem se využívají k lovení ryb v bahně. Ryby jsou sbírány spíše jednotlivě, a tak není potřeba hluboké sakoviny. Preferovanou vlastností je hbitost a obratnost. Rybář s nimi jednoduše a snadno dosáhne dál.

Práce s keserem je fyzicky velmi náročná. I když to tak možná nevypadá, rybářům – „dávalům“, tedy těm, kdo vydávají ryby ze sítě na přebírku nebo z kádě na váhu, na výlovu projdou rukama tuny ryb. Kvůli tomu se na keseru počítá každý gram. Z původně těžkých kovaných železných obručí se v druhé polovině 20. století přešlo na tenčí ocelové dráty, ještě později na nerezové trubky. Ke svému keseru mají někteří rybáři osobní vztah, obdobně jako vojáci ke zbrani. Různě si jej odlehčují a upravují na míru (především násadu) a hlídají před kolegy.

Obruč saku má na rozdíl od keseru trojúhelníkový tvar. Používá se převážně k lovu menších ryb – plůdku a násad. Obvykle má výplet s menšími oky. Rovná hrana slouží k šetrnému nabírání ryb na rovném podkladu, zakulacené rohy lze elegantně využít k „vyzobávání“ malých rybek z bahna.