Šalebné strakapoudí mimikry

Proč se jedinci a druhy podobají? Dobrý kandidát na jednu z klíčových otázek v biologii. Odpověď na ni totiž určuje tak zásadní věci, jako je rozlišení společného původu od konvergence či mimikry od krypse. Bez znalosti příčin podobnosti ani nelze poznat, který jedinec či populace patří ke kterému druhu – a zkuste bez toho vůbec začít dělat biologii!

Pokud se silně podobají druhy stejné „čeledi“ či jiné úzce vymezené fylogenetické skupiny, automaticky očekáváme, že podoba je dána příbuzností. Vnější vzhled druhů ale určují i mnohé další faktory a je zřejmé, že sdílení stejných faktorů (klima, habitat, predátoři) povede ke sdílení podobného vzhledu i u druhů příbuzných jen málo (tedy ke konvergenci).

Strakapoudi, datli a krutihlavi jsou fascinující skupina, mnohem proměnlivější, než by napovídal šalebný dojem z velmi nereprezentativní sbírky „našich“ druhů. Kdo nevěří, ať si prolistuje skvěle provedenou knihu Gerarda Gormana,¹⁾ kterou jsem nedokázal odložit, dokud jsem ji neproslídil do poslední stránky.

Nová studie ukázala, že neobyčejně variabilní zbarvení 230 druhů čeledi datlovitých (Picidae) je do velké míry dáno klimatem: tito lesní „tesaři“ se např. řídí Glogerovým pravidlem a druhy z vlhčích oblastí jsou tmavší a nenápadněji vzorované než druhy suchomilné. Jenže ani podnebí, biotop a evoluční příbuznost neumí vysvětlit, proč je v „datlí rodině“ běžné, že druhy nijak blízce příbuzné jsou téměř k nerozeznání.

Příčiny této evidentní mnohonásobné konvergence jsou téměř jistě sociální (tj. ostatní možnosti jsou vyloučeny): tělesně menší, a proto sociálně podřízené druhy při pohledu z dálky vytvářejí šalebný dojem, že jde o tělesně větší, a proto sociálně nadřízené druhy, s nimiž se pozorovatel, ať už jiný datel, či predátor datlů, pustit do křížku nechce (koncepce „mezidruhového sociálně dominančního mimikry“: Ptačí svět 26, 18, 2019/2). Ačkoli biologové o této možnosti diskutovali po celá desetiletí, až loňská studie podává silné důkazy, že datli a spol. jsou v rámci ptačí fylogeneze vlastně něco jako motýli (Vesmír 81, 497, 2002/9).

Strakapoudi přes evoluční kopírák. Strakapoud osikový (Dryobates pubescens, vlevo) a strakapoud americký (Leuconotopicus villosus, vpravo) se nepodobají proto, že by byli blízce příbuzní (jak bychom očekávali): s. osikový je blíž než s. americkému příbuzný našemu s. malému (Dryobates minor), ačkoli se mu podobá méně. Prakticky totožné zbarvení s. amerického a osikového je proto výsledkem evoluční konvergence (oba záběry New York, USA).Snímky Tomáš Grim

Miller E. T. et al.: Nature Communications, 2019, DOI: 10.1038/s41467-019-09721-w