Nevtíravý půvab přetvářky a odstrašení

Když jsem uviděl krásné fotografie Petra Pokorného z jeho jihoamerických cest, bylo těžké odolat, abych k nim nenapsal alespoň krátký slovní doprovod. Měl by být zároveň pokusem etablovat českou terminologii pro jevy přetvářky a hrozby v přírodě. Kdo z biologů i laiků by neznal slovo mimikry! Užívá se v mimobiologických souvislostech nejspíše takto: „Jaké měl dokonalé mimikry – pod rouškou zbožného poutníka by sotva kdo poznal známého podvodníka a vraha. Laura přistoupila blíže…“ (úryvek neexistujícího triviálního románu).

Samo slovo mimicry letos oslaví 185 let své existence – poprvé je použili W. Kirby a W. Spence ve své učebnici entomologie z roku 1817. Původně znamenalo připodobnění hmyzu k okolí za účelem zakamuflování, třeba lupenitka připomínající list, ¹⁾ v „lidovém“ pojetí ostatně podnes znamená něco jako „ochranné zbarvení“. Slovo je pochopitelně anglické, byť z řeckého základu (mimikos – napodobující). To je pro jeho české použití do určité míry problém, protože svou koncovkou sugeruje tvar plurální – mimikry, bez mimiker, k mimikrám. Čeština sice není v gramatických operacích s cizími slovy právě nabitá skrupulemi (sanskrtské karma je maskulinum, řecké plasma neutrum, francouzské garage také maskulinum atd.), ale co je moc, to je někdy příliš. V Pravidlech pravopisu i slovnících je slovo mimikry uváděno jako nesklonné neutrum – mimikry, bez mimikry, k mimikry – nu, vypadá to strašně. Přitom v mluveném jazyce běžně slýcháme: „Kdy budeš přednášet o mimikrách?“

Kámen úrazu nastává v okamžiku, kdy je třeba vyjádřit nějakou konkrétní podskupinu řečeného jevu, třeba tu, kterou popsal r. 1862 pan H. W. Bates. ²⁾ V české entomologické hantýrce bývá zvykem udělat femininum „Batesova mimikra“ – sugeruje to pak dojem, že „mimikry“ tvoří jakýsi soubor napodobení, v němž jedna každá „mimikra“ má některá specifika. Ti opatrní ale píší podle Pravidel: Batesovo mimikry, bez Batesova mimikry atd.

Možná je absurdní roztáčet brus českého jazyka na prahu třetího tisíciletí, kdy se stejně publikuje v angličtině a nevýznamná lokální etnika si mohou doma švitořit, jak jim zobák narost. Koneckonců je to ale časopis Vesmír, kdo by se o zbytky vědecké terminologie v rámci čechořečnosti měl starat. Gramaticky úskalné slovo „mimikry“ se dá velmi dobře nahradit slovem „mimeze“ (z ř. mimesis), které se pak jednoznačně a neproblematicky skloňuje (bez mimeze, k mimezi…) a dá se rozšiřovat různými epitety (Batesova, Müllerova a další). Slovo samo se občas používá v německy psané literatuře (Mimese) pro to, co původně Kirby a Spence nazvali mimicry, a sice pro napodobení rozmanitých rostlinných či minerálních substrátů živočichy, ale vzhledem k tomu, že povaha jevu je víceméně jednotná, ať se napodobuje cokoli (jiný motýl nebo lišejník), nevidím důvod, proč by se toto slovo nemělo užívat alespoň v lokálním úzu, a v přednáškách tak již delší dobu činím.

Jako adaptivní zbarvení bývá zvykem označovat nějaký vnější design živých objektů, o němž se v rámci darwinovské doktríny má za to, že přináší svému nositeli nějaký prospěch, vyjádřený v posledku v podobě reprodukčního úspěchu. Žloutnutí či červenání javorových listů na podzim sem tedy nepatří, tím méně třeba červeň rubínů či modř jasné oblohy.

Problém jak takto různá zbarvení interpretovat je z historického hlediska dosti nedávný – byl založen teprve darwinovským obratem a zde prezentovaný přehled v zásadě pochází od Darwinova souputníka A. R. Wallace z roku 1867 (předtím podobné otázky vůbec nevyvstávaly, Bůh-Stvořitel si může tvořit co chce a nikomu není povinen z toho skládat účty – proč je vrána černá a zlatý bažant kýčovitě barevný, je věcí Jeho per definitionem nezbadatelných rozhodnutí). Kromě této wallaceovsko-darwinovské interpretace vznikly ještě dvě další nezávislé koncepce výkladu významu vnějšího vzhledu živých organizmů, a sice Portmannova (blíže v autorově článku k stému výročí Portmannova narození, Vesmír 76, 676, 1997/12) a Hingstonova (článek o tomto mimořádně zajímavém autorovi se připravuje).

Funkční interpretace zbarvení a tvarovosti v živém světě naráží na rozmanitá úskalí, zejména proto, že se nikdy nepodaří interpretovat je všechna jednou teorií, a rozpadají se – Occamova břitva sem, Occamova břitva tam – do několika disparátních interpretačních skupin (zbarvení a designy v přírodě tvoří samozřejmě jednu kategorii jevů, která není fragmentována „sama od sebe“, ale díky našemu interpretačnímu úsilí). Tím nemá být řečeno, že funkční vysvětlení různých typů jsou ryzí fikce, ale spíše to, že princip úspornosti není nutně a za všech okolností posvátnou krávou. Celkově se všechny vnější designy (pro jednoduchost mluvme jen o živočiších, ne o rostlinách a houbách) rozpadají na dvě základní kategorie – zbarvení sémantická (ř. sémeion – znamení), tj. zbarvení nápadná, jejichž cílem je živočicha zviditelnit, a zbarvení kryptická (ř. kryptos – skrytý), tj. taková, jejichž cílem je živočicha zamaskovat, zneviditelnit. Už slyším námitky, že v mimolidské přírodě cíle být nesmějí, tak jak to, že jiné lidské atributy, třeba kompetice či reakce, být smějí? Je těžké dělat lidské výpovědi bez lidské metaforiky, ostatně darwinizmus je nauka vycházející tomuto aspektu vstříc – je narativní, vypráví novodobé etiologické mýty: Jakže to přišla babočka paví oko k svým „očím“? Inu, to bylo tak: Za dávných časů babočky na křídlech žádná oka neměly. Až jednou…

Celá nauka o adaptivních zbarveních má ještě jeden výrazně „lidský“ aspekt – primárně bazíruje na lidském optickém vnímání. Byť se živě zajímá o to, jak ptáci či kudlanky vlastně vidí, přes všechnu badatelskou snahu to můžeme poznat jen přibližně (museli bychom se stát červenkou, abychom s jistotou věděli, co vlastně vidí). Předpoklad, že vidí něco podobného jako my, však vůbec není pošetilý. Kryptická zbarvení málokdy dělala potíže – jejich účel je zjevný a přírodní teologové předdarwinovské éry na nich mohli demonstrovat dovednost Všemohoucího stejně efektně jako jejich následovníci moc přírodního výběru – jen si zkuste hledat můry na kůře porostlé lišejníkem nebo mladou čejku v trávě! ³⁾

Horší to bylo se zbarveními sémantickými. Zhruba se dají rozdělit na ta, která jsou určena pro vnitrodruhovou komunikaci, a ta, která slouží pro komunikaci mezidruhovou (toto rozdělení se snadno řekne, ale v konkrétním případě někdy těžko dokazuje, v jednotlivých případech může jít o kombinaci obojího). V každém případě bylo už Darwinovi jasné, že křiklavá zbarvení rozmanitých ptáků či motýlů bude těžko vysvětlovat působením přírodního výběru, a proto zavedl další typ, výběr pohlavní. V typickém případě jej mají provádět samice, které si samečka-fešáka zvolí podle svého vrozeného vkusového schématu. ⁴⁾ Této koncepci by nasvědčovala i skutečnost, že pestřejší a ornamentálně rafinovanější bývá spíše samčí pohlaví, byť ne nutně. Darwin takto vysvětloval i všechna pestrá zbarvení u hmyzu, což byla při naprostém nedostatku etologických dat v jeho době značná odvaha (pozdější doba řadu jeho intuic v tomto směru potvrdila, byť ne všechny).

Přece jen se však zarazil před skutečností, že řada motýlích housenek je křiklavě pestrá, často s rozmanitými ornamentálními štětičkami chloupků – i při nejlepší vůli si bylo těžko představit u těchto pohlavně dosud neaktivních bytůstek nějaký stín sexuální selekce, navíc zde není ani náznak dimorfizmu. Se svými pochybami ⁵⁾ se v dopise svěřil Wallaceovi s prosbou, aby o celé věci popřemýšlel. Ten skutečně formuloval hypotézu zcela novou, a sice o pestrých zbarveních jakožto výstražných (později byla nazvána aposematická). Jinou kapitolou by bylo, proč Wallace pohlavní výběr neměl rád, zatímco Darwin, který s ním udělal osobně tu nejlepší zkušenost, jej viděl kde mohl (tento článek by však měl být o zbarveních, nikoli o drbech).

Hypotéza předpokládala, že takovýto druh je nějakým způsobem toxický, nechutný či nebezpečný a že jeho nápadný habitus usnadňuje predátorům učení – ochutnají jen jednou a víckrát ne. Řada aposematiků se také skutečně pomalu pohybuje, dlouho žije a jejich způsob života je gregariózní, tj. ve skupinách, většinou sourozeneckých. Celá tato teorie, o níž existují stohy literatury a obrovské množství pokusů, má přes svou globální přesvědčivost některá slabá místa. Řada druhů, objektivně nebezpečných, je zbarvena krypticky a k evoluci aposematizmu u nich nedošlo (včely oproti vosám, chřestýši oproti korálovcům atd.). Naopak existuje řada pseudoaposematiků, sice jedlých, ale nápadně zbarvených, byť většinou na partiích viditelných jen za pohybu (zadní křídla mnohých sarančí, stužkonosek atd.). I toto bývá zvykem chápat jako zařízení proti predátorům, kteří jsou náhlým objevením pestrých barev šokováni a znejistí. Navíc se ukázalo, že žádný aposematik není tak toxický, aby jej za určitých okolností a v omezené míře nikdo nežral (existují ptáci, sami většinou velmi nápadní, kteří se na konzumaci aposematiků přímo specializují, třeba naše vlha), celý fenomén jejich relativní nejedlosti připomíná tak nejspíš postupné mizení pochoutek během recepce. Ukazuje se i to, že aposematik může ochutnání predátorem ve zdraví přežít a není nutno spřádat složité úvahy o tom, kterým že to sobeckým genům v jeho bratřích a bratrancích jeho oběť přinese prospěch. Navíc je u řady predátorů obraz nejedlého aposematika už vrozený, u některých z nich, třeba u korálovců, nemá ostatně uštknutý predátor během posledních dvou tří minut života příležitost pracně získanou moudrost zúročit, ba ani o ní někomu povyprávět.

Výše zmiňovaný britský entomolog Bates potom na základě svých zkušeností s bělásky rodu Leptalis, které si přivezl přimíchané mezi motýly čeledi Ithomiidae, od nichž byli sotva k rozeznání, vyslovil tuto hypotézu: Druhy, které svým vnějším habitem „vybočují z řady“ svých příbuzných a svou podobou se naopak přimykají k druhu nepříbuznému, tak činí proto, aby těžily z nejedlosti „chráněného typu“ a „schovávaly se“ za ním před predátory. Jev sám byl v této době znám už dobrých dvacet let, ale teprve naroubování na darwinizmus, známý tehdy sotva tři roky, dalo Batesově práci řádnou průraznost. ⁶⁾

Práce vzbudila velký ohlas a předznamenala chápání mimetických jevů až do přítomné doby. Poměrně brzy nato, r. 1879, postuloval Fritz Müller, německý emigrant žijící v Brazílii, další, po něm pojmenovaný typ mimeze, a sice podobnost mezi dvěma blíže nepříbuznými druhy, z nichž oba jsou nejedlé, tedy jakýsi aposematický habituální kartel. Svou práci doprovodil i pěkným matematickým modelem, dokládajícím, jaké výhody plynou pro oba druhy z redukce ztrát při zaučování mladých, dosud naivních predátorů tím, že tak činí jen jednou. Později se ukázalo, že mezi Batesovou a Müllerovou mimezí existují plynulé přechody, ba že v typickém případě existuje batesovsko-müllerovské kontinuum, kdy třeba na jihoamerické pasece létá v rámci mimetického okruhu celá skrumáž motýlů několika různých čeledí a všech stupňů toxicity s rámcově tímtéž vnějším habitem (celá problematika je ještě poněkud komplikovanější, ale detaily nelze v takovémto informativním článku rozebírat).

Posléze byla ještě jako samostatná kategorie odlišena agresivní či peckhamovská mimeze (nazvaná podle slečny E. G. Peckhamové z muzea ve Wisconsinu), která spočívá v napodobování jiného organizmu ne za účelem obrany před predátory, ale predace či parazitace (napodobovat se může buď ten parazitovaný či lovený – třeba vajíčko kukačky připodobněné k vejcím hostitele, nebo něco zcela jiného – želva kajmanka, která při lovu ryb jazykem napodobuje svíjejícího se červa). Do této kategorie spadá i tvarové či olfaktorické (pachové) napodobování mravenců některými jejich hosty.

Konečně lze mluvit také o mimezi parciální, kdy není napodobován živočich celý, ale jen některá jeho signálně významná část, třeba „vosí“ pruhovaný zadeček i s žahavými pohyby, jak to dělají někteří noční motýli, nebo některé případy „očních“ skvrn na jejich zadních křídlech, které zřejmě ukazují po svém odhalení drobným ptákům, jejich „upřený pseudopohled“ připomíná některého jejich predátora. ⁷⁾

Parciální mimeze přecházejí plynule k atrapám, např. k falešným hlavám některých motýlů a hadů, týlním obličejům některých sov a dalším podobným inovacím – některé z nich jsou určeny i pro komunikaci vnitrodruhovou, třeba nápodoby estrálních otoků samic u samců paviánů pláštíkových. I člověk, nejzajímavější ze všech živočišných druhů, produkuje podvody naveliko, od falšovaných bankovek a nepravých tělesných vůní z parfumerie až po žertovné předměty typu kostiček z bílého mramoru v cukřence. Ostatně přírodní podvody a adaptivní zbarvení nelze v takovémto krátkém článku nastínit ani přibližně, neřku-li pak spletitou historii jejich objevování – chtě nechtě zde musím laskavé čtenáře a spanilomyslné čtenářky odkázat na svou knižní publikaci Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy, vydanou nakladatelstvím Vesmír r. 2000.