Když se láme chléb či útes…

Téma bodů zlomu lze pojmout mnoha způsoby, jak ostatně dokazují i autoři příspěvků v tomto čísle. Člověka v první řadě napadnou situace, v nichž nějaký systém dlouho odolává sílícímu tlaku, až se v jednom okamžiku zhroutí a na jeho troskách se ustaví nové pořádky, dramaticky odlišné od původního stavu.

Ale zlomy všeho druhu mohou nastávat nenápadněji, do určité chvíle skrytě a docela pomalu, přesto relativně rychle ve srovnání s tím, jak dlouho předtím se nic pozoruhodného nedělo (jinak bychom sotva mohli mluvit o zlomu).

Ať už ale bod zlomu nastane v jednom spektakulárním okamžiku, nebo v měřítku lidského života tak pozvolna a nenápadně, že si ho všimneme třeba až zpětně, jeho důsledky mohou být rozsáhlé a zasahovat i do oblastí, v nichž bychom to na první pohled nečekali. V globálně propojeném světě není snadné odhadnout, co všechno se v daném bodě zlomí a jak bude vypadat nová rovnováha.

„Pokud dojde k významnému poklesu množství ryb v pobřežních oblastech, tamní obyvatelé začnou hladovět. Nebylo by to v dějinách lidstva poprvé, kdy by se celé národy začaly přemisťovat za vhodnějšími podmínkami pro život,“ píše Eva Majerová v článku o bělení korálů a ani by nemusela pokračovat. Fantazie podpořená historickými i nedávnými zkušenostmi jede naplno.

Petr Zouhar píše o rostoucí schopnosti medicíny oddálit bod, odkud není návratu. Jistě, umíráme v průměru později než naši předci a zotavujeme se z potíží, které by ještě nedávno byly fatální. Zdaleka to není jen díky transplantacím, jimž se věnuje jeho článek, byť důsledky pro jednotlivce a jeho blízké jsou u každé život zachraňující transfúze nebo transplantované ledviny neocenitelné. Ale pokroky medicíny spolu s rostoucím bohatstvím společnosti přinášejí důsledky sahající daleko za osudy jednotlivců. Ilustruje to i zpráva o dětské úmrtnosti. V České republice si dnes už sotva umíme představit to, co je v subsaharské Africe, která dosud neprošla demografickým přechodem, stále běžné: nadpoloviční většině matek zemřelo nejméně jedno dítě před pátými narozeninami. Velikost a rychlost změny, kterou bohatší část světa prodělala během 20. století, je dobře vidět na grafu. Naděje dožití posunutá do výrazně vyššího věku s sebou nese mnohá pozitiva, ale (jak si stárnoucí evropská populace stále intenzivněji uvědomuje) i řadu problémů, majících potenciál výrazně rozkolísat společenskou rovnováhu. A kdo ví, dost možná ve spojení s dalšími faktory povedou k novému sociálnímu, ekonomickému a politickému bodu zlomu s důsledky, které částečně tušíme, částečně neznáme a částečně raději znát nechceme.

Graf s podobným průběhem na podobné časové škále najdeme v článku Petra Houdka. Týká se sice něčeho jiného, ne však zcela nezávislého. Nárůst (relativní i absolutní) počtu lidí žijících v demokracii, která mimo jiné přeje svobodnému bádání, se zdá být nezadržitelný, povšimněte si však zmenšení strmosti křivky v posledních asi patnácti letech a růstu anokracie. (Název tohoto režimu kupodivu nemá původ v českých politických poměrech.)

Jak se stane, že se společnost jako celek vydá po trajektorii, která ji vede cestou donedávna nemyslitelnou? A existuje pro jednotlivce i pro společnost cesta zpět? „V zemích bez důvěry lidé od druhých očekávají jen podlost a korupci; sami se tak chovají. Pro řešení zhoršující se situace se obracejí k státu, pro který však pracují stejně nedůvěryhodní a podlí lidé. Společnost je stále regulovanější, korupce se šíří a je čím dál lukrativnější. Lidé si dále potvrzují své názory, že sobeckost a intriky vedou k úspěchu a učí to své děti,“ píše Petr Houdek k tématu, ke kterému se z jiného úhlu vyjadřuje i Vladimíra Čavojová: „Keď čítame rôzne svedectvá ľudí, ktorí sa z konšpirátorov či veriacich stali skeptikmi, vieme tam identifikovať ako zlomový okamih určitú mieru otvorenosti, keď zo svojej sociálnej bubliny vyšli do heterogénneho prostredia, ktoré prestalo nekriticky podporovať sklon k sebapotvrdzovaniu.“

Body zlomu samozřejmě doprovázejí i problematiku, která dnes patří k nejžhavějším. Klimatických změn se v hlavním tématu tohoto čísla částečně dotýká pouze Eva Majerová, ale Vesmír se k nim brzy vrátí podrobněji. Jaké důsledky zpětných vazeb ve složitém klimatickém systému, jemuž stále dost nerozumíme, nás překvapí? Ale body zlomu nastávají i v reakcích lidí. Loňský rok byl ve znamení studentského klimatického hnutí. Gretě Thunbergové se mnozí vysmívají, ale co když je symbolem a zároveň spoluhybatelkou generačních změn ve vnímání světa? V tomto kontextu je druhořadé, kde přesně leží pravda a jak moc složité její hledání je. Svět je v pohybu a předstírat opak by bylo pošetilé. „Takové to typické přesvědčení moudrých mužů, že vědí všechno nejlíp a že vlastně o nic nejde. Že ti mladí hloupě prudí,“ napsal mi nedávno jeden zástupce mladé generace v reakci na debatu, jíž jsme předtím byli oba účastni. Stejný pocit nedávno vykrystalizoval ve shovívavé pokrčení rameny globálního dosahu: „OK, Boomer“. (Pokud vás tento loňský mem minul, nelamte si s tím hlavu. Přijde jiný.)

Z cyklu Dědci.Ivan M. Havel