Blázni, hodiny a nedůvěra

Proč se Američané oblékají jako blázni, všechny hodiny ve Švýcarsku jsou seřízeny a v Česku vychováváme děti k nedůvěře? Za tím, kam se vyvíjí společnost jako celek, je způsob, jakým jsme se vyrovnali se zlomovými momenty.

Svou první mezikulturní zkušenost mám spjatu s panoptičností vzhledu i osobností spolužáků, když jsem chvíli studoval ve Spojených státech. Na semináři o problematice společenských změn vedle mě seděla studentka oblečená v sytě růžovém kožíšku, zahalená v něm od hlavy až k patě. Něco jako „medvědí“ oblečky pro miminka. Bylo to nejspíše i pyžamo. Upřímně jsem si myslel, že je vyšinutá – bylo léto, navíc v Kalifornii – nebo že její přítomnost je experimentem přednášejícího, kterým v nás chce vyvolat reakci na její nekonformní oblečení. Leč nikdo nehnul ani brvou. Jiní studenti nosili na přednášky běžně sluneční brýle. Věřil jsem, že kvůli zakrytí šlofíka. Vstupovali ale vášnivě do debat. O variacích účesů, piercingu či tetování nemluvě. Bez uměleckého díla na kůži jsem vyčuhoval spíše já; košile a kalhoty v tom prostředí nutně působily dojmem nudné uniformy.

Bylo zřejmé, jak výrazně expresivnější a otevřenější Američané jsou. Když přednášející studenta pochválil za odpověď (a to dělal, i když úplně výborná nebyla), student radostí vykřikl, s kamarádem vstali a poplácali se. Reakce neodlišitelná od fotbalových fanoušků, radujících se z gólu vstřeleného jejich týmem. Diskuse bývaly spíše divadelním představením. Američané i při prezentaci fádních informací pobíhali po místnosti, bouřlivě gestikulovali a křičeli. Při představování semestrálních prací naopak jeden ze studentských týmů teatrálně zmlkl, všichni odešli z místnosti a přivedli bezdomovce. Tématem jejich studie byla sociální nerovnost a svými slovy „chtěli k prezentovaným statistikám přidat i osobní příběh“. Na konci semináře jsme člověku v nouzi dávali peníze na ubytování.