Transplantace a posouvání hranic medicíny

Roku 1543 měl novorozenec v Anglii statistickou naději dožít se 33,9 roku (obr. 3). O 476 let později, roku 2019, už jeho potomek mohl vzhlížet k životu dlouhému 81,3 roku. Zlom přišel s rozvojem medicíny v druhé polovině 19. století, který významně posunul bod, odkud není návratu. Jednou z obzvláště působivých ukázek úspěchů moderní medicíny je i rozvoj technik transfuzí a transplantací.

Starověcí i středověcí lékaři věřili, že řada chorob pramení z nerovnováhy tělesných tekutin a že je nemocnému možné pomoci upuštěním špatné krve. Pouštění žilou, popřípadě náhrada špatné krve (tedy jakási krevní transfuze) tak byly v popředí zájmu starých mediků i šarlatánů. Podle dobové antisemitské povídačky se židovský lékař pokusil zachránit nemocného papeže Inocence VIII. (1432–1492) tím, že mu dal pít krev tří mladých chlapců. Dárci ani papež nepřežili. K serióznějším pokusům o transfuzi došlo (nejprve na zvířatech) v šedesátých letech 17. století ve Francii a Anglii. Krev se odebírala z nejrůznějšího dobytka, přičemž zvláštní oblibu si vysloužily ovce a telata. Věřilo se totiž, že jejich beránčí povaha přejde s krví i do příjemce. Brzy výzkumníci přistoupili ke skutečným transfuzím do žil placených dobrovolníků. Ti kupodivu často i přežili (přenášené množství krve bylo totiž patrně zanedbatelné). Jakmile se však do rukou experimentátorů svěřily churavějící osobnosti jako švédský hrabě Gustaf Bonde, začala se množit úmrtí vyvolaná imunitní reakcí. Další čachry s přenosem krve pak byly na dlouhá desetiletí zakázány světskými i církevními autoritami (podobné regule dodnes dodržuje většina svědků Jehovových).

Začátkem 19. století se transfuze vrátily na scénu. Po načerpání dalekosáhlých zkušeností na pokusných zvířatech zachránil James Blundell roku 1818 krvácející rodičku transfuzí krve jejího manžela. Brzy nato byla transfuze lidské krve použita také u hemofiliků. Zákrok se tak dostal do módy, což přineslo mimo jiné vznik mnoha specializovaných nástrojů. Přesto ještě dlouho docházelo po podání krve povážlivě často k úmrtí pacienta. Příčinou byla reakce tehdy ještě naprosto tajemného imunitního systému proti cizorodým strukturám, které se mohly vyskytovat v přijímané krvi. Teprve konec 19. století přinesl vysvětlení, neboť se podařilo (v souvislosti s rozmachem očkování) pochopit základní principy imunity.

Významné objevy a úspěchy v transfuzní a transplantační medicíněSchéma Vesmír, podle návrhu Petra Zouhara

Cesta za bezpečnou transfuzí