Dilema klimatických změn: vzhůru, nebo daleko?

Geografické hranice rozšíření rostlinných druhů se vlivem klimatických změn posouvají společně s měnícími se podmínkami prostředí, nejčastěji teplotou. Jednoduše řečeno očekáváme, že zvyšující se teploty posouvají hranice druhů ve směru dále od rovníku. Areály rozšíření se tak na severní polokouli zvolna sunou k severu, na jižní polokouli pochopitelně k jihu. V pohořích se navíc horní i dolní výšková hranice rozšíření posouvá do vyšších nadmořských výšek. Obecně platí, že teplota klesá v průměru o 5 až 6,5 °C na 1000 výškových metrů nebo na 1000 km zeměpisné délky (přesněji 6,9 °C v oblasti 45° severní nebo jižní šířky). Už z toho je na první pohled vidět značná disproporce při překonávání vzdáleností mezi druhy horskými a nížinnými. Druhy v horských oblastech jsou svým výskytem zkomprimovány do poměrně úzkého výškového pásu a při změně teploty o 1 °C jim stačí přesun asi o 170 výškových metrů, aby se opět dostaly do podmínek s optimální teplotou. Změna teploty o 1 °C v nížinách však vytváří potřebu posunů hranic areálů druhů o přibližně 150 km.

K migracím (posunům areálů rozšíření) na větší vzdálenosti jsou přinuceny i dlouhověké dřeviny. Pro relativně rychlý nárůst teploty a sucha nejsou svou dlouhověkostí a stavbou těla příliš přizpůsobeny. Důsledkem je zvýšená mortalita, která souvisí s celkovým oslabením, napadáním patogeny a sníženou schopností reprodukce na poměrně rozsáhlých oblastech. Přesnější sledování těchto i dalších přírodních dějů nám rozostřuje vliv člověka, který zpravidla intenzivně v lesích mírného pásu hospodaří. Umělé vysazování dřevin a podpora jejich (mono)kultur nám nedovoluje aktuálně zjistit přirozené ekologické limity dřevin, a tím i jejich hranice rozšíření. Brání nám i metodologické postupy, protože sledování změn na tak velkých prostorových škálách předpokládá jednotnou a dlouhodobou metodiku, zpravidla koordinovanou řadou státních útvarů.