i

Aktuální číslo:

2021/3

Téma měsíce:

Les

Případ kuru a chyba nobelovské komise?

 |  2. 11. 2020
 |  Vesmír 99, 660, 2020/11

Za přelomový výzkum nemoci kuru obdržel Nobelovu cenu lékař Daniel C. Gajdusek dne 10. prosince 1976. Příběh této choroby je dobrodružný a napínavý a i dnes se můžeme ptát: Co bylo na nemoci kuru tak tajemného? A dostal Nobelovu cenu správný člověk?1)

Nemoc kuru byla zvláštní v tom, že se vyskytovala pouze u nepočetné populace teprve nedávno kontaktovaných domorodců etnolingvistické skupiny Fore (vyslovuj fó-rej) z vnitrozemí ostrova Nová Guinea. Ohnisko se nacházelo ve správním okrsku Východní vysočina. První běloši sem dorazili až v rozmezí dvacátých a třicátých let 20. století, a i když tyto průzkumníky následovali misionáři a správní úředníci, pod omezeným dohledem vlády byly pouze zóny do vzdálenosti asi dvouapůldenního pochodu od nově zakládaných policejních stanic. Zbytek území se dle oficiálního termínu označoval jako „nekontrolovaný“. K Fore dorazila první vládní patrola roku 1947 a pak už sem hlídky přicházely pravidelně. Úřední zprávy zdůrazňovaly především dvě skutečnosti důležité pro budoucí správu území: vysokou frekvenci válečných konfliktů mezi domorodci a zavrženíhodnou praxi kanibalismu.

Podrobnosti o kulturním rázu oblasti přinesli antropologové na počátku padesátých let 20. století. V okrsku Východní vysočiny byli prvními z nich Ronald M. Berndt se svou manželkou Catherine, kteří zde pracovali v letech 1951 až 1953. Zjistili, že život domorodců se nijak výrazně neodlišoval od jiných krajů novoguinejské Vysočiny (obr. 1). Lidé se živili pěstitelstvím a žili v malých, palisádou ohrazených osadách. Každá vesnička představovala základní jednotku z hlediska obživy i rodinného života svých obyvatel. Několik malých sídel pak dohromady tvořilo válečnou alianci, protože násilné konflikty zde byly na denním pořádku. Politická spojenectví i nepřátelství ovlivňovala každodenní život i do značných vzdáleností od jednotlivých sídel a nezáležela na příslušnosti k etnolingvistické skupině. Napříč Fore tedy nepanovala společenská jednota.

Ústředím každé osady byl dům mužů, který obývali navzájem příbuzní (i když ne nutně pokrevně) muži, jejich synové, kteří již prošli základní iniciací, a příležitostně i další nocležníci mužského pohlaví. Ženy žily v malých chatách postavených v řadě naproti mužskému domu. Ženské domácnosti obvykle tvořily manželky, jejich malé dětí obou pohlaví, nesezdané starší dcery a občas také další spolumanželky jednoho muže. Příbuzenství se odvozovalo po otcovské linii, běžná a častá byla i adopce cizinců, a to dětí i dospělých.

Kultura Fore a jejich sousedů se začala měnit od padesátých let 20. století, kdy se kontakt s bělošskou civilizací zintenzivnil. Postupně mizela opevnění osad a muži se ze společného domu stěhovali ke svým ženám. Dosud praktikovaný kanibalismus byl přísně zakázán a také bojechtivost domorodců nuceně ochladla. Spory, hlavně odplaty za učiněná příkoří, řešili nyní lidé častěji pomocí kouzel. Ta však mohla být stejně smrtonosná jako zbraně.

Očarovaní zlým kouzlem

Manželé Berndtovi během svého výzkumu zaznamenali zvláštní stav některých místních lidí, při němž docházelo k nezvladatelnému třasu celého těla. Domorodci tvrdili, že jej způsobuje jednak chladný vítr zona, který s sebou přináší duchy mrtvých, ale také zlovolná magie kuru nepřátelských kouzelníků. Ronald Berndt došel k názoru, že nejde o nemoc v pravém slova smyslu, ale o psychosomatickou poruchu.

Chorobný třes těla byl totiž u domorodců z Nové Guineje zaznamenán již dříve. Roku 1919 hlásil vládní antropolog Francis Edgar Williams podivné chování místních v oblasti Papuánského zálivu. „Velké množství domorodců začalo trpět jistým druhem závratě, při které ztráceli kontrolu nad svými končetinami, a jeden za druhým se potáceli kolem vesnice. Téměř celé osazenstvo obce mohlo být takto postiženo v jednom okamžiku. Zatímco lidé vrávorali, jejich vůdci hlasitě promlouvali jazykem ‚Djaman‘ (němčinou), což byla v jejich podání řeč složená z převážně nesmyslných slabik.“ Nešlo přitom o nic krátkodobého, protože tento úkaz, nazvaný šílenství Vailala, přetrvával někdy od roku 1915 až do druhé poloviny dvacátých let 20. století.

Jak se ukázalo, v případě Vailala šlo o kulturní fenomén spojený s vlnou kargo kultů, které vyvolal kontakt se západní civilizací. Ke kulturnímu šoku připočtěme vliv misionářů, kteří ve snaze přiblížit křesťanskou věrouku domorodcům přirovnávali biblické reálie k těm papuánským, čemuž však místní obyvatelstvo nebylo schopno porozumět. A jako reakce na kosmologický zmatek se zrodila synkretická spirituální hnutí, která předpovídala brzkou změnu světového řádu. Společným rysem nových kultů bylo, že se duchové předků vrátí na zemi, domorodci obdrží množství vytouženého bělošského zboží (karga) a bílí lidé navždy odejdou. Víra v nastolení nového pořádku místní obyvatelstvo masově zasáhla a nevyhnula se ani Východní vysočině. Tady ale bylo něco jinak. Stoupenci kargo kultů se sice obecně chovali podivně, trpěli zvláštními tělesnými příznaky, nikdy ale na tato postižení neumírali. U Fore však ano.

Nyní vidíte 31 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném

O autorovi

Petr Květina

Doc. Mgr. Petr Květina, Ph.D., (*1976) absolvoval studium na Masarykově univerzitě v Brně, doktorát získal na Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 2000 působí v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze. Zaměřuje se na období neolitu, na teorii poznání archaických společností a koncept studia minulosti bez písemných pramenů.
Květina Petr

Doporučujeme

Nejlepší zbraň proti virům? Očkování

Nejlepší zbraň proti virům? Očkování

Eva Bobůrková  |  1. 3. 2021
Jako uznávaná a zkušená viroložka se Ruth Tachezy nyní nutně musí zabývat virem SARS-CoV-2. Dosud se věnovala jinému zabijáku – papilomaviru....
Les a voda

Les a voda

Václav Cílek, David Storch  |  1. 3. 2021
V posledních letech se v souvislosti s klimatickou změnou čím dál častěji zmiňují lesy a jejich podíl na bilanci vody v krajině. Lesy na jedné...
Jak se v Česku daří orlům

Jak se v Česku daří orlům uzamčeno

David Horal, Tomáš Bělka  |  1. 3. 2021
V současné době hnízdí v České republice čtyři druhy orlů, což nebylo v dřívějších desetiletích vůbec samozřejmé. Ale nemají vyhráno. Co je nejvíc...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné