Dvojjazyčnost prospívá výkonu mozku

Mluvit dennodenně několika jazyky je v mnoha, či dokonce ve většině zemí světa běžné: lidé hovoří místními, jedním nebo více úředními jazyky, k tomu téměř všichni ještě ovládají angličtinu, francouzštinu, španělštinu nebo čínštinu. Mnohojazyčnost je tedy z globálního pohledu přirozená a představuje spíše pravidlo než výjimku. V Čechách tomu ale tak není.

Snad právě proto existuje v naší více méně jednojazyčné společnosti celá řada mýtů, předsudků či mylných informací týkajících se dvojjazyčnosti či mnohojazyčnosti u dětí a dospělých. K těmto mýtům patří například názory, že dvojjazyčné děti jsou při osvojování svých jazyků v porovnání s jednojazyčnými dětmi zpožděné nebo že lidé hovořící dvěma jazyky musí umět plynule překládat z jedno jazyka do druhého či že nejlepší recept na dvojjazyčnost je, když každý rodič striktně mluví na dítě jen jedním jazykem (tzv. one parent – one language principle). Občas se objeví i názor, že učení více jazykům současně kognitivně zahltí dítě tak, že se jeho mozek nezvládne naučit dobře ani jednomu z nich.

Přepínání kódu

Nejvíce ale přetrvávají předsudky vztahující se k takzvanému přepínání kódu (v odborné terminologii code-switching). Myslí se tím spontánní nebo vědomé přecházení z jednoho jazyka do druhého, a to buď mezi dvěma větami, nebo i v rámci jedné věty. Moje dvojjazyčné děti používají například slovo dursťák (německy Durst – žízeň a česká přípona -ák vyjadřuje mohutnost žízně) nebo kušlovat (od německého kuscheln – mazlit se – s českou koncovkou typickou pro tvoření sloves). Nedávno jsem na jednom pražském hřišti slyšela, jak někdo říká: „Kde je můj rower?“ (polsky kolo). Přepínání mezi dvěma větami může vypadat i takto: „Kam jsi řekla, dass du es hingetan hast?“ (že jsi to dal/dala).