Nordická věda

1929: V Mnichově vyšla kniha Filipa Lenarda „Velcí přírodozpytci“. Vyšla v nakladatelství Lehmannově, které se specialisovalo na vydávání knih, v nichž se horlí pro rasovou čistotu Němců, pro posílení nordického živlu v nich, který prohlašován za jakýsi živel šlechtický, od kterého vychází a vyšlo všecko veliké, co Němci vykonali. Podle Lenarda také Řekové se přistěhovali do Hellady ze severu, kde se vypěstovala jejich tělesná zdatnost i duševní energie v bojích proti nepříznivé přírodě. Avšak přišedše do Řecka, počali se mísiti se živly asijskými a africkými, a to je zbavilo jejich dosavadní energie a velkých schopností. Tím vysvětluje Lenard, že se asi od roku 100. před Kristem až 1.500 po Kristu neobjevil žádný velký přírodozpytec. Tuto dobu 1600 let nazývá dobou mrtvou. Není v ní velkých přírodozpytců proto, poněvadž k tomu scházeli lidé. […] Teprve novým přílivem nordické krve vzniká obrození, kterému předchází vynález knihtisku pohyblivými literami Gutenbergem (1440) a Kolumbovo objevení Ameriky.

Jestliže Lenard tak jako jiní němečtí spisovatelé podobného směru všecko velké, co v Německu bylo vykonáno, nehledě ani k tomu, co mluví o Řecích, připisuje nordickému elementu v německém národě, třeba říci, že to je příliš jednostranné a přehnané. Zapíral by tím na příklad veliký vliv slovanské krve v Němcích, vždyť Leibnitz byl vlastně Slovanem a je pochybno, zdali ve východní polovici Německa vůbec existuje nějaký čistokrevný Germán. Mimo to zapíral by veliké zásluhy, které si v německé kultuře a zvláště ve vědách exaktních získali židé. Značná část vynikajících německých matematiků k nim patří a zasloužili se také velice o pokrok věd fysikálních a lékařských. Nordická věda Za nynějších poměrů, kdy obyvatelstvo západní Evropy tvoří velice složitou směs původních národů, je vůbec nevědecké připisovati jenom jednomu kmenovému elementu zásluhy o evropskou vědu. Žádný národ nemá výsady na geniální lidi. Objevují se sporadicky ve všech národech a běží vždycky jen o to, aby se jejich vlohy mohly dobře rozvinouti a aby se dostali na takové životní místo, kde by mohli působiti úměrně ke svému nadáni.

Vesmír 7, 224, 1929/9–10

2019: V Bratislavě narozený německý fyzik Philipp Lenard (1862–1947) získal v roce 1905 Nobelovu cenu za práci na katodových paprscích. Antisemitismus a vypjatý nacionalismus spoluutvářely jeho osobnost i na tehdejší poměry nezvykle výrazně. Vedl spory s Einsteinem, v nichž kromě odborných otázek hrál zásadní roli Einsteinův židovský původ. Lenard byl zdatný experimentátor, ale slabší teoretik, teorii relativity a kvantovou teorii považoval za nesmysly. Popudila ho Nobelova cena pro Einsteina za fotoelektrický jev, kterému se sám věnoval. Cítil se nedoceněný. To vše zřejmě hrálo roli v jeho dalším počínání.

V květnu 1924, tedy nedlouho po mnichovském pivním puči, napsal s dalším nobelistou Johannem Starkem obdivný článek Hitlerův duch a věda, v roce 1926 ho Hitler s Rudolfem Hessem navštívili a Lenard se stal jedním z prominentních nacistických vědců. Vědecké objevy a teorie posuzoval podle rasového hlediska, odmítal „židovskou fyziku“. Ve Vesmíru zmiňované dílo Grosse Naturforscher tomuto vidění světa odpovídalo.