i

Aktuální číslo:

2019/3

Téma měsíce:

Klam

Dostali jsme obrovskou šanci

 |  7. 1. 2019
 |  Vesmír 98, 16, 2019/1

Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, jíž jsou oceňováni myslitelé „přesahující svým dílem do kulturního, společenského i každodenního života“ získal v jubilejní dvacátý rok Josef Jařab. Jakou podobu by mělo mít vzdělání na českých univerzitách? Jakých chyb jsme se na cestě za svobodným a demokratickým vzděláním dopustili? Nejen o tom hovoříme s amerikanistou, bývalým rektorem Univerzity Palackého, profesorem Josefem Jařabem.

Právě vy jste se stal prvním porevolučním, svobodně zvoleným rektorem v Československu. S jakými vizemi jste tehdy do této funkce vstoupil? — Spiš s obavami než vizemi. Bylo to velmi rychlé a nečekané, já jsem tehdy byl člověk na univerzitě víceméně režimem trpěný. A neuvěřitelnou shodou absurdních událostí jsem byl 21. prosince 1989 zvolen rektorem, přitom týž den jsem údajně měl obdržet ještě od starého vedení výpověď.

Takže revoluce pro vás přišla v pravý čas. Jak se vlastně daly do pohybu události na olomoucké univerzitě? — Všichni studenti, byly jich možná čtyři tisíce, se shromáždili v pondělí po 17. listopadu ve sportovní hale a chtěli slyšet, co se stalo v Praze. Oficiální představitelé univerzity se snažili všechno nějak „okecat“. Tehdejší rektor říkal, nebudeme napodobovat Prahu, máme svoji hanáckou hrdost – „šikovně“ apeloval na lokálpatriotismus, který měl úspěšně nahradit ideologii komunismu. Někteří pedagogové říkali, tak ano, symbolickou stávku, ale jen aby to nenarušilo vyučování. To byli zejména takoví, kteří na univerzitě nejspíš nikdy neměli být. Vzal jsem si do ruky mikrofon a oslovil plnou halu: „Tohle je dějinný okamžik, všichni učitelé by měli podpořit studentské stávky a studenti své kolegy.“

A pak jsem s překvapením v polovině prosince zjistil, že jsem kandidátem studentů na rektora. A také jsem jím byl zvolen. Podle někdejší praxe byl rektor jmenován, nikoli volen, ale my jsme si vytvořili své revoluční postupy. De facto nelegálním rektorem jsem byl až do platnosti nového vysokoškolského zákona z roku 1990 a po opakované volbě legálním ještě dalších šest let.

Skočil jste do této významné funkce zcela bez příprav. — Věděli jsme spíš, co nechceme, než co chceme. A určitě jsme nevěděli, jak k tomu, co chceme, dojít. Ale jedno bylo jisté: hned od prvních dnů, jak se otevřely dveře do světa, se valily nabídky pomoci s transformací školství, s výukou angličtiny atd. Pomoc přicházela zejména ze Spojených států. Kromě jiného tehdy přijelo asi 20 děcek z nějaké americké střední školy, kteří s učitelem a přítelem Československa Georgem Whitem přivezli první počítač. Na univerzitě byl tehdy jeden, a ten zabíral půl tělocvičny. Tak začala komputerizace univerzity, proběhla až zázračně rychle, během několika měsíců, a protože to byly počítače nové, měli jsme najednou lepší vybavení než naši kolegové z Itálie, Anglie nebo Německa. Mně se nejvíc líbilo, že člověk mohl na počítači nejen psát, ale i kreslit a posílat faxy. Jsem výtvarně zaměřený člověk, a tak jsem kreslil obrázky a posílal je kolegům na Harvard a jiné univerzity. Byla to taková komiksová korespondence.

Co zejména jste chtěl změnit v systému výuky? Viděl jste vzor v americkém školství? — Hlavně jsem chtěl zrušit starý autoritativní a dogmatický způsob výuky a začít s učením, jaké odpovídá moderní svobodné zemi. Ale to nebyla práce na chvilku. Zrušit marxismus-leninismus, to šlo snadno, stačil jeden podpis. Změnit způsob výuky byl běh na mnohem delší trať. Od začátku jsem věděl, že nemůžeme pokračovat ve stávajícím systému, kdy studenti odsedí povinně v posluchárnách až 38 hodin týdně, a pak už jim nezbývá prostor na to, aby samostatně četli, studovali, psali. Ale když jsem vystoupil na vědecké radě s návrhem, že objem povinné výuky snížíme téměř na polovinu, na nějakých 22–24 hodin, mnozí kolegové i děkani protestovali. Prý že rektor snižuje úroveň vysoké školy. Ale to bylo holé nepochopení.

Bojoval jste s nepochopením, ale také jste asi musel školu „vyčistit“. Potřeboval jste se rozloučit s některými pedagogy? — Učitelů, kterých jsme se potřebovali zbavit, bylo dost, ale právními subjekty byly pomýleným rozhodnutím v Poslanecké sněmovně nejen celá škola, ale i fakulty, takže jsem vlastně neměl nad personálním složením univerzity žádnou moc. To byla velká brzda. Po další roky jsem musel děkany přesvědčovat a přesvědčit, když to mocensky ze zákona nešlo. Výhodou bylo, že jsme se takto učili diskusi, a tím pádem i demokracii. Ale pokud jde o obnovu profesorského sboru, jedinou reálnou nadějí, kromě několika výjimek, zůstalo, že si vychováme sami novou generaci. A to se v mnoha oborech podařilo.

Zrušil jste nenáviděný marxismus-leninismus, ale nahradil jej nějaký jiný obecný vzdělanostní základ, jaký dostávají na amerických školách všichni studenti od mediků po techniky? — K tomu nejdříve jednu historku: Po Vánocích roku 1989 přišla jakási dáma, že její dcera strávila celé svátky studiem marxismu-leninismu, a tak by z něj ráda udělala zkoušku, jestli bych tedy nemohl odložit zrušení ústavu o týden. Že by dcera určitě dostala jedničku, a tu potřebuje na prospěchové stipendium. Neuvěřitelné, že? Ale přesně to dokládá, jak hluboko kleslo vědomí toho, co je nebo není hodnota… Ale k vaší otázce: Prosadil jsem, aby všichni studenti měli úvod do filozofie, ať studují, co studují. Jak je to na jiných školách, nevím, a ani do té naší už nemám co mluvit.

Jaké další kroky jste udělal? — Po kritice děkanů jsem si uvědomil, že nemůžeme snížit rozsah výuky a chtít po studentech samostudium, když chybějí informační zdroje. Počítače ale průběžně přicházely. Pak jsem dostal od ministerstva obrany zbrojnici a tu jsme přebudovali na knihovnu a informační centrum. Tehdy přijel pomoci i profesor Andrew Lass, který působil na Mount Holyoke College v Massachusetts (viz Vesmír 94, 18, 2015/1; 95, 56, 2016/1), a s jeho pomocí se začala digitalizovat knihovna olomoucké univerzity, ale také státní vědecká, a obě se propojily. To byl velký posun. Pak začali přicházet studenti z Iowy, Texasu, Nebrasky, Minnesoty s českými kořeny. A s nimi i jejich učitelé. Domluvili jsme se s asociací univerzit Středozápadu, Associated Colleges of the Midwest, že studentům nabídneme přednášky z české historie a podobně.

Kdo těm americkým studentům přednášel? A v jakém jazyce? — Muselo to být v angličtině, česky nemluvili. Pokusili jsme se, ale samozřejmě to nešlo. Vždyť si uvědomte, v padesátých letech, kdy jsem studoval anglistiku a amerikanistiku, jsem rodilého mluvčího nikdy neviděl, prvního jsem potkal až pět let po konci studia. Podobně nebo hůř na tom byli i ostatní. Lidí, kteří ovládali angličtinu, bylo hrozně málo. Takže jsme na to museli jinak. Kolegové si připravili přednášky, ty nechali přeložit, mladí Američané je dostávali a četli dopředu a na hodinách se pak diskutovalo. To byl také obrovský průlom, vlastně jsme se tak posunuli k hloubkové akademické diskusi, což je právě ona důležitá součást amerického stylu výuky. A pak nám velmi pomohl americký filantrop Charles Merrill, neboť věnoval peníze na roční pobyty olomouckých studentů na některé z amerických univerzit. Kde jsem znal rektory a americké slavnější kolegy, poprosil jsem, aby nám odpustili školné a naše studenty vzali do místních rodin na bydlení. Program běžel až do loňského roku, kdy Charles zemřel; uvidíme, zda se podaří pokračování zajistit, každopádně se nutně zvýší částka, kterou budou muset studenti nebo jejich rodiče zaplatit. Dosud díky Merrillovu programu vycestovalo a strávilo rok na studiích v Americe okolo tří set olomouckých studentů.

Jaký dojem máte ze své univerzity dnes? Obecně je slyšet ze všech stran hodně kritiky na české školství, že v něm stále převažuje biflování nad kritickým myšlením, diskusemi. — Nemohu mluvit za všechny kantory, a už vůbec ne za jiné školy, ale možnost učit jinak jsme v Olomouci nabídli. Modelově se nám to tedy určitě podařilo a zájem studentů o některé kantory také o lecčems vypovídá. Ale zachování úrovně a kvality výuky nastartované po revoluci je problém nejen naší univerzity, ale celé společnosti. Což souvisí s tím, že je příliš mnoho vysokých škol a příliš mnoho studentů. V roce 1989 studovalo 14 procent osmnácti– až pětadvacetiletých lidí, teď je to skoro polovina. A to by žádná společnost neunesla, tolik studijních talentů v populaci prostě není. Navíc našemu vysokému školství určitě chybí diferenciace a její praktické uplatnění.

O tomto problému se velmi diskutuje. Akademická obec se v tomto sporu dělí na ty, kteří vítají, že většina populace studuje, a na ty druhé, kteří namítají, že úroveň vysokých škol to musí nutně snižovat. Jaký je váš názor? — Je to ještě složitější. Na počátku 21. století jsem byl členem akreditační komise. V té době jsme schválili existenci jen jediné soukromé univerzity, a ještě to byla malinká Akademie Josefa Škvoreckého pro dvacet třicet lidí. A kolik je jich dnes? A hrdě se nazývají univerzitami, což je vůbec nadužívané slovo. Vychovávají opravdu člověka vzdělaného, je absolvent homo eruditus? Co se týče vysokého školství, tady má celá společnost velký dluh. Boloňskou deklarací jsme dostali obrovskou šanci změnit systém, který jsme v roce 1989 převzali. Bylo zavedeno bakalářské a magisterské studium, ale téměř všechny školy nebo katedry rozstřihly pět let na tři a dva. Aniž by se promyslelo, jak to na sebe navazuje. Velký dluh tu má i vláda, protože absolventi bakalářského tříletého studia de facto nejsou nic. Ti lidé nesmějí učit, nemají titul, který by společnost uznávala. Přitom ona vynakládá peníze na to, aby se vzdělali. A studenti se pak pochopitelně tlačí na další, magisterské studium.

A jak by to tedy mělo podle vás být? — Nikde nikdo neřekl, že Boloňská deklarace znamená tři plus dva roky, jinde v Evropě je běžnější čtyřletý bakalář a jeden rok magistr. A tak jsme to měli udělat i my, stejně polovina studentů studuje bakaláře čtyři roky. A k tomu půl rok praxe, ať už učitelské, v průmyslu, nebo jinde, a půl rok studia v zahraničí, ať už na Erasmu, nebo jinde. Takto bychom získávali vzdělanější, na život ve společnosti připravenější absolventy. Takovýto čtyřletý bakalář by samozřejmě nevyřešil všechno, ale pokud by byl brán jako kvalifikovaný, hotový absolvent, možná by poklesl zbytečně nadměrný počet studentů magisterského studia, kteří na to už nemají. Dalším problémem je příprava budoucích pedagogů. Pedagogové nejsou dnes žádní Komenští, ale v učebních programech zabírají příliš prostoru obecně koncipovanými přednáškami místo toho, aby se čas věnoval konkrétní učitelské přípravě a hlubšímu propojení s didaktikou studovaných oborů. Jestli odbornost je ta podstata studia, tedy ten dort, didaktika by měla být jen tou pověstnou třešničkou. Tak tomu u nás často nebývá. Je nejvyšší čas se nad studiem učitelství zamyslet.

Další hojně zmiňovanou bolestí univerzit je tlak na vědecké výsledky pedagogů. Obojí nejde dělat pořádně, stěžují si vědci-učitelé, říkají, jsme jak v kleštích. — U nás se hodnotí jen publikace, nikdo nehodnotí výuku, a ani se neví, jak ji případně hodnotit. Výsledkem je, že se podceňuje, posunuje na vedlejší kolej a kantoři málo učí. Nemají čas ani chuť, protože bádají. Důležitější jsou totiž peníze a ty plynou z grantů. Výplaty se zvyšují podle toho, zda někdo má, či nemá grant. Mluví se o nedostatku lékařů a teoretiků na lékařských fakultách a řeší se to přidáním peněz. Ale jenom tím se to vyřešit nemůže. Přírodovědecká fakulta naší univerzity chce zase rušit katedry a zřizovat ústavy. To znamená, že budou více bádat a ještě méně učit. Základní poslání univerzit je ale přece propojit výuku s bádáním. Bádání je navíc zatížené byrokratizací ještě víc než výuka. Je mi 81 let, honba za granty je mi lhostejná. Ale není mi jedno, že tohle neřeší společnost, politici, ani těch 40 rektorů, které dnes máme.

Povězte mi něco radostnějšího: jak se proměnil váš obor? Když jste studoval, mnohé knihy u nás nemohly vycházet v češtině a k originálům jste přístup neměl už vůbec. — Ano, v době komunismu tu směli vycházet jen autoři, kteří, to byl velmi oblíbený výraz, „nastavovali zrcadlo“ kapitalismu, imperialismu atd. Jen občas oku cenzora unikly a vyšly knihy jako například Kdo chytá v žitě Jeroma D. Salingera… Paradoxní je, že ti „vhodní“ spisovatelé byli nejvyšším důkazem americké svobody a demokracie: kritizovali poměry ve své zemi, ale nikdo jim nebránil psát a vydávat knihy. To je naštěstí minulost. A něco pozitivního? Mladý kolega z naší katedry anglistiky a amerikanistiky bibliograf Marcel Arbeit teď s několika studenty dal dohromady úctyhodné dílo: tři tlusté svazky bibliografie překladů americké literatury do češtiny. Od Krameria po konec 20. století. Takže naše spojení s literární Amerikou je vlastně přes všechny potíže ohromující.

Zajímalo by mne, zda dnešní studenti anglistiky a amerikanistiky čtou. — Čtou. Moji tedy ano. Využil jsem zkušenosti nabyté na amerických univerzitách, jistě nejsem sám, a přenesl je do výuky. Studenti čtou každý týden text, který má maximálně sto stránek, ale spíš šedesát. Množství úkolů musí být podle mne reálné. Četbu zadám v pondělí a v sobotu do západu slunce mi musí studenti napsat odpověď na otázku, kterou nemohou znát, aniž ten text četli a promysleli. Každou neděli tak zpracovávám dvacet prací v rozsahu do 200 slov a v pondělí v semináři o nich diskutujeme. Bývalo to tak, že kolegové většinou na začátku semestru zadali povinnou četbu – třeba i 120 titulů – a v lednu čekali, jestli to studenti zvládli. A protože ti to zvládnout ani nemohli, tak se studiem končili. Vím, že tady se na vysokých školách pravidelnost moc nenosí. A já ji podporuji. Ještě i s trochou romantiky: týden co týden se mí studenti musí naučit nazpaměť jednu anglickou básničku. Zkraje se chechtají, že nejsou malé děti, ale pak se je pěkně učí. A na zápočet musí napsat ještě delší kritický esej. Takto se mi snad podařilo propojit americký a evropský, respektive německý způsob výuky.

Byl jste rektorem Univerzity Palackého, ale také Středoevropské univerzity. Hojně pomlouvané, v Praze a teď už i v Budapešti nechtěné. Proč je tolik trnem v oku některým vládnoucím lidem? — George Soros má dost peněz, aby mohl pozvat přední světové ekonomy, filozofy, historiky, nositele Nobelových cen. Studentům tedy přednášejí světové špičky různých oborů. Úroveň výuky na Středoevropské univerzitě naše školy logicky výrazně převyšuje. Tato univerzita ovšem vede studenty také ke kritickému myšlení, a k tomu patří i kritický pohled na chování a jednání současných politiků. A to ti vládnoucí politici jako Orbán, Kaczynski, Zeman a dříve Mečiar nebo Klaus vnímali a vnímají jako své ohrožení. „Otevřená společnost“, jak ji definoval Karl Popper a jak se ji snaží prosazovat George Soros, takovou hrozbou skutečně je a doufejme, že nadále bude.

Situace Středoevropské univerzity vlastně poněkud symbolizuje stav Evropy. Rozdělení společnosti a vítězství populismu vidíme i v USA. Někteří myslitelé dokonce varují, že demokracie umírá. Vidíte tu situaci také takto vážnou? — Vážná je, demokracie je ve velkém ohrožení, ale pořád si myslím, pořád věřím tomu, že v Americe je tak hluboce zakořeněna, že Trumpa přežije. A i v naší střední Evropě snad zdravé síly situaci zvrátí na druhou stranu. Navíc čím by se demokracie nahradila, kdyby zemřela? Autokracií? Kdyby přišla, lidem by brzy došlo, že není tím, co chtějí. Myslím, že i mnozí voliči Trumpa už to vědí.

Viz rovněž článek Cyrila Höschla Amerika v nás.

Ke stažení

RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

Eva Bobůrková

Eva Bobůrková původní povolání systémové inženýrky nikdy nevykonávala, neb se zhlédla v novinařině. Ze zpovídaných lidí jí brzy jako nejzajímavější vyšli vědci, a tak se od ekonomického zpravodajství odklonila k popularizaci vědy, kteréžto se věnuje od roku 2000.
Bobůrková Eva

Doporučujeme

Kompost je mikrobiologické muzeum

Kompost je mikrobiologické muzeum

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2019
Člověk vyrábí spoustu organických látek, které jsou přírodě neznámé a špatně se rozkládají. Mnohé z nich představují nebezpečí – od akutní...
Pozor na zubaře s iluzí

Pozor na zubaře s iluzí

Jan Kremláček  |  4. 3. 2019
Mozek je silný výpočetní nástroj. Zpracovává současně obrovské množství dat ze svého okolí a reaguje na ně tak, aby svému organismu zajistil...
Fantóm rodu archeopteryxov

Fantóm rodu archeopteryxov

Martin Kundrát  |  4. 3. 2019
Vták, alebo plaz? Ani jedno, ani druhé, ale kombinácia oboch. Archeopteryx je opereným plazom! Predznamenal zmeny, ktoré preniesli dinosaurov na...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné