Aktuální číslo:

2026/4

Téma měsíce:

Radioaktivita

Obálka čísla

Mou povinností je trápit se

 
 |  8. 1. 2015
 |  Vesmír 94, 18, 2015/1

Andrew Lass je Američan, ale mluví perfektní češtinou. Učí na prestižní americké univerzitě, přesto kritizuje současné americké školství. Vyznává vzdělanost a svobodná umění, a musí přihlížet pragmatismu studentů a tlaku manažerů na efektivnost výuky. Do Prahy si nedávno přijel pro cenu nadace Vize ’97, kterou obdržel jako „člověk vždy hájící svobodu slova a myšlení a zároveň jako člověk úzce spjatý s Českou republikou“.

Jak úzce jste spjatý s Českou republikou?

V Praze jsem začal chodit do základní školy a došel jsem až na univerzitu, než naši rodinu v roce 1973 vyhostili. Doma jsme s bratrem a rodiči vyrůstali v typickém newyorském intelektuálním prostředí, ale školy i přátele jsme měli české.

Proč a kdy sem vaši rodiče vůbec přišli?

Otci po válce nabídli, aby vedl v Evropě pobočku CARE, jedné z neziskových organizací, které pomáhaly poválečné Evropě s distribucí potravin, ošacení a podobně. Bohužel přijel těsně před únorem 1948, takže činnost CARE v Československu brzy skončila, ale rodiče přesto zůstali, oba pak působili jako novináři.

Chtěli zůstat i po únorovém komunistickém puči?

No, politika to všechno komplikovala. Tady byl stalinismus a ve Státech zase mccarthismus – a my jsme byli chyceni, jak se u nás říká, mezi zdí a kamenem, jako mnoho dalších Američanů, Francouzů, Angličanů a dalších „expats“. Byla to tragédie, řada z nich byla levicově nakloněna, ale pak se stala obětí procesů. Nám v té době vyprchala platnost našich amerických pasů, ale kvůli mccarthismu nám je neobnovili. Až počátkem šedesátých let se rodičům podařilo vyhrát soud s naším state department, obdobou vašeho ministerstva vnitra, tak se situace změnila. Ale pak přišel osmašedesátý a rodiče jako typičtí novináři chtěli být tam, odkud všichni utíkají. Později nás stejně vyhostili, mé rodiče jako nežádoucí novináře, mě jako nežádoucího vysokoškolského studenta.

Prožil jste většinu života v Praze, asi jste se loučil těžce?

V té době jsem už byl ve Státech několikrát a měl jsem v plánu, že se tam vrátím na postgraduální studium. K tomu sice došlo, ale ne tak, jak jsem plánoval. Byl jsem v té době velmi aktivní v umělecké surrealistické skupině, měl jsem blízko k Vratislavu Effenbergovi, psal jsem česky poezii, to ostatně dosud, chodil jsem s dívkou, a přestože byla normalizace, pro mě byl studentský život dramatický, pozitivní a to náhlé přerušení bylo velmi bolestivé. Měl jsem půl roku před dokončením vysokoškolského studia. Ale vlastně mi to zachránilo život.

Nyní vidíte 13 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie
RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

Eva Bobůrková

Eva Bobůrková původní povolání systémové inženýrky nikdy nevykonávala, neb se zhlédla v novinařině. Ze zpovídaných lidí jí brzy jako nejzajímavější vyšli vědci, a tak se od ekonomického zpravodajství odklonila k popularizaci vědy, kteréžto se věnuje od roku 2000.
Bobůrková Eva

Doporučujeme

Ničí ozon choleru?

Ničí ozon choleru? uzamčeno

Iva Hůnová, Libor Elleder  |  30. 3. 2026
Pražská klementinská observatoř patří k těm, které mají nejdelší řadu nepřetržitých hydrometeorologických pozorování na světě. To se všeobecně...
Jak se člověk stává biologem

Jak se člověk stává biologem

Jan Černý  |  30. 3. 2026
Biologem se člověk nerodí, biologem se člověk stává. Ne jednorázovým rozhodnutím nebo náhlým osvícením, ale pomalým vrůstáním do světa, který je...
Patnáct let Fukušimy

Patnáct let Fukušimy uzamčeno

Vladimír Wagner  |  30. 3. 2026
Nejsilnější zemětřesení v dějinách přístrojového měření lokalizovaly seismografy v pátek 11. března 2011 pod mořským dnem nedaleko Japonska....