Mou povinností je trápit se
Andrew Lass je Američan, ale mluví perfektní češtinou. Učí na prestižní americké univerzitě, přesto kritizuje současné americké školství. Vyznává vzdělanost a svobodná umění, a musí přihlížet pragmatismu studentů a tlaku manažerů na efektivnost výuky. Do Prahy si nedávno přijel pro cenu nadace Vize ’97, kterou obdržel jako „člověk vždy hájící svobodu slova a myšlení a zároveň jako člověk úzce spjatý s Českou republikou“.
Jak úzce jste spjatý s Českou republikou?
V Praze jsem začal chodit do základní školy a došel jsem až na univerzitu, než naši rodinu v roce 1973 vyhostili. Doma jsme s bratrem a rodiči vyrůstali v typickém newyorském intelektuálním prostředí, ale školy i přátele jsme měli české.
Proč a kdy sem vaši rodiče vůbec přišli?
Otci po válce nabídli, aby vedl v Evropě pobočku CARE, jedné z neziskových organizací, které pomáhaly poválečné Evropě s distribucí potravin, ošacení a podobně. Bohužel přijel těsně před únorem 1948, takže činnost CARE v Československu brzy skončila, ale rodiče přesto zůstali, oba pak působili jako novináři.
Chtěli zůstat i po únorovém komunistickém puči?
No, politika to všechno komplikovala. Tady byl stalinismus a ve Státech zase mccarthismus – a my jsme byli chyceni, jak se u nás říká, mezi zdí a kamenem, jako mnoho dalších Američanů, Francouzů, Angličanů a dalších „expats“. Byla to tragédie, řada z nich byla levicově nakloněna, ale pak se stala obětí procesů. Nám v té době vyprchala platnost našich amerických pasů, ale kvůli mccarthismu nám je neobnovili. Až počátkem šedesátých let se rodičům podařilo vyhrát soud s naším state department, obdobou vašeho ministerstva vnitra, tak se situace změnila. Ale pak přišel osmašedesátý a rodiče jako typičtí novináři chtěli být tam, odkud všichni utíkají. Později nás stejně vyhostili, mé rodiče jako nežádoucí novináře, mě jako nežádoucího vysokoškolského studenta.
Prožil jste většinu života v Praze, asi jste se loučil těžce?
V té době jsem už byl ve Státech několikrát a měl jsem v plánu, že se tam vrátím na postgraduální studium. K tomu sice došlo, ale ne tak, jak jsem plánoval. Byl jsem v té době velmi aktivní v umělecké surrealistické skupině, měl jsem blízko k Vratislavu Effenbergovi, psal jsem česky poezii, to ostatně dosud, chodil jsem s dívkou, a přestože byla normalizace, pro mě byl studentský život dramatický, pozitivní a to náhlé přerušení bylo velmi bolestivé. Měl jsem půl roku před dokončením vysokoškolského studia. Ale vlastně mi to zachránilo život.