Arktida2024banner2Arktida2024banner2Arktida2024banner2Arktida2024banner2Arktida2024banner2Arktida2024banner2

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Mou povinností je trápit se

 
 |  8. 1. 2015
 |  Vesmír 94, 18, 2015/1

Andrew Lass je Američan, ale mluví perfektní češtinou. Učí na prestižní americké univerzitě, přesto kritizuje současné americké školství. Vyznává vzdělanost a svobodná umění, a musí přihlížet pragmatismu studentů a tlaku manažerů na efektivnost výuky. Do Prahy si nedávno přijel pro cenu nadace Vize ’97, kterou obdržel jako „člověk vždy hájící svobodu slova a myšlení a zároveň jako člověk úzce spjatý s Českou republikou“.

Jak úzce jste spjatý s Českou republikou?

V Praze jsem začal chodit do základní školy a došel jsem až na univerzitu, než naši rodinu v roce 1973 vyhostili. Doma jsme s bratrem a rodiči vyrůstali v typickém newyorském intelektuálním prostředí, ale školy i přátele jsme měli české.

Proč a kdy sem vaši rodiče vůbec přišli?

Otci po válce nabídli, aby vedl v Evropě pobočku CARE, jedné z neziskových organizací, které pomáhaly poválečné Evropě s distribucí potravin, ošacení a podobně. Bohužel přijel těsně před únorem 1948, takže činnost CARE v Československu brzy skončila, ale rodiče přesto zůstali, oba pak působili jako novináři.

Chtěli zůstat i po únorovém komunistickém puči?

No, politika to všechno komplikovala. Tady byl stalinismus a ve Státech zase mccarthismus – a my jsme byli chyceni, jak se u nás říká, mezi zdí a kamenem, jako mnoho dalších Američanů, Francouzů, Angličanů a dalších „expats“. Byla to tragédie, řada z nich byla levicově nakloněna, ale pak se stala obětí procesů. Nám v té době vyprchala platnost našich amerických pasů, ale kvůli mccarthismu nám je neobnovili. Až počátkem šedesátých let se rodičům podařilo vyhrát soud s naším state department, obdobou vašeho ministerstva vnitra, tak se situace změnila. Ale pak přišel osmašedesátý a rodiče jako typičtí novináři chtěli být tam, odkud všichni utíkají. Později nás stejně vyhostili, mé rodiče jako nežádoucí novináře, mě jako nežádoucího vysokoškolského studenta.

Prožil jste většinu života v Praze, asi jste se loučil těžce?

V té době jsem už byl ve Státech několikrát a měl jsem v plánu, že se tam vrátím na postgraduální studium. K tomu sice došlo, ale ne tak, jak jsem plánoval. Byl jsem v té době velmi aktivní v umělecké surrealistické skupině, měl jsem blízko k Vratislavu Effenbergovi, psal jsem česky poezii, to ostatně dosud, chodil jsem s dívkou, a přestože byla normalizace, pro mě byl studentský život dramatický, pozitivní a to náhlé přerušení bylo velmi bolestivé. Měl jsem půl roku před dokončením vysokoškolského studia. Ale vlastně mi to zachránilo život.

Nyní vidíte 13 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie
RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

Eva Bobůrková

Eva Bobůrková původní povolání systémové inženýrky nikdy nevykonávala, neb se zhlédla v novinařině. Ze zpovídaných lidí jí brzy jako nejzajímavější vyšli vědci, a tak se od ekonomického zpravodajství odklonila k popularizaci vědy, kteréžto se věnuje od roku 2000.
Bobůrková Eva

Doporučujeme

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Jiří Hrubý  |  8. 12. 2024
Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze...
Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...